Č. 1480

.
Úředníci státní: Pouhé faktum, že stát vyplácí někomu, kdo není státním příslušníkem, z peněz státních požitky stejného druhu, jaké poskytuje úředníkům státním (diety), nemůže samo o sobě propůjčiti percipientovi charakter úředníka státního.
(Nález ze dne 9. září 1922 č. 12163.)
Věc: Eugen N. v Komárně proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o nepřiznání náhrady stěhovacích výloh.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Přípisem ze dne 10. dubna 1919 č. — navrhl župan župy Komárenské a města Komárna ministru s plnou mocí pro správu Slovenska, aby byl st-l, bývalý setník a obyvatel bratislavský, jmenován hlavním policejním kapitánem města Komárna v 1. stupni 7. hodnostní třídy.
Výnosem ze dne 11. dubna 1919 č. — oznámil ministr s plnou mocí županovi, že jeho návrh schvaluje a přijímá a že jej pověřuje, aby st-li vystavil jmenovací listinu.
Podáními ze dne 5. listopadu 1921 domáhal se st-l u žal. úřadu, aby mu byla z peněz státních poskytnuta náhrada výloh spojených s přestěhováním jeho a jeho rodiny z dosavadního bydliště do místa jeho úředního působiště.
Žal. úřad nař. rozhodnutím nepřiznal st-li žádanou náhradu stěhovacích výloh, ježto st-l není úředníkem státním. Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
St-l opírá svůj nárok na to, aby mu byla z peněz státních poskytnuta náhrada stěhovacích výloh, o předpoklad, že jest státním úředníkem; žal. úřad nepřiznal pak st-lovi tento nárok právě proto, že st-1 není státním úředníkem.
Jest tedy předmětem sporu v daném případě jedině otázka, je-li st-l státním, úředníkem čili nic.
Jest nesporno, že st-l byl v r. 1919 ustanoven hlavním policejním kapitánem v městě Komárně, které jest městem municipálním podle §1 zák. čl. XXI: 1886.
Jak plyne zcela jasně z §§ 77, 79 a 80 zák. čl. XXI: 1886, jsou policejní kapitáni v městech municipálních — k policejním kapitánům náležejí, jak patrno z přílohy B. zák. čl. LVIII: 1912, také hlavní policejní kapitáni — úředníky onoho municipálního města, tedy úředníky municipálními, nikoliv úředníky státními; podle § 80 zák. čl. XXI: 1886 jmenuje policejní kapitány hlavní župan.
St-l dovozuje však, že jest úředníkem státním proto, že jej hlavním policejním kapitánem jmenoval ministr s plnou mocí, tedy orgán správy státní.
Při tom však st-l přehlíží, že z dokladů o jmenování jeho hlavním policejním kapitánem, jež jsou obsaženy ve spisech správních a jichž se st-l sám dovolává, totiž z přípisu županova ze dne 10. dubna 1919 a z připísu ministra s plnou mocí ze dne 11. dubna 1919, vychází zcela nepochybně, že ministr s plnou mocí posléz uvedeným přípisem schválil návrh županův, aby st-l byl jmenován hlavním policejním kapitánem města Komárna; dal tedy ministr s plnou mocí zřejmě na jevo, že jmenoval st-le hlavním policejním kapitánem municipálního města, tedy úředníkem municipálním.
Jest tedy st-l již podle obsahu jmenovacího aktu úředníkem municipálním, nikoliv úředníkem státním.
Potom však jsou bezpředmětnými všechny důvody stížnosti, pokud v nich st-l uplatňuje, že jest úředníkem státním již z toho důvodu, že onen orgán, který jej jmenoval hlavním policejním kapitánem, jest orgánem správy státní; vždyť, jak svrchu bylo poznamenáno, právě onen orgán správy státní jmenoval st-le úředníkem municipálním; otázkou pak, zda onen orgán správy státní měl právo jmenovati st-le úředníkem municipálním čili nic, nemohl se nss v daném případě vůbec zabývati, neboť akt ministrův, jímž st-l byl jmenován, nemůže v daném případě vůbec býti předmětem kognice tohoto soudu, ježto, soud může přezkoumávati pouze ono rozhodnutí, které jest naříkáno ve stížnosti (§§ 2 a 5 zák. o ss), stížnost však proti zmíněnému jmenovacímu aktu vůbec nesměřuje.
Namítá-li st-l, že jej sluší pokládati za úředníka státního proto, že žal. úřad poskytoval mu k jeho služebním požitkům, vypláceným mu, jak nesporno, z peněz a na účet města Komárna, po delší doby diety z prostředků státních ve výši normované pro úředníky státní na Slovensko exponované, slušelo prostě odkázati k tomu, že pouhé faktum, že stát vyplácí někomu, kdo není státním úředníkem, z peněz státních požitky stejného druhu, jaké poskytuje úředníkům státním, nemůže samo o sobě dotyčnému precipientovi oněch požitků propůjčiti charakter úředníka státního. Z těchto úvah plyne tedy, že st-l není úředníkem státním. Není-li však st-l úředníkem státním, pak není tu dán předpoklad, o nějž st-l opírá svůj nárok na přiznání náhrady stěhovacích výloh z peněz státních.
Bylo proto stítžnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1480. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 967-969.