Č. 1459

.
Pojištění zemědělských dělníků na Slovensku: Zemědělský dělník (hospodářský robotník), za nějž jest zaměstnavatel povinen platiti podle § 8 zák. čl. XVI: 1900 příslušný příspěvek do Slovenské pokladnice pre hospodářských robotníkov v Bratislavě, jest účasten pojištění pro případ úrazu u této pokladnice podle zák. čl. XVI: 1900 a zák. čl. XIV: 1902 jen, když příslušný příspěvek za něj byl včas zaplacen.
(Nález ze dne 30. června 1922 č. 9112.)
Věc: Mořic W. v N. proti ministerstvu zemědělství (exposituře pro Slovensko) stran odepření podpory hospodářského sluhy L. K.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: L. K., hospodářský sluha u st-le, utrpěl 2. září 1920 úraz při řezačce na levé ruce a stal se 75% ku práci neschopným. Po provedeném šetření ústřední správa slovenské pokladnice pro hospodářské dělníky výnosem ze dne 21. prosince 1920 č. — neuznala nárok na podporování jeho, poněvadž nebyl zaměstnavatelem v čas k soupisu čeledi přihlášen a příspěvky nebyly v čas zaplaceny, následkem čehož zodpovídá za veškerou škodu zaměstnavatel. Poznamenala při tom, že jmenovanému úrazem stíženému hospodářskému sluhovi je povinen zaměstnavatel poskytnouti touž rentu, která by příslušela od pokladnice, kdyby bylo po- jistné v pořádku, a že 75% ní neschopnosti k práci odpovídá měsíčně 150 K od toho dne počínajíc, kterým se stal práce neschopným.
Stížnost službodárce ministerstvo zemědělství, expositura pro Slovensko, zamítlo a rozhodnutí ústřední správy slovenské pokladnice potvrdilo z těchto úvah:
§ 8 zák. čl. XVI: 1900 jasně ustanovuje, že zaměstnavatel jest povinen) za každého svého hospodářského sluhu předem ročně zaplatiti svůj příspěvek — nyní v částce 15 K (nařízení ze dne 24. července 1920 č. 45 Úr. N.).
Příspěvek nutno složiti, jak blíže ustanovuje § 6 nař. min. orby z r. 1912 č. 1500, do 1. dubna u obecního představenstva (městského berního úřadu). Toto datum jest nejzazší časovou mezí, kde ještě ve smyslu § 8 zák. čl. XVI : 1900 zaměstnavatel může zadost učiniti své zákonné povinnosti, aniž jej stihne následek § 24 zák. čl. XIV: 1902.
§ 6 nař. č. 1500 z r. 1912 ukládá ovšem obci povinnost, aby vykonala soupis čeledi již v listopadu roku předcházejícího. Nelze však nikterak z té okolnosti, že k soupisu v této době nedošlo, nýbrž až v době pozdější, a to i po 1. dubnu (jako je tomu v daném případě), vyvozovati, že tím doznává nějaké změny povinnost zaměstnavatelova, jmenovitě v tom směru, že posunuje se splatnost příspěvku. Citovaným nařízeními na tomto místě upravují se pouze modality vybrání příspěvků, neupravují se však znova práva a povinnosti zaměstnavatele a slovenské pokladnice.
V tom směru jest jedině rozhodné ustanovení § 8 zák. čl. XVI. a ustanovení nařízení o splatnosti do 1. dubna.
Jestliže tudíž zaměstnavatel v daném případě příspěvek zaplatil až 25. září 1920, neučinil zadost své zákonné povinnosti a stihají jej tudíž škodné následky § 24 zák. čl. XIV: 1902, který činí jej zodpovědným za veškerou škodu vzniklou postiženému jeho opomenutím.
O stížnosti službodárce proti tomuto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stěžováno jest ve dvojími směru: 1. že ústřední správa slovenské pokladnice neuznává nárok na podporu hospodářského sluhy L. K. a 2, že byla vyslovena povinnost st-lě osobu tu odškodniti.
ad 1. Stížnost namítá především, že slovenská pokladnica pre hospodářských robotníkov vůbec neúčinkovala a svoje působení započala teprve v květnu 1920, takže do té doby nebylo možné pojišťování hospodářských dělníků.
Výnosem ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 23. srpna 1919 č. 137 v Úradných novinách č. 26—27 dne 25. srpna 1919 uveřejněným bylo nařízeno, že veškerá působnost Úr. Nov. X (1919), č. 26-27, která se zřizuje v Bratislavě a že tato vstupuje ve veškerá práva a povinnosti pojmenované pokladnice na území Slovenska.
Nařízením tím, které nabyto platnosti dnem vyhlášení, nenastala žádná změna v organisaci pojišťování hospodářských dělníků a v předpisech pro ně platných, jak patrno ze znění § 1, trvala zejména dále působnost místního poverenictva (obecního představenstva) upravená zák. čl. XVI. z r. 1900 a nemůže proto st-l důvodně tvrditi, že až do května 1920 nebylo možné pojišťování hospodářských dělníků. Stížnost namítá dále, že st-l se neobmeškal se zaplacením příspěvků za L. K. proto, že teprve k vyzvání slovenské pokladnice ze dne 9. května 1920 provedlo obecní představenstvo soupis hospodářské čeledi a že st-l při soupisu L. K. přihlásil, když dne 20. září 1920 byl soupis od služnovského úřadu vrácen, aby byly příspěvky vymáhány, on příspěvky ihned zaplatil a pokladna je bez námitky přijala a podržela.
Námitku tu správně vyvrátil žal. úřad v nař. rozhodnutí poukazem na předpisy § 8 zák. čl. XVI: 1900 a § 6 nař. min. orby z r. 1912 č. 1500, z nichž vychází, že zákon ukládá zaměstnavateli, aby povinné příspěvky za hospodářskou čeleď zaplatil rovně předem, a to nejdéle do 1. dubna u obecního představenstva (městského berního úřadu) a že povinnost ta nedoznává žádné změny, vykoná-li se soupis čeledi později, než nařízení č. 1500 z r. 1912 v § 6 ustanovuje.
V § 6 cit. nařízení výslovně se ustanovuje, že zaměstnavatel je povinen příspěvek 1 K 20 h, vyměřený na základě všeobecného soupisu, bez dalšího vyzvání do 1. dubna u obecního představenstva zaplatiti.
I když nařízení to má na mysli, že soupis provede se v době předepsané, nemůže se st-l ve svůj prospěch dovolávati toho, že soupis byl proveden až v květnu nebo v červnu 1920, neboť měl možnost i povinnost přes to příspěvky, jichž výše mu známa byla neb známa býti mohla, u příslušného úřadu v zákonné lhůtě, to jest do 1. dubna, zaplatiti a ne vyčkávati žádného vyzvání.
Soupis osob v hospodářských podnicích zaměstnaných jest jedině pomůckou pro úřady pověřené vybíráním příspěvku, doba, kdy byl proveden, je však bez významu pro posouzení otázky, je-li ten který zaměstnanec u pokladnice pro hospodářské robotníky pojištěn, neboť pro posouzení otázky té je dle citovaných předpisů jedině směrodatno, zda příspěvek za dotyčného robotníka byl u pokladnice v čas zaplacen.
Cit. nařízení ustanovuje v odst. 2. § 6, že podle § 23 zák. čl. XVI: 1900 v případě úrazu obdrží ti hospodářští zaměstnanci podpory v § 9 téhož nařízení uvedené, kteří byli zapsáni náležitě do rejstříku A. a za které přístupný poplatek službodárce podle toho, co v odst. 1. uvedeno, zaplatil v době splatnosti nebo sice později, ale nejméně do 30 dnů před tím, než se stal úraz, kdyby i jinak nenáleželi do řad členů pokladny. Utrpí-li úraz takový hospodářský zaměstnanec, který před úrazem do rejstříku A. nebyl zanesen, nebo byl sice zanesen, ale příslušný poplatek v době, dle svrchu uvedeného, náležitě nebyl zaplacen, nelze v případě úrazu žádati od pokladny podporu, nýbrž službodárce je zodpovědným poškozenému zaměstnanci nebo jeho právním nástupcům podle § 24 zák. čl. XIV: 1902 za úplné odškodnění.
Ježto st-l, jak nesporno, příspěvek zaplatil až 25. září 1920, tedy až po nastalém úrazu L. K., neučinil zadost své zákonné povinnosti ani podle ustanovení II. odst. § 6 provád. nař. č. 1500 z r. 1912 a nelze proto žádati od pokladny podpory z příčiny úrazu dne 2. září 1920 se stavšího.
Že pojištění osob v zemědělských podnicích zaměstnaných pro případ úrazu u Slovenské pokladnice pro hospodářské robotníky nemá dosud ráz pojištění obligatorního, nýbrž dobrovolného, vychází jasně na jevo z předpisů §§ 2, 8, 23 zák. čl. XVI : 1900, dle nichž jest účastným pojištění jen ten dělník, který za člena pokladnice byl přijat, anebo za kterého byl příspěvek dle § 8 téhož zák. čl. včas zaplacen.
Princip ten jest pak opět vysloven a zdůrazněn §em 24 zákona čl. XIV: 1902, který vyslovuje právní následky, bylo-li včasné zaplacení pojistného příspěvku opomenuto.
Za tohoto stavu věci jest zcela nerozhodné tvrzení st-lovo, že by při názoru žal. úřadu mohl nastati případ, kdyby zaměstnavatel příspěvek, jakož i rentu nemohl zaplatiti, že by poškozený o svůj nárok na podporu úplně přišel. Úvaha ta by byla ovšem de lege ferenda správná, de lege lata však není argumentem pro nezákonnost nař. rozhodnutí.
ad 2. Pokud pak stížnost brojí proti tornu, že v nař. rozhodnutí byla vyslovena povinnost st-le, aby osobu úraz utrpěvší plně odškodnil, nelze v nař. části rozhodnutí shledávati autoritativní, právní moci a vykonatelnosti schopný výrok úřadu o povinnosti st-lově k oné náhradě, nýbrž pouhý poukaz na právní následky opomenutí st-lova, jak je vyslovuje § 23 zák. čl. XVI: 1900 a § 24 zák. čl. XIV: 1902, na něž také prováděcí nařízení č. 1500 z r. 1912 v odst. 2. poukazuje.
Nelze proto v poznámce obsažené v důvodech nař. rozhodnutí, že st-l jest povinen poskytnouti úrazem stíženému L. K. rentu, spatřovati žádného rozhodnutí správního úřadu, kterým by st-l ve svém subjektivním právu byl dotčen (§ 2 zák. o ss).
Z uvedených úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1459. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 922-925.