Č. 1345.

Vojenské záležitosti: * Zákon č. 194 sb. z. a n. z r. 1920 neposkytuje bývalým rakousko-uherským nebo rakouským či uherským vojenským gážistům právní nárok, aby byly převzati do armády čsl. — pokud jde o hodnost — jako gážisté ve výslužbě.
(Nález ze dne 8. května 1922 č. 3272.)
Věc: Jan C. v B. proti ministerstvu Národní Obrany o převzetí jako gážista.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná
Důvody: 1. V lednu 1919 žádal st-l o přijetí do svazku čsl. armády jako gážista ve výslužbě. V přihlášce uvedl, že domovským právem patří do obce G. v Torontálské župě. Výnosem z — prohlásil žal. úřad, že jeho přihlášku zamítá.
2. Podle protokolu ze dne 28. června 1921 uvedl st-l, že dne 13. května 1921 podal u vojenské pensijní likvidatury v Praze žádost, aby mu další požitky ve výši 60 proc. jeho poslední pense, t. j. měsíčně 977 K 36 h na místo vyplácených mu 336 K 88 h byly poukazovány na účet jugoslávského státu. Ježto bydlí již po 14 let v Bratislavě a na základě opce přihlásil se o přiznání čsl. státní příslušnosti, jakož i o přijetí do čsl. armády, očekával příznivé vyřízení své žádosti, avšak naproti tomu bylo mu oznámeno, že se mu jeho požitky koncem května 1921 zastavují. Poněvadž se mu podle § 12 Věst. věc. č. 52 z r. 1920 str. 337 mají požitky vypláceti do vyřízení jeho žádosti o přiznání státní příslušnosti nebo do konce roku 1921, žádá, aby mu požitky ty byly i na dále vypláceny.
Výnosem z — prohlásil žal. úřad, že další výplata jeho požitků byla mu zastavena proto, ježto dnem 1. června 1921 převzalo výplatu požitků těch ohledně percipientů jugoslávských, sídlících na území čsl. republiky, vyslanectví SHS v Praze a jest se tudíž st-li obrátiti na toto vyslanectví.
O stížnosti podané do obou těchto rozhodnutí uvážil nss takto:
St-l opírá svůj nárok o zákon ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. z. a n., provedený nařízením ze dne 3. září 1920 č. 514 sb. z. a n. a uplatňuje nárok, že má býti přijat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě a že až do doby, kdy bude rozhodnuto o jeho žádosti za uznání čsl. státního občanství, resp. do 31. března 1921, měly mu býti vypláceny zaopatřovací požitky. Poněvadž žal. úřad st-le jako vojenského gážistu ve výslužbě nepřijal a výplatu požitků mu zastavil již koncem května 1921, má st-l za to, že byl poškozen ve svých právech.
Jak z ustanovení §§ 2 a 5 zák. ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. z. a n. a §§ 2, 12 a 16 vlád. nař. ze dne 3. září 1920 č. 514 sb. z. a n. patrno, rozeznává zákon, zda jde o přijetí gážisty jako gážisty, tedy jak co do hodnosti, tak co do požitků, nebo pouze stran požitků jako prostého pensisty bez jakékoli hodnosti. Z těchže předpisů je však také patrno, že rozeznávání to má svůj význam zejména také pro otázku, pokud z předpisů těch dovoditi lze pro uchazeče subjektivní právo — právní nárok — jehož by se mohl domáhati i stížností k nss.
Kdežto pokud jde o majetkovou stránku převzetí, zákon takovýto právní nárok uznává (§§ 2—6 cit. zák.), nelze mluviti o něm ve směru převzetí do čsl. armády quoad honores, pokud jde o hodnost vojenské osoby ať v činné službě, ať ve stavu neaktivním, ať posléze jako gážisty ve výslužbě. Že tomu tak jest, vyplývá jasně z § 1 cit. zákona, který vyjadřuje to způsobem všelikou pochybnost vylučujícím, mluvě nejen o právu ministerstva národní obrany přijímati osoby ty jako gážisty, ale dokládaje ještě, že se tak děje »dle vlastního uvážení«.
Pokud tedy stížnost směřuje proti tomu, že st-l nebyl převzat na základě tohoto zákona jako gážista čsl. armády, tudíž s uznáním své hodnosti, jest nepřípustná vzhledem k ustanovení § 2 zák. o ss. Pokud jde o výtku, že st-l měl býti převzat alespoň co do požitků, jest z citovaných již zákonných ustanovení patrno, že zákon nároky v tomto ohledu tam uvedené činí závislými od určitých podmínek, totiž od domovské příslušnosti nebo státního občanství žadatelova, rozeznávaje, zda žadatel nabyl domovského práva v některé obci nynějšího území republiky čsl. již před 1. lednem 1910, či zda se tak stalo teprve po tomto dni, kdy opět klade další podmínku výslovného uznání jeho čsl. státního občanství příslušným úřadem, vylučuje při tom osoby, které stanou se zdejšími státními občany na základě opce ve smyslu mírových smluv. Jest tudíž zkoumati, zda a pokud podmínky ty v případě st-lově tu jsou. Ve směru tom je předem nesporno, že st-l nepatří k osobám, jež nabyly domovské příslušnosti na zdejším území před 1. lednem 1910. St-l sám uvádí, že byl přijat do svazu příslušníků města Bratislavy teprve usnesením ze dne 10. září 1919 č. — a odvolávaje se na to, že domovské příslušnosti na zdejším území takto nabyl a dále, že podal v čas žádost za uznání svého státního občanství, dovozuje, že jsou tu podmínky, za kterých mu měly zaopatřovací požitky býti vypláceny alespoň do definitivního rozhodnutí o žádosti té, případně do konce 1921.
Z přihlášky st-lovy jest však patrno, že se domáhal toho, aby byl převzat jako vojenský gážista z povolání a to ve výslužbě. Potom však jeho nárok (ovšem pouze pokud jde o hmotnou stránku převzetí) posuzovati jest podle § 2 zák. č. 194 z r. 1920, resp. § 12 vlád. nař. č. 314 z r. 1920, které však předpokládají, že žadatel nabyl sice domovského práva v čsl. státu teprve po 1. lednu 1910, ale v době do 28. října 1918. Uvedl-li tudíž st-l žal. úřadu sám, jak ostatně uvádí i nyní ve své stížnosti, že domovského práva nabyl až 10. září 1919, tedy po době v cit. předpisech stanovené, nelze viniti nař. rozhodnutí z nezákonitosti, bylo-li jím st-li odepřeno převzetí do čsl. armády, i pokud jde o požitky, a to i pouze o jejich provisorní vyplácení, nehledí-li se ani k tomu, že ohledně další podmínky v případě tom požadované, totiž výslovného uznání jeho zdejšího státního občanství, st-l ve svém protokole ze dne 28. června 1921 výslovně uvedl, že přihlásil se o občanství to na základě opce; podle § 2 cit. zák. a § 12, odst. 3 cit. nařízení však ti, kdož nabyli státního občanství opcí, nároků v zákoně uvedených vůbec nemají.
St-l dovolává se ovšem ve své stížnosti také ustanovení 3. odst. lit. a) § 16 cit. nař., které časového omezení na dobu do 28. října 1918 nemá. Nss nepokládá však za nutno řešiti otázku, pokud by tento rozdíl mezi zněním § 16 a § 12 cit. nařízení mohl míti význam ve st-lově případu, když § 16 nalézá se v oddílu jednajícím o převzetí pouhých pensistů po rozumu § 5 zák. č. 194, st-l však tohoto nároku v řízení správním dosud neuplatňoval, domáhaje se výslovně toho, aby byl převzat jako gážista ve výslužbě (§ 2 zák.) a nebyla tedy věc po této stránce vyřešena pořadem správních instancí (§ 5 zák. o ss).
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1345. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 675-677.