Č. 1364.

Administrativní řízení (Slovensko): Povoluje-li úřad správní exekuci pro veřejnoprávní dávky, má svůj výrok náležitě odůvodniti tím, že označí způsobem jasným a nepochybným ono rozhodnutí, jehož exekuci povoluje.
(Nález ze dne 17. května 1922 č. 6590.)
Věc: Léna K. v P. proti administrativnímu výboru župy Trenčínské v Trenčíně o vymáhání dávek ve prospěch římsko-katolického faráře v D. M.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Podáním ze dne 10. ledna 1921 obrátil se římsko-katolický farář v D. M. na hlavního služného v Bánovcích (župa Trenčínská) se žádostí, aby vymohl na Bernatu K. v P., manželu st-lky, zaplacení »farských povinností«, k nimž prý se v roce 1892 zavázal a jež od roku 1912 neodvádí. Popis »farských povinností« Bernata K. ze dne 14. února 1892 — opatřený podpisy rychtáře a podrychtáře obce P., jakož i razítkem téže obce — byl k podání farářovu připojen; podle tohoto popisu činil úhrn farských povinností jmenovaného, záležejících v různých naturálních dávkách, v penězích vyjádřeno 17 zl. 51 kr. ročně.
Hlavní služný vyzval odvodního notáře v H. M., aby na Bernatu K. vymohl zaplacení dlužných farských povinností.
Rozhodnutím z — nařídil hlavní služný vzhledem k tomu, že byly stanoveny »zákonitý stav a pravoplatnost« farských povinností Bernata K. za dobu od roku 1912 do roku 1921 roční částkou 35 K 02 h, tedy za 10 let částkou 350 K 20 h, kteréžto povinnosti jmenovaný zaplatit nechce, exekuční vydobytí uvedené částky v cestě administrativní na základě § 56 až 78 zák. čl. XLIV : 1883 a §§ 40—45 zák. čl. XI : 1909 a pověřil provedením toho obvodního notáře v H. M. s tím, aby částku tu do 30 dnů vydobyl anebo předměty farskou povinnost tvořící in natura vybral a s římsko-katolickým farářem súčtoval. Do tohoto rozhodnutí podala odvolání st-lka, jejíž manžel mezi tím zemřel. Žal. úřad nař. rozhodnutím potvrdil rozhodnutí úřadu I. stolice z jeho důvodů.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí v podstatě své jeví se jako výrok, jímž žal. úřad povolil administrativní exekuci za účelem vydobytí určitých dávek (t. zv. lektiky) na st-lce ve prospěch římsko-katolického faráře, a to způsobem předepsaným pro vymáhání státních daní.
Dávky, k jichž vydobytí byla exekuce nař. rozhodnutím povolena, mají nesporně povahu dávek veřejnoprávních.
Jak z nař. rozhodnutí jest patrno, vycházel žal. úřad povoliv proti st-lce exekuci k vydobytí zmíněných dávek, z předpokladu, že jest tu dán exekuční titul, kterým byla formalisována povinnost st-lčina plniti tyto dávky. Nař. rozhodnutí uznávajíc samo potřebu exekučního titulu, jest v souhlasu se zásadou, dle níž lze exekuci k vydobytí veřejnoprávních dávek, nehledě k případům výjimečným, povoliti jen na základě exekučního titulu. Zásada tato vyjádřena jest, pokud jde o povolení administrativní exekuce k vydobytí stáních daní, i v positivním předpisu § 48 zák. čl. XI : 1909, podle něhož jsou základem administrativní exekuce k vydobytí státních daní úřední výkazy o nedoplatcích daňových, tedy úřední výkazy o povinnosti exekutově. Nelze také pochybovati o tom, že řečená zásada platí i pro povolení administrativní exekuce k vydobytí oněch dávek veřejnoprávních, které se vymáhají způsobem předepsaným pro vymáhání státních daní, jako jest tomu právě při dávkách, o které běží v daném případě. Záleží tedy jediné na tom, zda exekuční titul, na jehož základě úřad exekuci povolil, vskutku existuje, a to s právními účinky proti st-lce. Je-li tomu tak, pak by nebylo možno zabývati se v řízení exekučním otázkou, zdali povinnost platiti dávky byla straně uložena právem či neprávem, a nezáleželo by tedy nic na tom, zda jde o závazek osobní či závazek věcný, váznoucí na nemovitostech st-lčiných, neboť v řízení exekučním zahájeném na základě exekučního titulu, nemůže se exekut již brániti proti povinnosti, která mu vykonatelným rozhodnutím byla uložena. Nss se tudíž nemusil a ani nemohl zabývati otázkou, jsou-li dávky na st-lce exekučně vymáhané závazkem osobním či věcným.
Leč, jak svrchu bylo již poznamenáno, žal. úřad vycházel sice z předpokladu, že exekuční titul, tedy vykonatelné rozhodnutí, stanovící povinnost st-lčinu plniti zmíněné dávky, po právu existuje, opomenul však tento titul exekuční v nař. rozhodnutí označiti s onou jasností, které jest třeba, aby strana mohla poznati, v kterém rozhodnutí úředním úřad exekuční titul shledává, a aby nss mohl zkoumati, zdali tento titul exekuční, stranou vůbec popíraný, vskutku po právu existuje, a zdali proti st-lce jako vykonatelné rozhodnutí úřední působí.
Následkem toho nebylo také nss-u možno zabývati se otázkou, která je na sporu, to jest zdali exekuce k dobytí řečených dávek byla povolena právem čili nic. K tomu dlužno připomenouti, že i positivní předpisy ukládají úřadům správním povinnost, aby svá rozhodnutí náležitě odůvodňovaly. Pokud jde o rozhodnutí administrativního výboru, sluší v tomto směru odkázati k ustanovení § 38 jedn. řádu pro adminisrativní výbory (nařízení býv. uh. min. vnitra č. 127000 ex 1902, vydané na základě § 32 zák. čl. XX : 1901).
Jde-li o výrok povolující exekuci, náleží však již dle jeho povahy k jeho odůvodnění, aby rozhodnutí, jehož exekuce se povoluje, bylo jasným a nepochybným způsobem označeno.
Nař. rozhodnutí však, jak již svrchu uvedeno, exekuční titul neoznačuje, což zakládá podstatnou vadu formální, pro kterou bylo nutno rozhodnutí toto zrušiti podle § 6, odst. 2 zák. o ss.

Citace:

Č. 1364. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 715-717.