Č. 1179.

Státní úředníci: Při převzetí z jiného služebního odvětví jest — pokud nebylo vymíněno něco jiného — pro postup platový, tedy v rámci téže hodnostní třídy, započítatelnou služební doba v této třídě v dřívějším poměru služebním ztrávená, pro postup časový pak je započítatelnou pouze služební doba v témže služebním odvětví ztrávená.
(Nález ze dne 20. února 1922 č. 1798.)
Věc: Karel P. v C. proti ministerstvu spravedlnosti stran propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil za svých právnických studií, která konal v letech 1891—1896, jako poštovní praktikant a asistent a setrval v této službě až do dne 29. července 1898, načež dne 30. července 1898 nastoupil, jmenován byv auskultantem, přípravnou službu soudcovskou. Pokud konal studia za služby státní, bylo mu k tomu dáno úřední svolení. — Ve své přihlášce k provedení zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. uvedl službu poštovní úhrnnou dobou 5 let 1 měsíce a 2 dnů; předsednictvo vrchního zemského soudu v Praze vyžádalo si ve smyslu § 26. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. o započtení této služby rozhodnutí žal. úřadu, který výnosem svým z — nalezl, že k ní nemá býti přihlíženo, ježto byla konána za doby studií a propočítání služební doby strávené ve skupině C nemělo by zde praktického významu. Výnosem předsednictva vrchního zemského soudu v Praze z — byla pak propočtena st-li, vykonavšímu soudcovskou zkoušku dne 22. října 1901 po 3 letech 2 měsících a 23 dnech přípravné služby, celková služba od výkonu zmíněné zkoušky.
Stížnost, která podána jest do uvedeného rozhodnutí žal. úřadu pro jeho nezákonnost, nemohl nss uznati za důvodnou.
Zákonný předpis, o který bylo by lze se v daném případě opříti, tvoří ustanovení § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 222 sb. z. a n., podle něhož soudci ustanovenému před účinností zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. propočítati jest jeho celkovou služební dobu započítatelnou (započtenou) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru podle čekatelské doby a podle lhůt časového postupu citovaným zákonem určených pro soudce. Posléz uvedený předpis obsažen jest ve čl. 6. cit. zák., podle něhož časový postup do požitků 9. hodn. tř. je vyloučen a počíná pro ty, kdož ukončivše přípravnou službu do roka vykonají soudcovskou zkoušku, dnem výkonu jejího, pokud tomu nepřekáží, předpis § 17 (a 15) zákona ze dne 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. Za těchto předpokladů — zde dále v úvahu nepřicházejících — počínají povšechně ve smyslu § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. lhůty časového postupu uvedené ve čl. 6. lit. b) zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. výkonem soudcovské zkoušky.
Spornou otázku tvoří, je-li státní služba poštovní částí celkové služební doby započítatelné (započítané) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru.
Zákon o propočítání služební doby nevyslovil ve příčině započítatelnosti (započtenosti) žádných předpisů a odkázal tím na právní stav, který v tomto směru platil v době jeho účinnosti. Bylo by proto vysvětlení hledati v ustanoveních zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragm.), pokud podle čl. 1. platí pro soudce. V § 50 zákona toho, náležejícím pod záhlaví »postup do vyšších požitkům vysloveno jednak, že při ustanovení může býti ústředním úřadem pro postup platový nějaká doba připočtena — která pak tvoří dobu započtenou — a že při převzetí z jiného služebního odvětví může býti vymíněno, že doba v dřívějším služebním odvětví ztrávená zcela nebo z části se nezapočítává do platového postupu; § 51 jednající o časovém postupu stanoví zásadu, že postup tento nastává, jakmile úředník v témž služebním odvětví dovrší předepsanou služební dobu v požitcích nejblíže předcházející hodnostní třídy a přiznává ústřednímu úřadu právo, aby připočetl pro časový postup nějakou určitou dobu, která pak rovněž tvoří dobu započtenou.
Protože podle § 36 služ. pragm. náležejí k témuž služebnímu odvětví veškerá služební místa v různých resortech, k jichž dosažení určeny jsou podstatně stejné podmínky, plyne z uvedených předpisů, že při převzetí z jméno služebního odvětví jest, pokud něco jiného nebylo vymíněno, pro postup platový, tedy v rámci téže hodnostní třídy, započítateinou služební doba v této třídě v dřívějším služebním poměru ztrávená, že však pro postup časový je započítatelnou pouze služební doba v témž služebním odvětví.
Aplikují-li se tyto zákonné zásady na daný případ, je patrno, že u st-le, který po dobu služby poštovní byl v jiném služebním odvětví, pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru, totiž soudcovském, co do otázky postupu platového mohla by teoreticky přijíti v úvahu jen služba v 11. hodn. tř., která však u soudců neexistuje, co do postupu časového jest však jedině započítatelnou služba soudcovská.
Při tom budiž, poznamenáno, že jest bez právního významu, že st-li podle nař. min. sprav. ze dne 18. listopadu 1885 č. 77 Věstn. z r. 1885 dostalo se výhodnějšího vřadění do seznamu askultantů, poněvadž teto nezakládá nároku na služební pořadí ve smyslu § 37 služ. pragm., které by mělo význam pro otázku služební doby započítatelné pro zařadění a postup.
St-l dovolává se ve stížnosti předpisů obsažených v prov. nař. ze dne 2. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. Poukazuje zde, že přítomnou věc nelze posuzovati podle jeho § 2, odst. 1, nýbrž podle § 5, dále však přímo odvolává se na prvuvedené ustanovení a na analogii § 16.
V § 5 vysloveno jest to, co plyne již z hořejší úvahy. V § 2 přihlíží se k službám státním v jiných skupinách úřednických a vyslovují se zásady pro započtení služební doby v nich ztrávené, v § 16 jedná se jen o službu soukromou zvláště kvalifikovanou a analogie pro případy služby státní vzhledem k výslovném normám o této službě přípustnou vůbec není.
Jak již bylo vyvozeno, neposkytuje zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. přímý podklad pro předpisy cit. § 2, hledíc však k právům ústředních úřadů založeným ve shora citovaných předpisech §§ 50 a 51 služ. pragm., dlužno zmíněná ustanovení § 2 chápati jako výron tohoto zákonného zmocnění.
Stížnost sama přiznává, že podle tohoto ustanovení nelze dojíti k závěru pro st-le příznivému a tvrdí, že jde o zvláštní případ spadající pod odst. 2 § 26 cit. nařízení.
Vyhradil-li si v něm ústřední-úřad případy nehodící se pro úpravu vytčenou v předpisech dřívějších individuelně luštiti, dlužno v tom spatřovati jen, že reklamuje zde práva svoje založená v §§ 50 a 51 služ. pragm., při čemž však podle těchto předpisů není pro zaměstnance založen právní nárok na výjimečné započtení a nemůže proto zaměstnanec tvrditi, že by nevyhověním bylo porušeno jeho subjektivní právo.
Byť tedy v odpor vzaté rozhodnutí potud nebylo správným, pokud zjišťuje, že celá služba poštovní byla ztrávená za dob studií, nelze ve výroku nárok st-lův odmítajícím spatřovati porušení zákona a bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Č. 1179. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 313-316.