Č. 1290.

Řízení před nejv. správ. soudem: I. Nesprávné konkretisování stížných bodů ve stížnosti. — II. Nepřípustnost stížnosti brojící proti tomu, že nadřízený úřad správní nepoužil svého dozorčího práva.
(Nález ze dne 10. dubna 1922 č. 795.)
Prejudikatura: nál. č. 71, 96, 103, 139, 140, 166, 544, 597, 642, 714, 834, 858 a 892. Věc: Ostravsko-Friedlandská dráha proti zemské správní komisi pro Slezsko v Opavě o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-lka zaplatila na základě záručního rozkazu slezského zemského úřadu pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty ze dne — penízem 543 K 82 h dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti převedené v roce 1916 v československých korunách. K její žádosti podané po mnoha měsících, aby jí peníz ten byl vrácen, naproti čemuž byla ochotna zaplatiti stejný peníz ve staré korunové měně nebo v polských markách, prohlásil týž úřad výměrem ze dne 9. února 1921 č. —, expedovaným dne 14. února 1921, že nemůže ve smyslu tomto rozhodnouti pro nastalou pravomoc tohoto předpisu, pročež že je dlužno jakékoli námitky odmítnouti jako nepřípustné.
St-lka podala dne 7. května 1921 u zemské správní komise pro Slezsko dohlédací stížnost s konečnou prosbou, aby komise přihlížejíc k věcným důvodům ve stížnosti rozvedeným povolila dle § 77 popl. zákona vrácení omylem přeplacených peněz. Nař. rozhodnutím z — odmítla zemská správní komise stížnost jako nepřípustnou, uvádějíc, že záruční rozkaz odmítnutím stížnosti do něho podané nabyl dávno právní moci a že nové námitky proti tomuto vyměření dávky — ať jsou jakkoliv odůvodňovány — bylo odmítnouti jako nepřípustné. Konečně bylo podotknuto, že zákon neposkytuje právo samostatným opravným prostředkem bráti v odpor výměry uvedeného úřadu vyměřovacího.
Stížnost potírá toto rozhodnutí pro nezákonnost výlučně z věcných důvodů obírajících se jednak meritem otázky valutové v záručním rozkazu, jednak omylem st-lky při placení dávky nastalým. Stížnost jest nepřípustná. St-lka označila svou stížnost podanou dne 7. května 1921 do výměru první stolice ze dne 9. února 1921 výslovně jako dohlédací stížnost. Také její shora uvedená prosba svědčí takovémuto posuzování oné stížnosti. Žal. úřad odmítnuv ji jako nepřípustnou, hleděl na ni také jako na dohlédací stížnost a vyslovil jenom tolik, že neuznává příčiny, proč by o této dohlédací stížnosti něco opatřil. Proč neuznává nutnost nějakého opatření, to odůvodnil poukazem k dávno nastalé pravomoci předpisu.
To, že žal. úřad vycházel ze stanoviska, že by jen mocí svého dohlédacího práva mohl zakročiti, plyne i z jeho konečné poznámky, že zákon neposkytuje právo samostatným opravným prostředkem bráti v odpor výměry uvedeného úřadu vyměřovacího.
Okolnost, že žal. úřad veden obsahem stížností ve svém odvodním spise potírá odůvodněnost stížnosti tím, že vchází do positivního řešení otázky, na jakou valutu záruční rozkaz zněl, nemůže na této právní povaze vlastního nař. rozhodnutí ničeho změniti, poněvadž nss přezkoumává jen skutečný obsah nař. rozhodnutí, jež se však touto stránkou věci vůbec neobíralo.
Stížnost sama neobsahuje stížního bodu, jímž by potírala názor žal. úřadu o nepřípustnosti dohlédací stížnosti v řízení správním a proto nebylo se ani nss-u otázkou tou obírati.
Jestliže však úřad k dohlédací stížnosti svého práva dozorčího neužil, není stížnost do tohoto opatření přípustná, poněvadž — jak nss již opě- tovně vyslovil — straně nepřísluší nárok na výkon dozorčího práva, a její subjektivní právo odepřením výkonu onoho nemůže být porušeno.
Bylo proto stížnost odmítnouti dle § 2 zák. o nss a §§ 21 a 2 zák. o ss.

Citace:

Č. 1290. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 556-558.