Č. 1289.

Stavební právo: I. Cís. nař. z 16. října 1914 č. 284 ř. z. o stavbách požívajících výhod nepozbylo platnosti podle 2. odst. § 14 zákl. zák. st. z 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., byvši včas předloženo ke schválení říšské radě. — II. Odškodňovací komise sestavená podle § 6 cit. cís. nař. jest »úřadem správním« a jest proti jejímu výroku přípustná stížnost k nss po rozumu § 2 zák. o ss. Nebrání tomu ani předpis § 3 a) zák. o ss ve spojení s § 105 úst. listiny. — III. Nedoručení odškodňovacího nálezu dle cit. cís. nař. není podstatnou vadou řízení, vzal-li účastník nález ten v plném znění na vědomí a podal-li proti němu včas stížnost k nss. — IV. Zákonným předpokladem vydání nálezu o odškodnění dle cit. cís. nař. jest předchozí »vydání« vyvlastňovacího nálezu s právním účinkem vůči vyvlastněnému. Kdy lze dle toho nález vyvlastňovací pokládati za »vydaný«? Stačí i pouhé ústní prohlášení jeho úředním orgánem jednání řídícím. — V. Cit. cís. nař. nařizujíc v § 5 slyšení znalců nemínilo předepsati slyšení několika znalců z téhož oboru. — VI. V řízení správním stačí, když strana má aspoň při provádění důkazu znaleckého možnost přednésti své námitky proti osobě přibraných znalců. Přezkoumání úsudku správního úřadu o vytýkané podjatosti znalcově nejs. s. soudem? — VII. Jak dalece může nss přihlížeti k výtkám strany proti správnosti znaleckého odhadu (důkazu) v řízení správním?
(Nález ze dne 10. dubna 1922 č. 13272/21.)
Prejudikatura: nál. č. 195, 261 a 941 adm.
Věc: Klára F. ve F. a spol. proti odškodňovací komisi v Praze stran odškodnění při stabě požívající výhod.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud týká se stěžujících si Markéty T., Josefa T., zrušuje se pro nezákonnost, pokud se týká ostatních st-lů, zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: K žádosti »B. K.«, společnosti s ručením obmezeným v E., I. bylo výnosem min. veřejných prací ze dne 23. srpna 1920 č. — na základě schválení ministerské rady konané dne 27. července 1920 prohlášeno stavbou požívající výhod po rozumu cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. rozšíření dolu B. ve F. na plochu, která je ve schvalovaném návrhu podniku podrobněji označena; II. zemská správa politická v Praze podle §§ 4 a násl. svrchu cit. cís. nař. ustanovila výměrem resp. vyhláškou ze dne 4. září 1920 č. — na den 22. září 1920 komisionelní jednání k zjištění práv stran, která jsou rozšiřovacím návrhem dotčena, a k zjištění předmětu i rozsahu požadovaného vyvlastnění; III. komisionelní jednání na místě bylo provedeno ve dnech 22. a 23. září 1920 podle protokolu sepsaného komisařem zemské správy politické v Praze. Byli při něm vyslechnuti znalci o ceně majetkových předmětů, o něž šlo, a když jednání bylo skončeno, prohlásil komisař ústně nález vyvlastňovací, jímž byly st-lům vyvlastněny tyto pozemky: Kláře F. parcela č. kat. —, Josefu F. jeho spoluvlastnický díl parcely č. kat. — atd. ...; IV. po té komise ustanovená podle § 6 cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. usnesením ze dne 12. listopadu 1920 č. — rozhodla, že žadatelka, hnědouhelný podnik »B. K.«, společnost s ručením obmezeným v E., jest povinna dáti držitelům vyvlastněných pozemků, zejména též st-lům za uvedené pozemky odškodné, které jest rozhodnutím ciferně určeno; mimo to byla žadatelka uznána povinnou, aby odškodnila majitele pozemku (zahrady) č. kat. — za plot s kamennými pilíři penízem 1400 K, za zahradní domek penízem 600 K, a majitele pozemku (zahrady) č. kat. — za nový plot penízem 4440 K, za starý plot penízem 615 K a za zahradní domek penízem 1500 K; pokud jde o odškodné za stromoví na zahradních parcelách č. kat. — a — a za vodovod, zřízený prý na zahradě č. kat. —, vrácena věc zemské správě politické, aby doplnila řízení podle § 4 svrchu dotčeného cís. nař.
Do rozhodnutí uvedeného pod IV. majitelé pozemků, kteří jsou svrchu vyjmenováni, podali stížnost k nss. Z nich Klára F., Josef F. a ... vznesli dne 29. října 1920 pod č. — na nss stížnost do výnosu uvedeného svrchu pod I. a do nálezu uvedeného pod III., kterážto stížnost byla nálezem tohoto soudu ze dne 19. září 1921 č. 7782 (Boh. č. 941) jednak odmítnuta jakožto nepřípustná, jednak zamítnuta jakožto bezdůvodná.
Nss rozhoduje o stížnosti nyní k němu podané vycházel z těchto úvah:
Předem bylo vypořádati se s námitkou odvodního spisu společnosti B. K., pro jejíž stavební podnik bylo provedeno vyvlastnění a jíž byla uložena náhrada, že jest stížnost na nss vznesená do výroku komise sestavené podle § 6 cís. nař. nepřípustnou po rozumu § 2 zák. o ss. Jmenovaná zúčastněná strana opírá svoji námitku především o předpis § 3 lit. h) zák. o ss, který vylučuje z kompetence tohoto soudu stížnosti na rozhodnutí vydaná instancí složenou z úředníků správních a ze soudců. Předpis tento byl po náhledu zúčastněné strany §em 2, odst. č. 1. al. 2 zákona ze dne 2. prosince 1918 č. 3 sb. z. a n. toliko omezen v ten rozum, že nadále nepřestává rozhodnutí býti výrokem správního úřadu, byť při rozhodování v instanci zúčastnil se i řádný soudce, kdežto jde-li o rozhodnutí orgánu utvořeného ze stejného počtu soudců a zástupců zúčastněných ministerstev, jakýmž orgánem jest právě odškodňovací komise, platí prý ustanovení § 3 lit. h) říjnového zákona z r. 1875 i nadále, vylučujíc i nyní kognici nss. Avšak zúčastněná strana přehlíží tu předpis odst. č. 2 § 2 zákona ze dne 2. prosince 1918 č. 3 sb. z. a n., jímž bylo ustanovení § 3 lit. h) zák. o ss zrušeno in toto, neboť dle zcela jasného znění § 2 č. 2 zák. z r. 1918 byly z říjnového zákona z r. 1875 ponechány v platnosti toliko předpisy lit. a) a lit. f). Zúčastněná strana popírá mimo to kompetenci nss i z toho důvodu, že odškodňovací komisi nelze pry vůbec považovati za správní úřad. Než ani této námitce nelze dáti za pravdu. Nss je dle § 2 zák. o ss příslušný rozhodovati o stížnostech do rozhodnutí neb opatření kteréhokoli úřadu správního, který je v daném případě dle organisačních předpisů stolici poslední (§ 5 cit. zák.). K úřadům správním, na jichž rozhodnutí lze si k nss stěžovati, náležejí dle 2 odst. cit. § především orgánové správy státní.
Komise zřízená dle § 6 cit. nař. jest dle této normy povolána rozhodovati spory o nárok na odškodnění a o výši odškodnění za újmy, které strany utrpěly ve svých právech schváleným projektem (§ 4, odst. 1 tohoto nař.). Dle 2. odst. cit. § 6 rozhoduje řečená komise, jež je složena ze zástupců zúčastněných ministerstev a ministerstva financí a ze stejného počtu radů nejvyššího soudu se senátním presidentem tohoto soudu jako předsedou, s konečnou platností a pořad práva je vyloučen. Dle toho je komise tato orgán státní nadaný kompetencí vydávati v konkretních sporech rozhodnutí, jimiž se otázka odškodnění mezi stranami sporná formalisuje způsobem závazným a s účinkem právní moci. Že státní orgán nadaný takovouto kompetencí jest státním úřadem, nemůže býti pochybno. Že pak tento státní úřad není článkem soustavy soudnictví (hlava IV. ústavní listiny), je zřejmo již z normy, která jej zřídila a charakter jeho určila, neboť citované nařízení vylučujíc v § 6 »pořad práva« dává jasně na jevo, že úřad tento nelze řaditi mezi státní soudy, které právě »pořad práva« představují, takže není ani třeba zvlášť zdůrazniti, že komise tato svou organisací a zejména svým složením od státních soudů (§ 97 a násl. ústavní listiny) podstatně se liší.
Že by řečená komise měla povahu soudu rozhodčího a snad z tohoto důvodu nemohla býti počítána k »úřadům správním«, nelze důvodně tvrditi, uváží-li se, že ani nařízení samo positivně komisi tuto jako soud rozhodčí neoznačuje, že příslušnost její není podmíněna shodnou vůlí stran, ba že chybí sebe menší positivní vliv stran na její obsazení, v kterémžto vlivu by snad bylo možno viděti znak orgánu rozhodčího.
Není-li však komise dle nařízení onoho zřízená článkem soustavy soudnictví a nemá-li ani povahy soudu rozhodčího, pak nemůže podle organisace moci státní, jak jest provedena ústavou státu (moc zákonodárná — hlava II., — moc vládní a výkonná — hlava III. a moc soudcovská — hlava IV. ústavní listiny), býti nic jiného než orgán »moci vládní a výkonné«, a může tedy náležeti jen ke »správním úřadům« ve smyslu § 85 a násl. ústavní listiny.
Jakmile však je rozpoznáno, že komise, o níž je řeč, je státním úřadem správním, pak podléhají její rozhodnutí a opatření po rozumu § 2 zák. o ss právní kontrole nss, leda že by positivní předpis zákonný stanovil výluku. Takovýto positivní předpis mohl by za nynějšího stavu práva (§ 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n.) býti hledán toliko v ustanovení § 3 lit. a) zák. o ss z r. 1875, dle něhož správnímu soudu nepřísluší rozhodovati záležitosti, o kterých náleží rozhodovati řádným soudům, ve spojení s ustanovením § 105 ústavní listiny, dle něhož ve všech případech, kdy úřad správní rozhoduje o nárocích soukromopráv- ných, muže se strana rozhodnutím dotčená dovolávati ochrany pořadem práva.
Nutno tedy také odpověděti na otázku, zdali nárok na odškodnění za vyvlastněné pozemky dle nařízení č. 284 z r. 1914, je nárok soukromoprávný. Platný právní řád je proniknut tradičním rozeznáváním mezi právem soukromým a veřejným. Zejména kompetence státních orgánů justičních i správních je zpravidla založena na tomto rozeznávání. Kompetenční normy odkazujíce věci soukromoprávní před státní orgány jedné soustavy (na př. § 1 jurisd. normy z r. 1895, zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 216 sb. z. a n. zvláště v § 3 a j.) a věci veřejnoprávní před orgány soustavy jiné (§ 2 ve spojení s § 3 lit. a) zák. o ss, čl. 1 a 3 st. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 143 ř. z. a j.) předpokládají materielní různost mezi věcmi »práva soukromého« a věcmi »práva veřejného« a přijímají různost tuto jako kriterium určující kompetenci. Je tedy zpravidla nutno hledati znaky, podle nichž se pozná, do které z obou řečených kategorií sluší určitou právní věc položiti, neučinil-li tak dostatečně určitým projevem již sám zákon, jehož vůle jest především rozhodná. Dlužno tedy především pátrati, zdali není positivní normy, která kvalifikuje právní poměr, o nějž jde, buď jako poměr soukromoprávný nebo jako poměr veřejnoprávný.
Pro daný případ ustanovilo cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. ve svém § 6, že rozhodnutí o nároku na odškodnění a o výši odškodnění činí zvláštní komise s konečnou platností a s vyloučením pořadu práva. Nařízení toto vydáno bylo za platnosti zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. o moci soudcovské, jehož čl. 15 stanovil, že proti rozhodnutím úřadů správních o nárocích soukromoprávních mohou strany hledati nápravu řádným pořadem práva. Vyloučilo-li cís. nař. č. 284 z r. 1914, jemuž náleží dle § 14 zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. moc zákona, nároky na odškodnění výslovně z řádného pořadu práva, sluší ustanovení toto vyložiti jako positivní normu, která tyto nároky na odškodnění z vůle zákona kvalifikuje jako »věc práva veřejného«, neboť jinak ocitlo by se cís. nařízení v rozporu s ústavní normou citovaného čl. 15, což nelze však předpokládati, je-li možný výklad, kterým lze ustanovení § 6 cís. nař. uvésti v soulad s předpisy zákona ústavního. Výkladu tomuto nic nestojí v cestě, neboť nelze pochybovati, že je v mezích legislativní kompetence i obyčejného zákona a tedy i cís. nařízení právní poměr mezi vyvlastněným a vyvlastnitelem kvalifikovati jako veřejnoprávný.
S touto positivní normou, která v souvislosti s ustanovením § 2 zák. o ss již sama o sobě otevírá cestu k nss, dlužno se spokojiti, aniž je třeba zkoumati, zdali by nárok na odškodnění za vyvlastněný předmět (o odškodnění za jiné újmy způsobené stavbami dle nařízení onoho privilegovanými v daném sporu neběží) již dle povahy poměru právního, na němž se zakládá, i bez dotčené positivní normy nemusil býti uznán za nárok veřejnoprávní. Není tedy žádného, zákonného důvodu, který by kognici nss v daném případě vylučoval.
O námitkách stížnosti uvážil nss takto:
1. St-lé namítají, že cís. nař. č. 284 z r. 1914, vydané na základě § 14 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., pozbylo podle 2. odst. § 14 tohoto stát. zákl. zák. působnosti ještě za trvání říše rakousko-uher- ské, neboť nebylo prý předloženo k schválení říšské radě nejblíže po jeho vydání svolané, a neposkytuje prý tedy naříkanému rozhodnutí, jež na něm spočívá, zákonné opory. Tato námitka jest bezdůvodná, neboť tvrzení, na nichž se zakládá, nejsou správná. Nss dovodil již ve svém svrchu cit. nálezu ze dne 19. září 1921 č. 7782 (Boh. č. 941), na který se st-lé odkazují podle § 44 jedn. ř., že nařízení toto bylo dne 28. října 1918 v platnosti a že sluší je považovati za normu právní, kteráž v době, kdy nař. rozhodnutí bylo vydáno, ještě platnosti a účinnosti zbavena nebyla. Musí tudíž nss posuzovati zákonnost nař. rozhodnutí dle tohoto nařízení.
2. Jedna skupina st-lů, totiž Markéta T., Josef T., ... vytýkají, že řízení odškodňovací bylo provedeno a skončeno, aniž jim byl nález odškodňovací doručen. Byl sice dodán dne 1. prosince 1920 dru. Antonínu H., advokátu v L., jejž úřad pokládal za jejich zmocněnce. Ve skutečnosti však dr. H. v té době byl zmocněncem toliko ostatních st-lů, kdežto st-lé tuto uvedení pověřili jej teprv mocným listem ddto 18. ledna 1921, aby je zastupoval a to teprve v řízení před nss. Než i kdyby bylo lze ve vytýkaném způsobu doručení shledati vadu řízení, nejde o vadu podstatnou, jak ji má na zřeteli 2. odst. § 6 zák. o ss, neboť svrchu dotčení st-lé, jak dokazuje obsah společné stížnosti, vzali naříkaný nález v plném znění na vědomí a vznesli včas stížnost na nss. Ježto stížnost na nss do nálezu odškodnovacího, jenž jest ve věci konečným rozhodnutím (§ 6 cís. nař.), byla jediným opravným prostředkem, nebyla vadným snad způsobem doručení odškodňovacího nálezu oněm st-lům způsobena žádná újma, takže o podstatné vadě řízení nemůže býti řeči.
3. St-lé pod 2. uvedení vytýkají dále, že byl ohledně jejich pozemků nař. rozhodnutím vynesen nález odškodňovací, aniž dříve byl vydán nález o předmětu a rozsahu vyvlastnění, neboť st-lé tito při roku ze dne 23. září 1920, zmíněném svrchu pod III., k němuž nebyli obesláni a při němž vyvlastňovací nález byl ústně prohlášen, nebyli ani osobně přítomni, ani náležitě zastoupeni, ba nález vyvlastňovací jim ani později před vydáním nálezu odškodňovacího nebyl publikován, ani v písemném vyhotovení sdělen. Námitku tuto shledal soud důvodnou. Slušíť ze souvislosti předpisů § 5, odst. 2, a § 6 cís. nař. i z normovaného tam postupu a uspořádání oddílů řízení, jakož i ze samotné povahy věci, zejména hledí-li se k právním účinkům, které se dle § 7 cís. nař. pojí k zaplacení neb složení odškodnění komisí stanoveného, usuzovati, že zákonným předpokladem vydání nálezu o odškodnění za vyvlastněný předmět jest předcházející »vydání« nálezu vyvlastňovacího s právním účinkem vůči vyvlastnčnému. Vyvlastňovací nález lze však takto za »vydaný« považovati teprve tím okamžikem, kdy projev kompetentního úřadu, že určitý předmět se vyvlastňuje, byl učiněn vůči expropriátu. K tomu by arci stačilo, aby nález vyvlastňovací byl po skončeném řízení vyhlášen, předpokládajíc, že expropriát byl k řízení individuálně obeslán (posl. odst. § 4 cís. nař.) anebo nebyv sice obeslán přece se dostavil. Stačilo by ovšem také, byl-li nález vyvlastňovací expropriátu při řízení nepřítomnému a k němu neobeslanému, později publikován resp. dodán v písemném vyhotovení. V daném případě však neskutečnila se před vydáním nálezu odškodnovacího žádná z těchto eventualit. Dlužno tedy považovati odškodňovací nález, vynesený v době, kdy nález vyvlastňovací s účinkem proti těmto st-lům ještě nebyl »vydán«, za vydaný předčasně a tedy nezákonně. I bylo proto zrušiti nař. nález, pokud se jím určuje výše odškodnění za pozemky, jichž vlastníky jsou právě tito st-lé. Ježto takto ohledně nich jest v odpor braný výrok úplně odstraněn, nebylo zapotřebí obírati se ani další jejich námitkou vytýkající vadu řízení, ani dalšími námitkami, pokud je tito st-lé vznesli společně se st-li ostatními.
Dalšími námitkami stížnosti bylo se tudíž nss-u zabývati jen, pokud jsou vzneseny st-li ostatními, t. j. Klárou F., Josefem F. ... Jsou to tyto námitky:
4. Stížnost namítá, že vyvlastnění vztahuje se na plochy, kteréž předpisy všeob. zák. horního vylučují z vyvlastnění, pročež prý jest i nezákonným, že nař. rozhodnutí odškodňovací komise proti předpisům §§ 99, 17 a) a 17 d) všeob. horn. zák. přiznalo odškodnění za vyvlastněné zahrady, zahradní domky a vyloučený z vyvlastnění 38 m široký ochranný pruh; mimo to prý bylo neprávem řízení o náhradě za vyvlastněné pozemky provedeno jedině podle procesuálních předpisů §§ 4, 5 a 6 cís. nař., kdežto správně mělo býti při tom šetřeno, ne-li výhradně, tož aspoň vedle těchto předpisů i zásad §§ 98 et seq. i § 17 všeob. zák. horn.
Pokud námitky tyto směřují proti nálezu vyvlastňovacímu, je stížnost dle § 21 zák. o ss nepřípustná, neboť o stížnosti těchto st-lů do nálezu vyvlastňovacího bylo již pravoplatně rozhodnuto zdejším nálezem ze dne 19. září 1921 č. 7782.
Pokud však stížnost vytýká, že za vyvlastněné objekty bylo přiznáno odškodné, nelze ji uznati důvodnou, neboť tím, že za pozemky vyvlastněné bylo vůbec odškodné přiznáno, zřejmě nemohou býti práva st-lů dotčena.
Pokud pak jde o procesní předpisy, nemůže býti důvodně vytýkáno, že bylo užito těch, kterých po právu jedině sluší užíti. Jsou jimi právě předpisy §§ 4, 5 a 6 cís. nař., kteréž ono řízení upravují způsobem vyčerpávajícím, jenž vylučuje použití norem jiných, za pravidelných poměrů používaných. Žal. úřad uživ jich, jednal v souhlase se zákonem a jest tedy stížnost v tomto bodu bezdůvodná.
5. Stížnost dále vytýká, že nesplnil se v daném případě nezbytný předpoklad odškodňovacího nálezu, ježto nebyl prý dříve vydán nález vyvlastňovací proti st-lům právně působící, neboť nález tento byl prý proti zásadám řízení toliko ústně prohlášen a nikoli také doručen účastníkům v písemném vyhotovení a mimo to chybělo jakékoli odůvodnění. I tato námitka jest bezdůvodná. Pokud jde o formu nálezu vyvlastňovacího, nelze se zřetelem ke znění 2. odst. § 5 cís. nař. pochybovati o tom, že je přípustno vydati nález tento i ústně, neboť nařizuje-li ustanovení toto, aby nález o předmětu a rozsahu vyvlastnění byl, pokud možno, vynesen bezprostředně po skončeném jednání a to orgánem úředním, který jednání řídil, musilo pomýšleti ne-li výlučně tedy aspoň především na vynesení nálezu formou ústní. Že pak byl nález prohlášen bez odůvodnění, může sice někdy zakládati formální vadu, pro kterou však není možno nález vynesený považovati za nevydaný.
6. Odškodné za pozemky st-lům vyvlastněné a úřadem za stavební pozemky považované, jež dle § 5 cís. nař. má se určiti podle cen v místě obvyklých, bylo úřadem stanoveno na základě dobrého zdání stavitelského znalce Jana T., jenž byl slyšen při místním šetření, prováděném zemskou správou politickou po rozumu cit. § 5. Stížnost vytýká, že tento znalecký důkaz byl proveden proti předpisům resp. zásadám administrativního řízení, tedy vadně, a to v těchto směrech: a) byl přibrán jediný znalec stavitelský přes to, že podle výslovné normy zákona slušelo přibrati stavitelské znalce dva; b) tento znalec byl ustanoven, aniž byly předem slyšány strany o osobě vhodného znalce; c) přes výtku strany učiněnou za řízení spokojil se úřad s posudkem tohoto znalce, jenž jest podjat a tudíž méně věrohodný.
Ad a) snaží se stížnost dovoditi ze znění prvého odstavce § 5 cís. nař., kdež jest řeč o »vyslechnutí znalců«, že pro odhad každého druhu vyvlastněných pozemků sluší přibrati více než jednoho znalce, tedy v daném případě stavitelské znalce nejméně dva. Leč námitka tato nebyvší vznesena v řízení správním, ač k tomu st-lé měli příležitost, je dle §§ 5 a 6 zák. o ss nepřípustná, nehledě k tomu, že ani věcně nebylo by ji lze uznati důvodnou, neboť nařízení mluvíc v § 5 o znalcích v množném čísle, nenařizuje bezpodmínečně slyšení několika znalců z téhož oboru, nýbrž pomýšlí zřejmě na to, že může nastati potřeba přivolati znalce oborů různých.
Ad b) V administrativním řízení musí se dojista vyhraditi stranám vliv na výběr znalce, ale není-li tak zvláště ustanoveno, není možno při neformálním rázu řízení správního dovoditi, že onen vliv má se uplatniti jenom před úředním ustanovením znalce. Náležitý vliv na výběr znalce je straně zabezpečen, když teprve při roku, při němž se má provésti důkaz znalecký, má možnost přednésti své námitky (na př. podjatosti neb neschopnosti proti osobě znalce úřadem zvoleného). Tento vliv byl však v daném případě st-lům, již od počátku byli přítomni místnímu šetření resp. prováděni znaleckého důkazu, beze sporu umožněn i nelze tedy tvrditi, že by vytýkaný postup úřadu byl v něčem porušil zásady řízení.
Ad c) St-lé namítají, že odškodňovací nález spočívá na posudku podjatého stavitelskéno znalce, kterýž jest z vytýkaných různých důvodů hospodářsky závislým na vyvlastnitelce. Pro obor řízení správního není všeobecného předpisu, který by stanovil důvody podjatosti. Dle obdoby § 355 civ. řádu soud. a §§ 19 i 20 jur. normy, kteréžto positivní předpisy vyjadřují v podstatě jen samozřejmé požadavky práva procesního vůbec, sluší za důvody podjatosti uznati skutkové okolnosti zakládající takový znalcův vztah k určité zúčastnněné straně, který jest na újmu plné znalcově věrohodnosti. Rozhodování o otázce znalcovy podjatosti jest tudíž hodnocením oněch skutkových okolností. V daném případě úřad posoudil fakta st-li přednesená k dolíčení znalcovy podjatosti, připustiv jejich pravdivost — takže nebylo potřebí dalšího zjišťování — a dospěl k úsudku, že znalce nelze pokládati za podjatého. I tento úsudek náleží ke skutkové podstatě, kterou nss jest podle 1. odst. § 6 svého zákona vázán. Správnost úsudku toho by mohl přezkoumávati jedině s hlediska případných vad řízení vytčených v 2. odst. cit. § 6. Takovéto vady řízení však ani stížnost nevytýká, ani soud z povinnosti úřední nenalezl. Pokud však st-lé domáhají se toho, aby soud věcně zkoumal, zdali úřad správně posoudil otázku podjatosti, není stížnost jejich přípustná, ježto nejde o mylné použití práva. 7. St-lky Emma T. a Marie P. uvádějí jakožto spoluvlastnice parcel č. kat. — a — dále, že nař. rozhodnutí vyměřujíc za vyvlastněné pozemky odškodné vyloučilo z něho část připadající na stromy a vodovodní zařízení, ač jest to po zákonu (§§ 294 a 295 o. z. o.) příslušenství pozemků, které zásadně sdílí právní osud věci hlavní a že odkázalo stanovení odškodného za toto příslušenství na pozdější dobu, až totiž budou náležitě vyšetřeny okolnosti pro otázku rozhodné. Stížnost vytýká, že nebylo odloženo také ustanovení odškodného za pozemky, aby plné odškodné mohlo býti určeno současně aktem jediným. Leč postupné určení odškodného, nemůže se nijak dotknouti práv vyvlastněnce, zejména když dle § 7 cís. nař. vyvlastnění pozemků může býti realisováno teprv po zaplacení nebo složení odškodného to jest plného odškodného, tedy nejen za pozemky, nýbrž i za jejich příslušenství.
8. Stížnost vytýká, že žal. úřad určuje výši odškodného dle stavební hodnoty vyvlastněných pozemků, nepřihlížel v době vyvlastnění k rozdílnému způsobu jejich faktického používání, čímž se stalo, že byla přiznána náhrada ve stejné poměrné výši, ať jde o půdu užívanou nyní ještě jakožto zemědělskou, či o půdu zahradní, ačkoli tato prý vlastníkům poskytuje mnohem větší výnos, než půda prvého druhu. Stížnost ničeho nenamítá proti tomu, že byla vzata za základ stavební hodnota vyvlastněných pozemků a přiznává sama, že dle vyjádření zemědělských znalců jest za zahradní pozemky třeba počítati 200 proc. přirážku k cenám v místě obvyklým, nečiníc proti tomuto ocenění žádných námitek. Tyto ceny v místě obvyklé byly však týmiž znalci zemědělskými vyšetřeny částkou 11 K 60 h za 1 (?) a činily by tedy s 200procentní přirážkou 34 K 92 h, čili méně než cena pozemku stavebních vyšetřená částkou 50 K za 1(?). Vyměřila-li tedy žal. komise odškodné za zahradní pozemky na podkladě stavební hodnoty 50 K za 1(?), vyhradivši vyvlastněncům zvláštní náhradu za stromy, nemohou tyto st-lky důvodně tvrditi, že jsou tím nějak zkráceny ve svých právech. Chce-li však stížnost říci, že pozemky zahradní byly odhadnuty nesprávně a že jejich hodnota vzhledem k nynějšímu výnosu převyšuje i hodnotu ploch stavebních, činí tím námitky proti věcné správnosti znaleckého odhadu, který vymyká se přezkoumání soudnímu, když po stránce formální ani stížnost žádné námitky proti tomuto odhadu neformuluje ani soud z úřední povinnosti žádné podstatné vady neshledal.
9. V dalším bodu namítá stížnost, že úřad srážeje při výpočtu stavební hodnoty pozemků položky připadající na dílce, určené podle polohového plánu pro příští ulice, opomenul zjistiti podklad, na kterém dospěl k výpočtu výměry této plochy uliční u každého jednotlivého z pozemků. Pokud námitka stížnosti vztahuje se na pozemek č. kat. —, jehož vlastníky jsou Anna M. a Klára S., jest stížnost již proto nepřípustná, že majitelky tohoto pozemku ke stížnosti se nepřipojily, st-lé však nemají legitimaci jejich jménem před nss vystupovati. Totéž platí i ohledně další námitky tohoto pozemku se týkající. Pokud však námitka právě probíraná má na zřeteli pozemky st-lů, vysvítá ze spisů správních, že úřad přihlížel k plánu polohy města F. a k přesnému výpočtu stavitelského znalce podle tohoto, plánu provedenému, a tak určil výměru každé z uličních ploch v plánu naznačených. Ježto správnost použitého plánu polohy st-li nebyla vzata v pochybnost, jest jasno, že zjednaný úřadem základ pro určení výměry ploch, jež připadnou z jednotlivých parcel na ulice, byl postačitelným, a nelze tudíž mluviti v tomto směru o nějaké neúplnosti řízení.
10. Úřad vzal za základ stavební hodnotu vyvlastněných pozemku podle posudku stavitelského znalce a v souhlase s ním jednak přijal v zásadě za měřítko této jejich hodnoty jednotnou cenu 50 K za 1(?), jednak z číslice, která by podle tohoto klíče připadala na každý z pozemku v celku, srazil kvótu za pozemky uliční, nebera jich při stanovení náhrady vůbec v počet; oporu posudku znalcova spatřoval úřad v tom, že posudek tento kryje se s vyšetřenými trhovými cenami, jichž v posledních dvou létech bylo docíleno za podobné pozemky a jež byly prokázány úředními stvrzeními soudu okresního ve F., jakožto úřadu tabulárního a úřadu berního ve F. jakožto úřadu berního katastru. Zřejmě bezdůvodny jsou výtky stížnosti, že nebylo prý po ruce dokladů listinných resp. že byly koncipovány vyvlastnitelem, neboť z protokolu o místním šetření a jeho příloh vyplývá, že tu byly listiny svrchu vytčené, a jest nerozhodno, kým seznamy resp. přehledy o docílených postupních cenách byly sepsány, když stvrzení o jich správnosti přičiněno bylo úřadem k tomu příslušným. Stížnost namítá však dále, že plochy připadající dle plánu polohy k ulici měly býti vzaty v počet aspoň podle své hodnoty zemědělské. Výtka tato obrací se v podstatě proti správnosti znaleckého odhadu vyvlastněných pozemků. Nss není povolán, jak již svrchu bylo podotknuto, zkoumati věcnou správnost znaleckého důkazu, kontrole jeho podléhá jen formálný postup řízení průvodního a v těchto mezích přísluší mu ovšem zkoumati, zdali premisy, na nichž znalec svůj odborný úsudek založil, jsou úplně a náležitě zjištěny a zdali úsudek, k němuž znalec dospěl, je z premis těchto vůbec možno logicky vyvoditi.
Methoda, kterou se znalec bral, maje dospěti k odbornému úsudku, od něho požadovanému, je lhostejná, předpokládajíc ovšem, že použitou methodou je logicky možno k úsudku dospěti.
Maje odhadnouti hodnotu vyvlastněných pozemků stavebních mohl znalec založiti svůj úsudek na indiciích, musil jej ovšem založiti jen na takových indiciích, z nichž lze na pravděpodobnou hodnotu stavebních pozemků souditi. Jde-li tedy o pozemek, z něhož bude podle předpisů stavebního řádu postoupiti nějaký dílec na veřejné prostranství, dlužno arci při stanovení hodnoty pozemku i toto břímě vzíti v počet, neboť odškodnění, jehož se má vyvlastněnci dostati, má mu nahraditi hospodářskou újmu, která jej odnětím jeho majetku postihne, a velikost této újmy bude velmi podstatně záviseti na tom, do jaké míry by byl mohl svého stavebního pozemku stavebně využíti, zda vůbec a v jakém rozsahu by byl musil postoupiti část pozemku k veřejnému prostranství a zdali by se postup tento dál bezplatně či za náhradu a jakou případnou náhradu by bylo lze očekávati. Je tedy v zásadě zajisté správno, že v daném případě znalec vyšetřuje hodnotu vyvlastněných pozemků stavebních přihlížel i k povinnosti postupní, která pozemky tyto dle veškeré pravděpodobnosti postihne. Jsou-li po ruce data dosti přesná, mohl se ovšem znalec nejspolehlivěji zhostiti svého úkolu způsobem, který má stížnost na mysli, totiž že by byl vyšetřil odděleně jednak hodnotu pozemku zastavitelného na základě cen v místě obvyklých, jednak hodnotu dílce připadajícího k ulici, pokud snad není nutno počítati s postupem bezplatným. Součet představoval by pak odhadní hodnotu celku. Znalec mohl však postupovati také tak, že nerozeznával mezi plochou zastavitelnou a plochou k ulici připadající, nýbrž určil hodnotu celého pozemku jednotně, bera v této jednotné ceně už v počet i povinnost postupní čili eskomptuje již srážky, které následkem povinnosti postupní majitele postihnou a které přirozeně i při smluvním zcizení nezastavěného ještě pozemku docházejí výrazu ve smluvené ceně trhové. Používaje této methody byl by ovšem mohl jako měřítka cen v místě obvyklých použíti bezprostředně jen oněch smluv trhových, kde předmětem smlouvy byly pozemky postižené přibližně stejnou povinností postupní, jako pozemky vyvlastněné.
V případě dnešního sporu bral se znalec ovšem jinou cestou: vyšetřiv dle cen v místě běžných jednotkovou cenu 50 Kč za 1(?), určil podle tohoto měřítka hodnotu celého vyvlastněného pozemku jednotně a odečetl pak poměrnou částku podle velikostí ploch připadajících k ulici, takže jednot- kovou náhradou 50 Kč za 1° odškodní se vyvlastněnec jen za plochu zastavitelnou, kdežto za plochu uliční náhrady se mu vůbec nedostane. Ani tuto methodu nelze naprosto odmítati, neboť i ona může za určitých předpokladů dopouštěti logický závěr o hodnotě pozemků. Zmíněné předpoklady jsou tyto: předně že cena v místě obvyklá, od níž znalec vycházel, t. j. v daném případě 50 Kč za 1(?), představuje čistou cenu za plochy zastavitelné (v níž postupní povinnost eskomptována není), a dále že postupní povinnost, která postihuje vyvlastněné pozemky, je postup bez náhrady.
V daném případě však tyto předpoklady nebyly vůbec objasněny. Dokud se tak nestalo, není možno methodu, kterou hodnota vyvlastněných pozemků byla vyšetřena, uznati za způsobilou a znalecký úsudek touto methodou získaný za přípustný podklad úředního výroku o výši odškodnění. K tomu přistupuje, že zůstala neobjasněná okolnost, st-li namítaná, totiž že seznam zcizovacích smluv z posledních let, který sloužil za podklad úsudku znalcova, není úplný, ježto prý v tomže období uzavřeny byly i smlouvy jiné, st-li konkrétně označené, v nichž sjednány byly trhové ceny vyšší než ve smlouvách, ke kterým znalec přihlížel.
Oba tyto nedostatky, jež činí pochybnými jak podklad, tak logickou možnost znaleckého úsudku, na němž nař. výrok o odškodném spočívá, musil nss uznati za podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo ohledně stěžovatelů Kláry F., Josefa F., ... nař. rozhodnutí zrušiti podle 2. odst. § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 1289. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 547-556.