Č. 1129.

Olomoucký statut: 1. Právní věty jako u č. 1069 a 140. — 2. Opatření vládního komisaře, jímž podle § 92 stát. olom. zastavuje výkon určitého usnesení sboru obec. starších, má ráz prozatímnosti — je interním aktem, který proti straně sám o sobě nepůsobí; proto není třeba jejího předběžného slyšení a nemusí jí býti také doručen. — 3. Odpověď na otázku, zda z určitého usnesení sboru obec. starších hrozí obci podstatná škoda, zejména také hodnocení příslušných skutkových okolností s hlediska zájmů obce, je součástí skutkové podstaty rozhodnutí po rozumu § 6, odst. 1 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 21. ledna 1922 č. 13145/21.)
Věc: Dr. Gustav R. v O. proti moravskému zemskému výboru v Brně (zast. Drem. J. Budínským) stran zastavení usnesení sboru obecních starších v Olomouci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Dne 6. listopadu 1918 předložil notář Dr. Gustav R. městské radě v Olomouci nájemní smlouvu týkající se bytu a kanceláře jeho v městském domě č. p. ....... V sezení sboru obecních starších města Olomouce dne 9. listopadu 1918 konaném byla smlouva ta schválena na 15 roku. Dle ní činila roční činže 2400 K. Nájemné mohlo býti zvýšeno, když dávky dosavadní se zvýší a to o peníz reálních daní a přirážek. Pronajímatelka byla k výpovědi před uplynutím smluvené nájemní doby 15 let oprávněna jen tenkráte, je-li nájemce v prodlení se zaplacením činže přes tři měsíce a zavinil-li prodlení toto. Obec města Olomouce dala ve smlouvě svolení ke knihovnímu vtělení. Městská rada pověřena byla provedením této věci.
Vládní komisar pro město Olomouc jmenovaný podle § 118 měst. statutu usnesení to dle § 92 statutu pro město Olomouc zastavil a zastavení ohlásil správní komisi 17. listopadu 1918.
Moravský zemský výbor vydal dne 31. července 1919 pod č. — rozhodnutí, že souhlasí ve smyslu § 92 měst. stát. se zastavením usnesení sboru obecních starších města Olomouce ze dne 9. listopadu 1918, a uložil městské radě, aby tuto věc učinila předmětem nového šetření, po případe usnesení.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost Dra. Gustava R. Uplatňovány jsou v ní tyto námitky:
1. Zákon nepropůjčuje v § 92 obec. statutu olomouckého jmenovanému vládnímu komisaři právo zastaviti pravoplatná usnesení zvoleného a mezitím odstoupláho sboru obecních starších.
2 Nájemní smlouva, předmět sporu tvořící, byla usnesením sboru obecních starších ze dne 9. listopadu 1918 pravoplatně usnesena a okamžikem podepsání vykonána. Usnesení vykonané nemůže býti sistováno dle § 92 měst. statutu.
3. St-l nabyl ze smlouvy nájemní práv, která knihovním vkladem nabyla věcné povahy. Práva ta nemohou sistací st-li býti odňata.
4. Výrok vládního komisaře, jímž zastaveno bylo usnesení sboru obecních starších, nebyl st-li doručen, čímž tento připraven byl o opravný prostředek proti výroku tomu. St-l nebyl před rozhodnutím zemského správního výboru slyšen. V tem spočívá vada řízení.
5. Pravdě neodpovídá zjištění, že působí nájemní smlouva obci újmu.
Nss trvá na stanovisku, jež zaujal ve svém nálezu ze dne 19. prosince 1921 č. j. 7596/20, (Boh. č. 1069) a jež lze formulovati v ten smysl: 1. že vládnímu komisaři dle § 118 stát. olomouckého přísluší i právo, jež jest vyhrazeno starostovi v § 92 statutu, a to také proti usnesením učiněným dříve, nežli vládní komisař úřad svůj nastoupil; 2. že výkonu tohoto práva není na překážku okolnost, že usnesení sboru bylo již vykonáno a že také žal. úřad jest dle § 92 stát. oprávněn rozhodovati o vykonatelnosti usnesení sboru i tehdy, když usnesení to bylo vykonáno, že výrok zastavovací ve svých právních účincích působí zrušení inhibovaných usnesení.
Tímto stanoviskem, jež v cit. nálezu jest zevrubněji odůvodněno a na nějž se dle § 44 jedn. řádu odkazuje, vyvráceny jsou výtky stížnosti pod č. 1. a 2. uvedené.
Dle uvedených zásad výkon závadného usnesení nebrání jeho sistaci: sistace usnesení rovná se jeho zrušení. Že však výkonu práva kasačního nestojí v cestě, nabyla-li osoba třetí z usnesení soukromých práv, vyslovil nss již ve svém nálezu ze dne 23. června 1919 č. 2515 (Boh. č. 140), na jehož odůvodnění rovněž se odkazuje.
Proto jest i námitka pod č. 3. zmíněná nedůvodná.
Opatření vládního komisaře, jímž ve smyslu § 92 stát. olomouckého zastavuje výkon určitého usnesení sboru obecních starších, má ráz prozatímnosti. Vládní komisař upouští zatím od výkonu usnesení a předkládá rozhodnutí otázky, zda usnesení má býti vykonáno, úřadu jinému, a to v tomto případě, jelikož důvod zastavení činila podstatná škoda obci hrozící, zemskému správnímu výboru. Zastavení usnesení vládním komisařem má tedy povahu interního aktu, který proti straně sám o sobě nepůsobí. V tomto stadiu osoba na věci zúčastněná nevystupuje jako strana procesní. Působnost zastavení usnesení vůči ní nastává teprve výrokem zemského výboru, zastavení usnesení schvalujícím, kterým se zastavení usnesení definitivně vyslovuje. Z toho vyplývá, že ve smyslu ustanovení § 92 stát. olom. nebylo nutno, aby st-l byl vyrozuměn o uvedeném opatření vládního komisaře a aby před vydáním nař. usnesení byl slyšen. Výtka stížnosti pod č. 4. zmíněná jest následkem toho bezpodstatná.
Námitkou pod č. 5. uvedenou popírá stížnost, že ze zastaveného usnesení hrozí obci podstatná škoda. Bére tedy v odpor skutkový předpoklad napadeného rozhodnutí.
Dle § 6, odst. 1 zák. o ss jest nss vázán skutkovou podstatou, o kterou žal. úřad opřel své rozhodnutí a může po této stránce nař. rozhodnutí přezkoumati jen v mezích § 6, odst. 2 zák. o ss.
Jest zřejmo, že předpoklad žal. úřadu, že usnesením hrozí obci podstatná škoda, opírá se o obsah smlouvy, kterou se usnesla obec se st-lem uzavříti. O obsahu tomto není žádného sporu. Dospěl-li však žal. úřad na základě tohoto obsahu smluvního k úsudku, že hrozí z něho obci podstatná škoda, nelze vzhledem k dlouhodobému trvání poměru právního, jenž měl smlouvou býti založen, a vzhledem k vázanosti obce na smluvené nájemné, bez ohledu na poměry činžovní, jež se za trvání smlouvy vyvinou, tvrditi, že úsudek žal. úřadu příčí se spisům aneb že nemá opory ve spisech. Hodnocení dotčených stipulací smluvních s hlediska zájmu obce vymyká se však soudnímu přezkoumání, neboť nejde při tom o otázku právní, ježto i hodnocení takové náleží ke skutkové podstatě nař. rozhodnutí, jež pro nss jest závazná. Jest tedy i tato námitka, pokud vytýká formální vady, bezdůvodná a pokud snad se chce domáhati přezkoumání hodnotného úsudku žal. úřadu, nepřípustná.
Na podkladě těchto úvah byla stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

Č. 1129. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 202-204.