Č. 1454

.
Řízení před nejv. správ. s.: Námitka promlčení trestnosti přestupku policejního je námitkou právní i skutkovou a nutno ji tedy již v písemné stížnosti k nss precisovati po rozumu § 18 zák. o ss.
(Nález ze dne 28. června 1922 č. 9117.)
Věc: Ladislav O. a Dr. Štěpán G. ve V. B. (adv. Dr. F. Stein z Prahy) proti županskému úřadu v Mukačevě stran přestupku soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú oznámil dne 22. března 1921 županskému úřadu v Beregsásu, že Ladislav O. a Dr. (Štěpán G., majitelé velkostatku V. B., neučinili zadost soupisové povinnosti ve smyslu § 5 nař. vl. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., ačkoli-mají statek ve výměře 1165 kat. jiter a lhůta soupisová vypršela již 18. května 1920, aniž bylo povoleno prodloužení lhůty té; zároveň navrhl, aby ve smyslu § 9 cit nař. uložena jim byla pokuta 10000 K.
Hlavní služný t-ského okresu jako policejní trestní soudce rozsudkem ze dne 9. srpna 1921 č. — uznal obžalované vinnými přestupkem § 9 zákona z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., jehož se dopustili tím, že své pozemky ve výměře 1005 kat. jiter v obci V. B. stpú-u neoznámili, a odsoudil je k pokutě peněžité 10000 K, pro případ nedobytnosti do vězení na 6 měsíců.
Županský úřad v Mukačevě rozsudkem z 31. října 1921 č. — vyhověl odvolání st-lů potud, že snížil uloženou pokutu na 5000 K, pro případ nedobytnosti na 3 měsíce vězení.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
V první řadě bylo se soudu zabývati námitkou stížnosti, že se odsouzení st-lů stalo nezákonně, poněvadž nařízení vládní ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. nebylo rite uveřejněno. Námitce této — ana stížnost neobsahuje nic bližšího, v čem shledávají st-lé nedostatečné vyhlášení cit. nařízení — nelze vzhledem k obraně st-lů v řízení uplatňované rozuměti jinak než že nařízení nebylo vyhlášeno též v jazyku maďarském a že proto st-lé jím nebyli vázáni.
Nss nemohl však uznati námitku tuto důvodnou, trvaje na svém právním názoru vysloveném a odůvodněném již v nálezu ze dne 13. ledna 1922 č. 115,1) k němuž se st-lé ve smyslu § 44 jedn. řádu odkazují, že ono vládní nařízení bylo vyhlášeno způsobem zákonu odpovídajícím, a že tedy st-l nemůže se omlouvati jeho neznalostí (§ 12 čl. XL : 1879, § 81 zák. čl. V: 1878).
Pokud zástupce st-lů při ústním jednání namítal, že beztrestnost st-lů nastala též proto, že tito v době vyhlášení nařízení vlády č. 61/1920 nebydleli na území čsl. republiky, nýbrž zdržovali se v Maďarsku, jde o námitku, která nebyla v písemné stížnosti uplatňována jako stížný bod ve smyslu § 18 zák. o ss a je tudíž nepřípustná.
Další námitka opírá se o okolnost, že trestnost st-lům za vinu kladeného přestupku pominula následkem promlčení.
Ani s námiktou touto nemohl se nss zabývati, bránit mu v tom předpis § 18 zák. o ss. nařizující, že stížné body třeba ve stížnosti samé přesně uvésti.
Námitka promlčení není pouze námitkou právní, nýbrž i skutkovou a mohl by se námitkou tou nss jen v tom případě obírati, kdyby st-lé nejenom v řízení, nýbrž i ve stížnosti přesně uvedli skutkové okolnosti, o které opírají své tvrzení, že trestnost za vinu jim kladeného opomenutí pominula promlčením; když však tak neučiní, bylo i námitku tuto odmítnouti jako nepřípustnou.
Zbývá tedy poslední námitka stížnosti, že st-lé nemohli se dopustiti přestupku jim za vinu kladeného, poněvadž stpú nezachoval předpisy o záboru, že tento nebyl v pozemkových knihách vyznačen a st-lé nebyli vyrozuměni o záboru a tudíž vzata jim byla možnost zábor cestou odvolání napadnouti.
Námitce této nelze jinak rozuměti, než že st-lé popírají soupisovou povinnost, když zábor není knihovně vyznačen a majitelé zabraného statku nebyli o záboru vyrozuměni, a že v důsledku toho nelze osoby, které soupisové povinnosti v takovém případě neučiní zadost, proto potrestati.
Námitka tato postrádá však opory v zákoně, neboť § 1 cit. nař. ukládá každé fysické a právnické osobě, jež je vlastníkem nebo spoluvlastníkem nebo při vázaném majetku uživatelem zabraného majetku pozemkového díle §§ 2 a 3 zábor. zákona ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. (t. j. takového majetku, který má určitou výměru a není ze záboru vyloučen), soupisovou povinnost a nečiní ji závislou na nějaké předchozí činnosti stpú, jmenovitě ne na knihovním vyznačení provedeného již záboru.
Vyplývá to též z ustanovení § 4 cit. nař. 61, podle něhož osoba, soupis předkládající, nevzdává se námitky, že v případě jejím nejde o zabraný velký majetek.
St-lé výraz cit. § 1 »záborového majetku pozemkového« nesprávně vykládají, neboť výrazem tím rozumí se dle zákona zabraný majetek pozemkový a ne stpú-em již provedený zábor. Poněvadž stížnost jiných stížných bodů neobsahuje — zejména pak nebrojí proti uloženému trestu — bylo stížnost zamítnouti jako bezpodstatnou.

srovn. Boh. č. 1243.

Citace:

č. 1454. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 910-912.