Č. 1275.

Úředníci státní: * Otázku, pro kterou státní službu jest soukromá náležitě kvalifikovaná služba podmínkou přijetí podle § 16 lit. a) nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n., posuzovati jest podle státní služby, do níž podle § 20 cit. nař. započtení jest provésti.
(Nález ze dne 1. dubna 1922 č. 4490.)
Věc: Karel L. v O. (adv. Dr. O. Sommer z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze (min. rada Dr. K. Beran) stran započtení soukromé služby.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvou ze dne 4. května 1907 vstoupil st-l jako sazeč a tiskař do tiskárny zemské vlády v Opavě. Když byl v žádosti dne 28. května 1910 podané o jmenování kancelářským pomocníkem prohlásil, že výslovně béře na vědomí, že plat oficiantský při započtení již v dosavadní službě strávených 3 let činí 1260 K a tento mu bude vyplácen a vzat za základ pensijní, že dále obdrží rozdíl tohoto platu a platu sazečů podle normálního tarifu v částce 140 K měsíčně jako přídavek z pokladny tiskárenské, jenž bude se automaticky zvýšením požitků zmenšovati, současně pak že se vzdává pro vždy nároku, aby mu přídavek tento byl včítán do pensijní základny, byl dne 10. června 1910 jmenován kancelářským oficiantem se započtením 3 roků 1 měsíce strávených v poměru plně za- městnaného kancelářského pomocníka a vzato jeho prohlášení v žádosti na vědomí. Podle zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. a po započtení válečných pololetí dosáhl hodnosti oficiála X. hodnostní třídy. Ke své žádosti výnosem opavského zemského praesidia z — sproštěn služby v tiskárně. Po provedení zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. propočtena mu výnosem zemského praesidia z — služební doba, při čemž z přihlášeného soukromého zaměstnání sazečského a tiskařského 14 let 1 měsíce 7 dnů uznaného od 18. roku věku za rovnocenné připočteno jako nejvyšší přípustná výměra 5 let.
Žádost st-lovu o plné započtení, ježto soukromá ona služba byla podmínkou přijetí do státní služby, zamítl žal. úřad rozhodnutím ze dne 22. července 1921 č. —.
Nss rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané vycházel z této úvahy:
Žal. úřad vznesl námitku nepřípusnosti stížnosti opíraje se o to, že rozhodnutí jeho bylo vydáno o žádosti, nikoliv o instanční stížnosti. Námitka tato není důvodná. Z celého textu podání st-lova, vzneseného v rekursní lhůtě od doručení výnosu zemského praesidia ze dne —, je patrno, že st-l, odvolávaje se na ustanovení § 16 lit. a) nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n., uplatňoval svůj právní nárok na požadované započtení. Ve shodě s tím vyřídil také žal. úřad konečný návrh zamítavě odkázav na důvody, které uvedla prvá stolice ve svojí předkládací zprávě, čímž přijal odůvodnění zabývající se meritorně vzneseným právním nárokem. Z toho jde, že vyřizuje podání st-lovo byť jako žádost označené, nemohl usuzovati pouze z té okolnosti, že užívá různých zdvořilostních obratů, že by nešlo o instanční stížnost, nýbrž o žádost o vyhovění v cestě milosti.
Ve věci samé jde o otázku, zda nespornou soukromou službu st-lovu jest započítati podle § 16 lit. b) cit. nařízení — jako se to stalo oběma instancemi — či podle § 16 lit. a) téhož předpisu, čeho se domáhá stížnost instanční i stížnost sem podaná.
V odpor vzaté rozhodnutí shodně se stanoviskem žal. úřadu předneseným v odvodním spisu i při ústním líčení přiznává, že soukromá služba tiskařská a sazečská byla podmínkou pro prvé ustanovení st-lovo, totiž ve smluvním poměru založeném smlouvou ze dne 4. května 1907, a vyvozuje bezdůvodnost nároku jednak z toho, že st-l výslovně žádaje o ustanovení kancelářským oficiantem podrobil se předpisům pro tyto zaměstnance platným, a zřekl se toho, aby mu dočasně z tiskárenské pokladny vyplácený přídavek započten byl do základu pro výměru odpočivných požitků, dále z toho, že je nyní kancelářským úředníkem, u kterého vyučení tiskařem nebylo podmínkou. Patrno z toho, že žal. úřad vychází z právního názoru, a) že se st-l uplatňovaného nároku vzdal přijetím místa kancelářského oficianta, b) že nárok tento pominul vřaděním do jiného služebního odvětví.
Názoru prvému nelze přisvědčiti. Podrobil-li se st-l předpisům platným pro kancelářské oficianty s výhradou určenou v jeho žádosti ze dne 28. května 1910, týkající se pouze výplaty osobního přídavku, který nebyl započítatelným do výslužného a postupně se zmenšoval, nelze z toho usuzovati, že se tím vzdal tehdy neexistovavšího práva na respektování soukromé služby, a to tím méně, když cit. nařízení zásadně neodpírá této výhody ani kancelářským oficiantům ani těm, kteří z tohoto služebního poměru přešli do stavu úřednického, a obě správní instance výhodu tuto také přiznaly, ovšem podle jiného předpisu téhož nařízení.
Názor druhý přehlíží všeobecný — tedy i pro § 16 platný — předpis § 20 cit. nařízení, podle něhož se započtení provede vždy k tomu období služebnímu, do něhož doba, jež se má započísti, spadá, nebo jež po této době nejblíže následuje, a má se postupovati podle zásady chronologického pořadu jednotlivých služeb.
V daném případe st-li při jmenování kancelářským oficiantem dne 10. června 1910 smluvní služba od 4. května 1907 dobou 3 roků 1 měsíce jako strávená v poměru plně zaměstnaného kancelářského pomocníka podle § 12 nařízení ze dne 19. července 1902 č. 145 ř. z. započtena a jest tudíž prvý služební poměr st-lův u státu posuzovati jako smluvní poměr upravený cit. nařízením a dalšími nařízeními ze dne 15. července 1906 č. 141 ř. z., ze dne 23. března 1907 č. 88 ř. z. resp. znovu upravený nařízením ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z.
Že pro tento služební poměr zmíněná soukromá služba byla podmínkou, bylo, jak shora uvedeno, doznáno.
Je-li tomu tak, pak vzhledem k tomu, že nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. provádí v mezích § 4 cit. shora zákona i propočítání služby smluvní (§ 8), služby smluvní předcházející službě úřednické (§ 4), jest při zásadě § 20 téhož nařízení započtení služby soukromé provésti do nejbližšího zde smluvního poměru u státu a tím zvětšenou službu smluvní propočítati v následujícím služebním poměru úřednickém podle § 4, a pro zjištění, jsou-li zde předpoklady § 16, nutno vzíti za základ smluvní službu u státu.
Žal. úřad veden zmíněnými nesprávnými právními názory měl za to, že není zde případu § 16 lit. a) a byť přiznal, že pro prvé ustanovení st-lovo byla služba soukromá podmínkou, nepustil se vůbec do úvahy, v jakém trvání svém tato soukromá služba zmíněnou podmínku tvořila (arg. slovo »pokud« § 16 lit. a), zejména snad, zda, jak při ústním líčení bylo tvrzeno, bylo by zde přihlížeti k době, kterou živnostenský řád předpisuje v § 14 zákona ze dne 5. února 1907 č. 26 ř. z. ve příčině nastoupení živností řemeslných.
Žal. úřad použil tedy nesprávně předpisu § 16 cit. nařízení a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1275. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 519-521.