Č. 1469

.
Rozloučení obcí: 1. Zákony ze 7. února 1919 č. 76, 14 dubna 1920 č. 285 a 18. března 1921 č. 117 sb. z. a n. nezakládají právní nárok některé z obcí rozloučených, aby jí z území druhé obce část byla přikázána. Neodporuje těmto zákonům ani obecnímu zřízení pro Slezsko, zamítne-li zemský správní výbor takový návrh proto, že není souhlasu druhé obce. — 2. Když podle zákonů shora uvedených vláda obec rozloučila ve dvě obce, neučinivši opatření o rozebrání společného jmění, statku a dluhů, není zemský správní výbor příslušným, aby o rozebrání tom rozhodl.
(Nález ze dne 4. září 1922 č. 4564.)
Obec Tábor ve Slezsku (adv. Dr. Artur Vejk z Opavy) proti zemské správní komisi pro Slezsko v Opavě stran změny obecních hranic.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud uznává o rozdělení společného obecního majetku obcí Loděnic a Tábora; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo vnitra povolilo výnosem z 13. března 1920 č. — jménem vlády na základě zmocnění daného mu usnesením ministerské rady z dne 30. července 1919 ve smyslu § 23 zákona ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. a zákona ze dne 19. prosince 1919 č. 8 sb. z. a n. z r. 1920 rozloučení obce Loděnic (pol. okres Opava) v místní obce Loděnice a Tábor v mezích dosavadních jejich katastrů. Do tohoto opatření nebyla stížnost podána. V obou obcích byly 13. června 1920 provedeny obecní volby a úřadovaly obecní rady a zastupitelstva, až se 5. prosince 1920 obecní zastupitelstvo v Táboře usneslo, složiti funkce obecní rady a obecního zastupitelstva, tato resignace byla však později odvolána.
Obec Tábor žádala podáním ze dne 22. prosince 1920, aby jí z katastru loděnického nejméně 100 ha půdy bylo přikázáno, tvrdíc, že v mezích katastrálních nemůže existovati a svým povinnostem dostáti.
Žádost tato byla předložena zemské vládě slezské a o tom zpravena zemská správní komise pro Slezsko. Na základě rozloučení obou obcí zahájila zemská správní komise pro Slezsko již v dubnu 1920 řízení ke zjištění a rozdělení dosud společného jmění, při čemž opětovně obec Tábor žádala, by území její přikázáním aspoň 100 ha půdy bylo zvětšeno.
Na základě šetření uznala zemská správní komise nař. rozhodnutím, 1. že se žádosti politické obce Tábora o změnu hranic resp. o oddělení plochy 100 ha od katastru obce Loděnic a přidělení ke katastru obce Tábora nevyhovuje, 2. že společný obecní majetek na nové obce se rozděluje dle poměru daní obecních pro r. 1919 přirážkou povinných, a provedla podle tohoto klíče rozdělení jmění komisionelně zjištěného, ponechavši otázku vlastnictví k hasičskému skladišti úmluvě obou obcí, po případě pořadu práva soukromého.
Do tohoto opatření stěžuje si obec Tábor pro nezákonnost jeho a vada řízení, zejména uvádí:
1. že odporuje zákonu, když nař. rozhodnutí poukazujíc na § 4 ob. zř. z 15. listopadu 1863 pro Slezsko odmítá žádost za přikázání 100 ha půdy z katastru loděnického vzhledem na zamítavé stanovisko obce Loděnic a dokládá, že tato žádost obce Tábora měla býti vyřízena dle zákona z 18. března 1921 č. 117 sb. z. a n. bez ohledu na nesouhlas obce Loděnic;
2. že klíč, dle kterého se stalo rozdělení společného jmění mezi obě obce, značně poškozuje obec Tábor a že rozdělení to odporuje ustanovení § 3 ob. zř., dle něhož se mají o rozdělení společného jmění budoucí samostatné obce před rozdělením smluviti, aniž zemská správní komise jest oprávněna bez takového jednání ve věci té rozhodovati.
Nss o této stížnosti uvážil, že již usnesením ministerstva vnitra z 13. března 1920, tedy podle § 23 zákona ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., obce Loděnice a Tábor byly rozloučeny a že toto rozloučení nebyvší naříkáno nabylo platnosti. Když tedy obec Tábor, jak tvrdí, 22. prosince 1920 a později opětně žádala o přikázání 100 ha půdy z katastru loděnického, činila tak jako samostatná obec vůči druhé samostatné obci.
Návrh tento mohl býti předmětem jednání jednak dle § 4 ob. zř., jednak dle zákonů z 7. února 1919 č. 76 nebo 14. dubna 1920 č. 285 nebo z 18. března 1921 č. 117 sb. z. a n.
Obecní zřízení pro Slezsko z 15. listopadu 1863 č. 17 z. z. stanoví v § 4, že k změně hranic místní obce, kterou obec nepřestává býti obcí o sobě, třeba vedle prohlášení politické správy, že z veřejných ohledů není překážky, povolení zemského výboru. Vzhledem k samosprávě, která se vztahuje na celé území obce, a vzhledem k tomu, že změna hranic dotýká se zájmů obou obcí, jejichž hranice se mění, není pochybnosti o tom, že obecní zřízení připouští pouze změnu hranic, na které se dotčené obce smluvily, že však je změna hranic podle obec. zřízení nepřípustná, když některá obec nesouhlasí.
Když tedy nař. rozhodnutí návrh obce Tábora ze dne —, který byl zemskému správnímu výboru zemskou politickou správou postoupen k jednání, odmítlo, poněvadž rozhodovati o tom, zda se mohou měniti hranice mezi dvěma obcemi k výhradnému prospěchu jedné obce, přináleží pouze dotčeným obcím a zemskému výboru náleží pouze právo dáti neb odepříti souhlas, nelze v tomto rozhodnutí shledati nezákonnost. Pokud však stížnost vytýká, že o návrhu obce Tábora na změnu hranic ze dne 22. prosince 1920 a ze dne 14. března 1921 mělo býti jednáno podle zákona z 18. března 1921 č. 117 sb. z. a n., dlužno poukázati na to, že nař. výrokem není rozhodnuto, do jaké míry je podle tohoto zákona změna hranic přípustná, že však ani obecní zřízení pro Slezsko, ani zákon ze dne 7. února 1919 č. 76 nebo ze 14. dubna 1920 č. 285 nebo z 18. března 1921 č. 117 sb. z. a n., nezakládají právní nárok obce, aby jí z katastru obce sousední část území byla přikázána i proti vůli druhé obce, že proto dlužno tato podání pokládati za pouhé náměty pro úřady, které zákony těmi jsou pověřeny disponovati s obcemi, že však pro nedostatek právního nároku nelze míti za to, že obec návrh takový podavší jest ve svém právu poškozena tím, že o návrhu takém nebylo jednání zahájeno nebo že byl postoupen úřadu jinému.
Stížnost jest tedy co do bodu prvého bezdůvodnou.
Rozloučení dvou obcí musí míti zpravidla za následek dokonalé rozebrání společného jmění a společného statku jakož i společných břemen.
Zákony shora uvedené, o rozloučení obcí jednající, nemají o tom ustanovení, obecní zřízení pro Slezsko pak v § 3 předpokládá, že před rozlukou se stala úplná dohoda o tomto rozebrání společného jmění, statku a společných dluhů.
Z tohoto právního stavu jde, že není úřadu, který jest povolán, aby po rozluce dvou obcí učinil opatření o rozdělení jmění a dluhů. Neboť podle obecního zřízení úřadu takového nebylo třeba, poněvadž toto rozdělení rozluku muselo předcházeti, zákony shora uvedené připouštějící rozluku z moci vládní i proti vůli obcí nepředpisují sice, aby se rozdělení jmění a dluhů oběma novým obcím společného stalo před rozlukou, nestanoví však také, který úřad a jak v příčině té po rozluce má pokračovati. Také z ustanovení § 86 a násl. ob. zř. slezského nelze dovoditi příslušnost zemského výboru (zemského správního výboru) k takovému opatření, neboť působnost jeho jest obmezena na dohled, aby kmenové jmění a kmenový statek obce a ústavů jejich byly zachovány nezkráceny.
Z těchto úvah jde, že zemský správní výbor, pokud rozdělil nař. rozhodnutím jmění obou obcí, překročil meze působnosti jemu přikázané, pročež musilo ve směru tom nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss býti zrušeno.

Citace:

č. 1469. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 942-944.