Č. 1340.Učitelé stát. škol středních (propočítání let): * Dobou čekatelskou po rozumu zák. z 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. rozuměti jest u učitelů na státních středních školách dobu čtyř let stanovenou §em 62 učitelské služ. pragm. a § 4 čl. VII. zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n.(Nález ze dne 6. května 1922 č. 4273.)Věc: Jaroslav V. v P. (adv. Dr. V. Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. taj. K. Hrdina) o propočtení let učitele na státní střední škole.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-l vykonav 5. června 1908 předepsanou zkoušku profesorskou vstoupil do státní služby dnem 16. září 1908. Od tohoto dne byl suplentem a s právní platností od 1. září 1909 jest definitivním učitelem (profesorem) na státní střední škole.Výnosem zemské školní rady v Praze ze dne 30. května 1921 č. — byla mu propočítána služební doba k 1. lednu 1921 podle zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n., a to tak, že počátek služební doby stanoven byl na den 16. března 1906 a tato celá započítaná služební doba pro zařadění do požitků IX. a vyšších hodnostních tříd podle § 6 vlád. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. směrodatná propočítána byla, pokud přesahuje 4 roky (tedy pro postup od IX. hodn. třídy počínaje od 16. března 1910). Na tomto základě byl zařaděn dnem 1. ledna 1921 do 1. stupně VII. hodn. třídy s právem postoupiti dnem 16. března 1923 do stupně druhého.Odvoláním domáhal se st-l, aby mu byla pro zařadění do vyšších platů a tříd propočtena podle lhůt časového postupu celá služební doba, kterou ztrávil jako skutečný učitel (profesor), tedy doba o 3 roky 15 dní delší a aby byl dle toho k 1. lednu 1921 zařaděn do požitků 2. stupně VII. hodn. třídy s postupem dne 1. března 1922 do 1. stupně VI. hodn. třídy.Nař. rozhodnutím vyřizujícím toto odvolání bylo vysloveno, že žádosti jmenovaného profesora, aby jeho služební doba byla propočtena příznivěji a aby byl zařaděn do vyššího stupně platového, než bylo stanoveno cit. výnosem zemské školní rady, vyhověti nelze vzhledem k jasnému znění § 6 čl. I. vlád. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n., jakož i bodu 3. k § 6 min. výnosu ze dne 9. února 1921 č. 1668 pres. (min. věstník č. 4. roč. III. z r. 1921 str. 60.).Stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná vytýká jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost. — —Nss nemohl ji uznati za důvodnou. Jest ovšem stížnosti dáti za pravdu potud, že nař. rozhodnutí se obšírnými vývody odvolání st-lova vůbec neobírá a označuje dokonce odvolání to jako žádost o příznivější propočtení. Ale tím, že žal. úřad odepřel st-le zařaditi tak, jak se toho svým odvoláním domáhal, a že uvedl normy, o něž se při tom opíral, dal zřejmě na jevo, že pokládá veškeré námitky v odvolání uvedené za vyvráceny cit. normami. Ježto pak nejsou sporná fakta, na nichž st-l své právo zakládá, nýbrž jedině výklad platných norem, nestala se tím, že úřad opomenul námitky st-lovy podrobně vyvraceti, jeho obrana ani nemožnou, ani nebyla zvláště stížená, takže v onom opomenutí nelze spatřovati podstatnou vadu řízení.O námitce nezákonnosti nař. rozhodnutí uvažoval nss takto:Zákon z 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. o propočítání služební doby stanoví v § 1. toto: »Státním úředníkům, soudcům a učitelským osobám, na něž se vztahují ustanovení zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. a kteří byli před účinností jeho v úřad svůj dosazeni, propočítává se jejich celková služební doba započítatelná (započítaná) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru podle čekatelské doby a podle lhůt časového postupu stanovených zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. pro skupinu, jíž se to týče, a podle takto dosaženého výsledku nastane zařadění do požitků příslušné hodnostní třídy a příslušného stupně služného«.Z tohoto znění jest zjevno, že zákon za podklad pro propočtení béře dva činitele a to jednak celkovou započítatelnou (započtenou) služební dobu jednotlivcovu, jednak čekatelské doby a lhůty časového postupu zákonem stanovené pro skupinu, jíž se to týče. To znamená, že tyto pro tu kterou skupinu zákonem č. 541 z r. 1919 samým (a resp. zákony, na něž tento zákon navazuje) stanovené čekatelské doby a lhůty časového postupu aplikovati je na celkovou započítatelnou dobu služební jednotlivcovu a podle výsledku této aplikace provésti jeho zařadění do požitků příslušné hodnostní třídy a příslušného stupně služného. Z toho pak, že zákon o propočtení služební doby uvádí vedle započítatelné celkové doby služební jako druhého rozhodujícího činitele již jen čekatelskou dobu a lhůty časového postupu v citovaném zákoně z r. 1919 stanovené, vyplývá zároveň, že pro propočítání služební doby pokládá za rozhodné právě jen to, co zákon z r. 1919 o době čekatelské a lhůtách časového postupu objektivně ustanovil, že však v tomto směru nepřikládá význam jiným okolnostem, tedy zejména ani okolnostem, které by snad byly závažný, kdyby šlo o to, vyšetřiti za účelem jiným, než jaký sleduje zákon o propočítání služební doby, jak dlouho jednotlivec skutečně ztrávil ve vlastnosti čekatele anebo v té které třídě hodnostní nebo jejích požitcích; to závisí ovšem na individuelním jmenování a povýšení. O těchto momentech se však citovaný § 1 zákona z r. 1920 nezmiňuje a neobsahuje ničeho, z čeho by bylo možno dovoditi, že by je pokládal za faktory rozhodující při propočítání služební doby.Tento výklad je též úplně ve shodě s tendencí zákona, podávající se z historického vývoje, jenž vedl k vydání zákona č. 222 z r. 1920. Již v bývalém státě rakouském způsobily postupové nesrovnalosti, jež nastaly mezi jednotlivými resorty a zeměmi, že zaveden byl časový postup, jenž by aspoň z části tyto nesrovnalosti vyrovnal. S tímto časovým postupem, jehož účinky mohly se ovšem projeviti teprve v budoucnosti, spojeno bylo arciť jen v míře nepatrné také vyrovnání nerovností v minulosti nastalých tím, že z části propočtena byla služební doba a to započtením t. zv. přesloužené doby. Později pak bylo v kruzích státních zaměstnanců naléháno na úplné propočtení celkové služební doby podle nových postupových poměrů. Když pak následkem válečných a poválečných poměrů jednalo se o novou úpravu a zlepšení hmotných poměrů státních zaměstnanců, došlo v zákoně ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. k dalšímu — ovšem opět jen neúplnému — vyrovnávání nerovností a to předpisem článku IV. § 1 o započtení doby přebývající v jednom platovém stupni do doby ztrávené ve vyšším stupni téže hodnostní třídy; novela k zákonu tomu pak — zákon ze dne 18. prosince 1919 č. 25 sb. z. a n. z r. 1920 — šla v tom směru ustanoveními svého čl. I. § 1. opět o krok dále; jelikož však úpravy tyto stále ještě nevyrovnávaly nesrovnalosti postupových poměrů na úkor zaměstnanců starších, zasadilo se všeobecné úsilí státních zaměstnanců o to, aby i starším úředníkům dostalo se výhod, jež pro budoucnost zabezpečoval zákon č. 541 z r. 1919. Výsledkem těchto snah byl zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. o propočítání služební doby státních zaměstnanců. Nasvědčuje tedy i vylíčený vývoj tomu, že tento zákon chtěl těm státním zaměstnancům, jejichž služební doba počala před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 541 z r. 1919, poskytnouti jako minimum to, čeho by za jeho platnosti již na základě jeho předpisů, tedy automaticky dosáhli.I slovní znění i historický vznik zákona č. 222 z r. 1920 nutí tedy k výkladu, že úmyslem jeho bylo pro propočítání služební doby stanoviti pevné schéma, to jest provésti nové zařadění státních zaměstnanců podle měřítka zcela objektivního beze zřetele k tomu, jak se služební postavení a poměry jednotlivého úředníka počínajíc jeho vstupem do státní služby individuelně utvářely.Z toho však již vyplývá, že st-l je v neprávu, dovozuje-li z pouhé skutečnosti, že byl s platností od 1. září 1909 jmenován definitivním učitelem, nárok na to, aby jeho služební doba tímto dnem počínajíc byla podle lhůt časového postupu propočtena. Neboť po rozumu § 1. zák. č. 222 z r. 1920, jak svrchu byl vyložen, nezáleží na tom, kdy st-l byl skutečně jmenován definitivním učitelem, nýbrž jedině na tom, kterou část jeho započítatelné služební doby sluší kvalifikovati jako dobu čekatelskou podle schématu pro propočítání platného.V té příčině stížnost dovozuje, že čekatelskou dobou ve smyslu zákona č. 222 z r. 1920 není pro profesory státních škol středních 4letá lhůta označená v § 4, čl. VII. zák. č. 541 z r. 1919 a že proto nemá zákonné opory ustanovení § 6. nař. č. 666 z r. 1920, podle kterého se profesorům propočte pro postup celá započítatelná doba přesahující 4 roky, kteréž ustanovení mělo patrně na zřeteli citovaný předpis § 6. čl. VII. zákona říjnového, a že tedy ono ustanovení vládního nařízení je nezákonné.Nss nemohl uznati názor, jejž tu stížnost hájí, za správný. Pojem čekatelské doby není ovšem pro státní učitele výslovně zákonem definován, ale již z čl. VII. § 3. zák. ze dne 7. října 1919, jenž při profesorech mluví o »prvém roce« (»čekatelském«) a rovněž ze zákona z 9. dubna 1920, jenž v § 1. i pro učitelské osoby stanoví propočtení »dle čekatelské doby«, vychází, že zákon zásadně i pro tyto státní zaměstnance čekatelství uznává. Aby byl vymezen jeho pojem, nezbývá než podle §§ 6 a 7 o. z. o. sáhnouti k analogii příbuzného zákona o služební pragmatice úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. Tato analogie je nyní tím více na snadě, když profesorstvo bylo zákonem č. 541 z r. 1919 vřaděno do postupového a platového systému úřednického. Z čl. II. a §§ 6, 11 a 46 zák. z 25. ledna 1914 plyne, že čekatelstvím rozuměti je poměr založený úředním připuštěním k výkonu státní služby, který má povahu služby přípravné, je za jistých podmínek zrušitelný, v němž se dotyčné osobě, aniž se zařaďuje do hodnostní třídy, přiznává se zřetelem na výkon jejího služebního povolání charakter státního úředníka a požitky služební, nemající povahu služného a místního (aktivního) přídavku, nýbrž adjuta. Tato kriteria vyznačují také služební poměr suplentů (resp. nyní zatímních profesorů) (§§ 5, 10, 49 služ. pragm. pro učitele z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a §§ 1 a 3 zák. z 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n.). Z této paralely vyvoditi je jejich postavení jako suplentů resp. zatímních profesorů.Jde tedy nyní o to, jak doba čekatelství jest pro učitelské osoby zákonem stanovena. Vlád. nařízení z 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n., dovolávající se čl. VII. zákona ze dne 7. října 1919, pokládá za čekatelskou dobu 4 léta, tedy dobu, kterou uvádí § 4. tohoto čl. VII. určuje, že lhůta, kterou předpisuje § 62 zák. ze dne 28. července 1917 č. 319 ř. z. pro jmenování profesorem ad personam, se stanoví na 4 léta. Tento § 62 obsahuje ustanovení, že suplenti jmenují se — jestliže zatím nenabyli systemisovaného místa učitelského — skutečnými učiteli..., jestliže ztrávili ve vlastnosti suplenta osmiletou »dobu k povýšení« (Beförderungsfrist). Toto ustanovení ve znění daném mu zákonem ze dne 7. října 1919 znamená, že uplynutím 4 let vzniká ze zákona nárok na jmenování definitivním profesorem, tedy na proměnu dosavadního čekatelského poměru v poměr definitivního státního zaměstnance. Tím však jsou tato 4 léta charakterisována jako čekatelská doba ve smyslu zákona. Dovolává-li se stížnost naproti tomu znění § 62 uč. pragm., jenž mluví o lhůtě k povýšení (Beförderungsfrist), kdežto v zákoně z 19. dubna 1920 je řeč o době čekatelské, stačí poukázati k tomu, že také § 56 služ. pragm. úřednické výrazem »lhůta k povýšení« označuje dobu, kterou beze vší pochyby pokládati je za dobu čekatelskou ve smyslu zákona z r. 1920.Stížnost ovšem má pravdu potud, že 4letá lhůta článku VII. § 4. zákona č. 541 z r. 1919 je jen maximální v tom smyslu, že zákon dopouští její zkrácení, neboť § 62 učit. pragmatiky má na zřeteli i možnost, že suplent nebo zatímní profesor nabude místa systemisovaného, to jest definitivního i před uplynutím uvedené lhůty, na omylu jest však stížnost, spatřuje-li v tom oporu pro názor, že ona čtyřletá doba není dobou čekatelskou. Vždyť v té příčině není tomu jinak ani při lhůtách časového postupu, neboť i při oněch lze říci, že jsou maximální potud, že jejich zákonné vyměření nijak nebrání, aby státní zaměstnanci byli zařazeni do vyšších hodnostních tříd i v obdobích kratších. Je to jen důsledek skutečnosti, že zákon č. 541 z r. 1919 zabezpečuje jen určité minimum postupové, aniž vylučuje individuelní postup výhodnější. Ani ustanovení § 19. vlád. nař. z 22. prosince 1920, podle kteréhož lhůty čekatelské nemohou býti započtením předchozí doby zkráceny, nelze vykládati tak, jako by toto nařízení uznávalo za čekatelské lhůty jen ty, jejichž zkrácení je positivními předpisy zakázáno; nařízení tu zdůrazňuje jen, že při propočtení služební doby nesmí býti doba čekatelská zkrácena pod míru zákonnou tím, že by byl brán zřetel na dobu předcházející před dobou, kterou při propočítání doby ve smyslu zákona vzíti jest za základ.Dovozuje-li stížnost, že pro státní učitele stanovena jest doba čekatelská jedním rokem, ze znění § 4. čl. VII. zákona z r. 1919, jenž mluvě tu o prvém roce služebním připojuje k tomu v závorce »čekatelském«, jest k tomu podotknouti, že obrat, jehož zákon tu použil, sám o sobě nevede nikterak k výkladu, jaký mu dává stížnost, totiž jako by tu zákon byl dal na jevo, že první rok služební a dobu čekatelskou pokládá za pojmy souznačné. Gramaticky stejně jest oprávněn i výklad, že zákon chtěl jen (ovšem zbytečně) zdůrazniti, že mluví-li tu o prvním roce služebním, má na mysli první rok čekatelský, nikoliv první rok služby definitivní. Proti výkladu, jejž hájí stížnost, svědčí však předcházející vývody o tom, co rozuměti je dobou čekatelskou po rozumu zákona č. 222 z r. 1920, zejména pak i úvaha, že se nelze domysliti nějakého důvodu, proč by byl zákon z r. 1919, který přece propočítání služební doby normované teprve zákonem z roku 1920 na zřeteli míti nemohl, u učitelů státních a právě jen u nich prvý ze 4 roků přípravné služby, právně kvalifikoval jinak než ostatní tři. Kdyby to bylo úmyslem zákona, byl by to musil zřejmě projeviti v znění § 3. čl. VII. Zřejmý projev takového úmyslu spatřovati nelze.Z veškerých dosavadních úvah vyplývá, že prováděcí nařízení z 22. prosince 1920 jest zcela ve shodě se zákonem, stanoví-li v § 6., že profesorům propočte se celá pro postup započítatelná služební doba přesahující 4 roky. Neboť nařízení tu jen stran profesorů konkrétně formuluje zásadu, již v zákoně samém obsaženou. I kdyby onoho předpisu § 6. vlád. nař. nebylo, plynulo by již ze zákona, že od celkové služební doby sluší nejprve odpočítati 4letou dobu čekatelskou a zbytek pak propočítati podle lhůt časového postupu stanovených pro hodnostní třídy.St-l je na omylu také, domnívá-li se, že způsobem, jakým propočtení u něho bylo provedeno, porušena byla jeho práva nabytá někdejším jmenováním skutečným učitelem, a to se zřetelem k § 9. zákona ze dne 24. února 1907 č. 55 ř. z. Neboť, jak již bylo vyloženo, propočtení podle zákona č. 222 z r. 1920 provésti jest zcela beze zřetele k individuelním poměrům postupovým toho kterého státního zaměstnance. Mimo to však uvážiti jest i toto:Podle uvedeného § 9. zákona č. 55/1907 započte se skutečným učitelům . . . onen služební čas, který ztrávili po dosažení úplné způsobilosti k učitelskému úřadu na středních školách ve vlastnosti suplentů neb asistentů při státní střední škole s určitým počtem hodin . . . pro stanovení a přiřčení kvinkvenálních přídavků. Tento předpis měl tedy význam pro profesorstvo potud, pokud nalézalo se v dřívějším systému postupovém a platovém, kde jsouc jmenováno v IX. hodnostní třídě se základním platem IX. hodnostní třídy, mělo nárok na 5tileté zvyšování základního služného průběžně od prvního jmenování po celou dobu služební.Nabytý nárok na základě tohoto předpisu spočíval tudíž jedině v tom, aby profesoru, byl-li jednou jmenován profesorem v IX. třídě hodnostní, čítaly se kvinkvenálky nepřetržitě od tohoto jmenování se vpočtením služby suplentské (při čemž v této souvislosti netřeba hleděti k různému, postupem zákonodárství rozšířenému hodnocení této doby, zejména pak doby ztrávené ve vlastnosti suplenta nezkoušeného).Z uvedeného systému kvinkvenálkového bylo profesorstvo zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. vyřazeno a převedeno do systému úřednického, dle kterého se děje zvyšování služného uvnitř jednotlivých hodnostních tříd, jichž požitků lze dosáhnouti buď jmenováním nebo bez jmenování časovým postupem. Převod ze systému dřívějšího do systému úřednického stal se přeřaděním podle čl. VII. § 11. zákona č. 541/19, podle vládního nařízení ze dne 4. března 1920 č. 154 sb. z. a n. a výnosem ministra školství a národní osvěty ze dne 17. března 1920 č. 66400/19, věstník ex 1920 č. 36.Provedením tohoto přeřazení byly tudíž nabyté nároky převedeny do nového systému a pokud st-l po případě by se byl domníval, že při tom mu bylo ukřivděno, byl by musil domnělé nároky svoje uplatňovati tehdy.Pro propočtení služební doby ve smyslu zákona č. 222 je okolnost, kdy skutečně do IX. hodnostní třídy byl jmenován a jak dlouho tudíž v poměru čekatelském skutečně setrval, zcela bez významu. K tomu budiž ještě poznamenáno, že z principu stanoveného §em 1. zákona č. 222 z r. 1920 vyplývá jako nezbytný důsledek, že výhoda, jakou provedení jeho jednotlivým státním zaměstnancům přinese, jest nestejná; bude tím větší, čím nepříznivější byly skutečné postupové poměry toho kterého zaměstnance, tím menší, čím byly výhodnější. Nijaké výhody nedostane se z tohoto zákona těm, kdo již svým individuelním postupem dosáhli onoho minima, jež zákon z roku 1920 chtěl státním zaměstnancům zaručiti. Proto ovšem také st-l, jenž byl fakticky jmenován skutečným učitelem před uplynutím 4 let, z propočítání let získá méně, než ti učitelé, kteří na definitivní jmenování čekali déle. O nějakém porušení nabytých práv tím, že nebyly mu zároveň přiznány jak výhody plynoucí z principu automatického postupu, tak i výhody opírané o individuelní jmenování, důvodně mluviti nelze.Bylo-li však nař. rozhodnutím propočtení služební doby provedeno ve shodě se zákonem, nastává se rozhodnutí to nezákonným tím, že úřad, jak st-l uvádí, v jiných případech při propočítání řídil se zásadami jinými, profesorům, o něž tehdy šlo, snad příznivějšími.Veškerými těmito úvahami dospěl nss k zamítnutí stížnosti.