Č. 1446.Řízení administrativní a řízení před nss: 1. Podacím místem pro opravný prostředek proti rozhodnutí předsedy zemské školní rady ve věcech menšinového školství vydanému před 1. lednem 1921, jest zemská školní rada, i když opravný prostředek byl podán (včas) po 1. lednu 1921 t, j. za platnosti zákona z 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. — 2. Odepřel-li správní úřad právem z důvodů formálních rozhodnutí věcné o opravném prostředku, nemůže nejv. s. s. vejíti na námitky stížnosti týkající se merita věci, byť i žalovaný úřad zároveň projevil v rozhodnutí, že pokládá opravný prostředek i věcně za neodůvodněný.(Nález ze dne 26. června 1922 č. 4894.)Prejudikatura: K 2. srovn. Boh. č. 515 adm.Věc: Gustav M. ve F. proti ministerstvu školství a národní osvětystran zabrání bytu pro účely školní.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Místopředseda zemské školní rady v Praze výnosem z - rozhodl podle § 4 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., vyslechnuv zemský správní výbor v Praze, aby v obci F. zřízena byla ve smyslu téhož zákona obecná škola veřejná s českým jazykem vyučovacím.Výnosem z — týž úřad vyslovil, že jako byt pro správce této školy získává se nuceným nájmem podle § 7 cit. zák. pokoj v 1. poschodí domu M. S. čp. — ve F.Okresní správa politická intimujíc výnos tento dodala, že proti němu přípustno jest odvolání k ministerstvu vyučování, jež podati jest u zemské školní rady v Praze do 8 dnů.St-l, jemuž zabírací výnos byl doručen jako nájemníku bytu, jehož součástí jest zabraný pokoj, podal proti onomu výnosu dne 3. ledna 1921 přímo u ministerstva vyučování odvolání.Nař. rozhodnutím ministerstvo odvolání to odmítlo »jednak proto, že odvolatel nemá k němu legitimace (zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. chrání v § 7 jen majitele domu, ten však proti nálezu stížnosti nepodal, ač mu byl řádně přibitím na dveře dne 5. ledna 1920 dodati), jednak jako opožděné, resp. vadně podané, poněvadž mělo býti podáno v zákonné lhůtě 14 dnů u předsedy zemské školní rady v Praze, který vydal nález, proti němuž se odvolatel brání. K tomu ministerstvo dodalo, že i kdyby toho všeho nebylo, pokládalo by odvolání st-le věcně za neodůvodněné, poněvadž nájmem jednoho pokoje z jeho bytu (o 4 obytných místnostech) není ohroženo ani jeho bydlení, ani jeho živnost.O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:Nař. rozhodnutí vychází z právního názoru, že § 7 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. dle svého znění uznává za stranu v řízení konané za účelem opatření místností pro školu i pro bydlení správců školy i učitelů po rozumu odst. 1. uvedeného paragrafu jedině vlastníka reality. Nss nemohl tento názor žal. úřadu uznati za správný z důvodů podrobně rozvedených v nálezu ze dne 9. února 1921 č. 1282 (Boh. č. 702 adm.), k němuž po rozumu § 44 jedn. řádu odkazuje, a trvá i nyní na právním názoru tam vysloveném,, že v řízení o zábor místností podle § 7, odst. 1. cit. zák. vystupují jako procesní strany nejen vlastník reality, nýbrž také všechny osoby, v jejichž právo bydliti v zabíraných místnostech nebo nakládati s nimi jest záborem zasahováno. Popřel tedy žal. úřad neprávem legitimaci st-le, jenž nesporně jest nájemcem zabrané místnosti, aby se bránil opravným prostředkem proti nálezu zabíracímu.O vývodech stížnosti, pokud brojí proti zamítnutí rekursu jako vadného proto, že byl podán přímo u žal. úřadu a nikoli u zemské školní rady, uvážil nss toto:Není pochybnosti o tom, že strana má jen tehdy nárok, aby její opravný prostředek byl věcně vyřízen, když opravný prostředek vyhovuje všem náležitostem platnými normami vyžadovaným, zejména, je-li podán v předepsané lhůtě u úřadu k tomu určeného.Odepřelo tedy žal. ministerstvo právem vyříditi rekurs st-lův přímo v ministerstvu podaný, měl-li býti rekurs ten, jak žal. úřad za to má, podán u zemské školní rady. Stížnost však v tomto směru proti právnímu názoru žal. úřadu dovozuje, že podání rekursu přímo u ministerstva bylo zcela ve shodě s právním stavem platným v době jeho podání, ježto v době té, totiž 3. ledna 1921, byl již v účinnosti zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n., který veškeru kompetenci ve věcech týkajících, se škol zřizovaných podle zákona ze dne 3. dubna 1919, tedy i rozhodování po rozumu § 7 t. z. (o jaké v daném případě šlo) přenesl na ministerstvo školství a národní osvěty, takže v době podání rekursu zemská školní rada nebyla již úřadem věcně příslušným, a tudíž ani místem podacím pro rekursy na tuto právní materii se vztahující.Argumentace právě uvedená zakládá se na mylném právním názoru předpokládajíc, že určení toho kterého úřadu za místo podací pro opravné prostředky jest nutně v tak těsné vnitřní souvislosti s: věcnou příslušností úřadu toho, že každá změna věcné příslušnosti nezbytně již sama o sobě působí změnu i ve funkci úřadu jako místa podacího. Taková úzká vnitřní souvislost obojích funkcí nevyplývá však ani z podstaty věcí, ani ji nelze vyvoditi z platných předpisů positivních. Předpisy zákonů o dozoru ke školám týkající se opravných prostředků jsou naopak zřejmým dokladem toho, že zákonodárce předpisuje, u kterých úřadů jest podávati opravné prostředky ve věcech školských, neřídil se zřetelem k tomu, jak jest rozdělena kompetence mezi jednotlivé instančně seřaděné stolice úřadů školních, nýbrž zvolil tu kriteria jiná. Zákon ze dne 24. února 1873 č. 17 z. z. pro Čechy stanovil v § 44, že stížnosti do rozhodnutí zemské školní rady podávati jest u zemské školní rady; ustanovení toto změnil zákon ze dne 24. června 1890 č. 46 z. z. v ten rozum, že stížnosti do rozhodnutí zemské školní rady týkající se obecného školství podávati jest okresní školní radě, ostatní pak u zemské školní rady.Podle dřívějšího zákona bylo tedy stížnosti do rozhodnutí zemské školní rady podávati přímo u ní i tehdy, když v první stolici rozhodla okresní školní rada; podle zákona z r. 1890 jest podávati stížnosti do rozhodnutí zemské školní rady ve věcech obecných škol i tehdy u okresní školní rady, když tato k rozhodování ve věci příslušná nebyla. Jest tedy zřejmo, že právě pro řízení ve věcech školských neplatila a neplatí zásada, že místem podacím jest vždy úřad příslušný k rozhodování ve věci samé a nelze proto již z tohoto důvodu právě ve věcech školských dovozovati z pouhé skutečnosti, že nastala změna věcné kompetence mezi jednotlivými stolicemi, že také nastala změna místa podacího. Jest ovšem pravda, že 1. lednem 1921 veškerá kompetence ve příčině škol zřizovaných podle zákona z 3. dubna 1919 přešla na ministerstvo vyučování a pominula kompetence přikázaná tímto zákonem (stran takových škol presidentu zemské školní rady. S druhé strany nelze však přehlížeti, že novou úpravou kompetence nezanikly veškeré právní důsledky vyplývající z úpravy dřívější. Zejména nepozbylo právní účinnosti rozhodnutí místopředsedy zemské školní rady před 1. lednem 1921 vydané a nelze ani pochybovati o tom, že — poněvadž zákon z 8. dubna 1920 v tom směru zvláštního ustanovení nemá — stranám přísluší právo užíti proti rozhodnutí tomu opravných prostředku v rozsahu a způsobem, v jakém jim příslušelo dle právního stavu platného v době, kdy rozhodnutí bylo vydáno a že tedy opravný prostředek mohou podati v stanovené lhůtě i tehdy, když tato lhůta končí po 1. lednu 1921. Toto právo st-lovo také žal. úřad svým rozhodnutím v zásadě uznal a na němí trvá i stížnost. Jestliže však i přípustnost opravného prostředku i lhůtu k jeho podání jest posuzovati dle právního stavu před 1. lednem 1921, nelze nalézti důvodů, proč by v daném případě otázku podacího místa pro tento opravný prostředek bylo posuzovati jinak, když straně nic nebránilo, aby odvolání podala ve smyslu právního poučení jí uděleného u zemské školní rady.Řídě se těmito úvahami nemohl nss spatřovati nezákonnost v tom, že žal úřad uznal rekurs st-lův přímo u něho podaný za formálně vadný a popřel proto nárok strany na jeho věcné vyřízení. Musil z tohoto důvodu stížnost zamítnouti, aniž se mohl zabývati věcnými námitkami stížnosti. Neboť tím, že odmítl rekurs st-lův z důvodů formálních, vyslovil žal. úřad, že rozhodnutí prvé stolice vstoupilo vůči st-li v moc práva a soud mohl jen s tohoto hlediska přezkoumati nař. rozhodnutí, jehož podstata jako rozhodnutí formálního nijak se nezměnila tím, že úřad ve svém rozhodnutí dal straně zároveň věděti, jak posuzuje věcnou stránku sporu.