Č. 1487

.
Policejní právo trestní: 1. V trestním řízení policejním pro přestupek § 1339 o. z. o. není výslech soukromého žalobce za všech okolností nezbytně nutný. — 2. Bylo-li žalováno pro přestupek § 1339 o. z. o. proto, že žalovaný v zavřených dopisech dvakráte oznamoval žalobci, že se o něm třetí osoba vyjádřila, že na vojně kradl, jest podstatnou vadou řízení, nepřihlížel-li úřad k tomu, že onen třetí slyšen byv jako svědek popřel, že by byl výrok takový učinil.
(Nález ze dne 11. září 1922 č. 16114/21.) Věc: Dr. Zd. Č. proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu pro ublížení na cti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání st-lovo z trestního nálezu okresní správy politické v Příbrami ze dne —, kterým byl Václav K. sproštěn za vinu mu kladeného přestupku ublížení na cti, jehož se prý dopustil v uzavřených dopisech.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Výtka zmatečnosti — správně vadnosti — řízení z toho důvodu, že st-l nebyl k řízení přizván, není odůvodněna.
Min. nařízení ze dne 5. března 1858 č. 34 ř. z., jež zůstalo podle čl. 2. zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. v platnosti, zavedlo pro policejní trestní právo řízení co možno jednoduché, urychlené, vyhýbající se všem nepodstatným šetřením a výslechům.
Když tedy v daném případě, kde pravost dopisů, jimiž prý byl trestný čin spáchán, nebyla pochybnou a stanovisko žalobcovo v jeho soukromé žalobě bylo dostatečně osvětleno, neuznal žal. úřad výslech žalobcův řízením výslovně nepředpisovaný za nevyhnutelně nutný, nelze v tom shledati vadu řízení vůbec, tím méně vadu podstatnou, pro kterou jedině lze podle § 2 zák. o nss a § 6/2 zák. o ss rozhodnutí v odpor brané zrušiti.
Za to nelze další výtce vadnosti — opět nelze mluviti o zmatečnosti řízení — odepříti uznání.
Žal. úřad neshledal skutkovou podstatu přestupku ublížení na cti podle § 1339 o. z. o. proto za danou, že obviněný napsav st-li dvakrát v zavřených dopisech, že se profesor Frant. R. o něm vyjádřil, že na vojně kradl, tomuto v zavřeném dopise pouze oznámil, co o něm jiná osoba mluví. Vycházel tedy úřad ze skutkového zjištění, že se Frant. R. o st-li skutečně tak vyjádřil.
Tomuto zjištění vytýká stížnost v souhlase s odvoláním jednak, že odporuje spisům, podle nichž prý Frant. R. byv jako svědek před prvou stolicí slyšen takovýto, výrok popřel, jednak postrádá stížnost v nař. rozhodnutí, že by bylo přihlédlo k této okolnosti, a že by bylo dále uvažovalo i rozhodovalo o tom, která z obou výpovědí o domnělém výroku Frant. R. je pravdivou a proč ji úřad považuje za pravdivou, jaký význam pro skutkovou podstatu stíhaného trestního činu by měla okolnost, kdyby domnělý výrok Františka R. nebyl považován za prokázaný, zejména jaký význam by tato okolnost měla při opakování onoho domnělého sdělení obviněným.
Těmto výtkám nelze nepřiznati oprávnění.
Z trestního rejstříku vychází skutečně, že Frant. R. byl jako svědek slyšen a výrok popřel. Žal. úřad však k této okolnosti vůbec nehleděl, nýbrž v rozporu s tím zjistil opak jako skutečnost a důsledkem prvého přehlédnutí neuvažoval tak, jak to stížnost vytýká a jak také při oné výpovědi svědkově uvažovati a rozhodovati měl.
Vždyť právě eventuelní nepravdivost tvrzení, že jde o pouhé sdělení cizího výroku, může býti pro posouzení úmyslu a trestnosti tohoto domnělého sdělení neobyčejně důležitá. Tímto opomenutím žal. úřadu dány jsou podstatné vady řízení, jež znemožňují nss-u právní přezkoumání nař. rozhodnutí, pročež bylo toto zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 1487. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 978-980.