Č. 1322.

Vyvlastnění: * Zjistí-li se nevyhnutelná potřeba nemovitosti pro vlastní živnost majitele nemovitosti, není vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. možno ani tehdy, když se za nemovitost nabízí rovnoměrná náhrada.
(Nález ze dne 24. dubna 1922 č. 2767.)
Věc: Obec L., zastoupená starostou Drem Františkem L., proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění jízdárny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní správa politická v L. vydala rozhodnutí z —, jež má v podstatě tento obsah:
»Městská rada zažádala za vyvlastnění zámecké jízdárny v L. pro vystavění budovy k účelům osvětovým (přednášky, lidová škola a pod.). Při místním šetření dne — bylo zjištěno, že prostory jízdárny se používá jako skladiště sudů a různých potřeb pro pivovar a jako kůlny pro vozy a že pachtýř pivovaru používá jízdárny k těmto účelům podle smlouvy, takže by bylo nutno postarati se v případě vyvlastnění pouze o náhradní kolnu pro vozy, ježto pachtýř prohlásil, že bídně by mohly býti umístěny jinde. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě mezi vlastníkem a žadatelem, vydává se po provedeném šetření na základě § 4 zák. ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. z r. 1920 tento vyvlastňovací nález: Stará jízdárna při panství v L. vyvlastňuje se pro obec L. k postavení budovy k účelům osvětovým, jak shora uvedeno, pod následujícími podmínkami .... Za jízdárnu zaplatí obec L. částku 13000 K a bude hraditi náklad spojený se zřízením náhradní kolny v nádvoří čp. — při pivovarských sklepech .... Při stanovení částky 13000 K byla vzata v úvahu dle ustanovení uvedeného zákona pouze obecná hodnota pozemku a okolnost, že jízdárna jako budova deroutní jest určena k stržení. Povinnost nésti náklad zřízení náhradní kolny odůvodněna jest jednak tím, že pachtýř pivovaru dosud jízdárny nevyhnutelně potřebuje pro svou živnost (§ 2), jednak ustanovením druhé věty 1. odst. § 5 uvedeného zákona.«
K odvolání majitele panství L. zrušila zemská správa politická v Praze vyvlastňovací nález I. stolice, poněvadž při místním šetření bylo zjištěno, že dosavadní nájemce pivovaru jízdárny, o niž jde, používá jako skladiště pro ukládání sudů a vozů, za něž měla mu býti postavena náhradní kolna, tedy jmenované jízdárny pro provozování svojí živnosti nutně potřebuje, takže jsou dány předpoklady § 2, odst. 1 zák. ze dne 17. prosince 1919 č. 20 ex 1920 sb. z. a n. resp. § 3 zák. ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. vyvlastnění nemovitostí vylučující.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
§ 365 o. z. o. dopouští vyvlastnění soukromého vlastnictví jen výjimkou, vyžaduje-li toho přímo nebo nepřímo veřejný zájem. Zákon ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. uznávaje za takový zájem veřejný podporu stavebního ruchu, dovoluje ve svém § 1 vyvlastnění pozemků pro stavbu obytných domů nebo pro stavbu budov určených pro veřejnou potřebu a pro komunikace k tomu nutné. Ustanovení ta mají tedy povahu výjimečnou. Stanoví-li zákon v posl. odst. § 3, že nelze pro účely obytných staveb vyvlastniti nemovitosti, o kterých vlastník prokáže, že jich nevyhnutelně potřebuje mimo jiné pro vlastní živnost, jest toto vyloučení vyvlastnění návratem k pravidlu o nevyvlastnitelnosti soukromého vlastnictví. Z toho plyne však, že zákon o stavebním ruchu dovoluje vyvlastnění vůbec jen u pozemků, jež jsou pro vlastníka jejich postrádatelny, jinými slovy, že i veřejný zájem, jejž zákon jinak uznává za důvod k vyvlastnění, musí se před nepostradatelností nemovitosti pro jejího vlastníka zastaviti. Není-li však podmínka pro vyvlastnění k stavebním účelům dána, jakmile se zjistí nevyhnutelná potřeba nemovitostí pro vlastní živnost majitele nemovitosti, pak není vyvlastnění možno ani tehdy, když se za nemovitost nabízí rovnoměrná náhrada. Lze přece o náhradě mluviti pojmově jen, je-li splněn předpoklad její, totiž přípustnost vyvlastnění.
Posuzuje-li se případ předložený soudu k rozhodnutí s tohoto hlediska, nelze uznati, že by se nař. rozhodnutí nesrovnávalo se zákonem. Řízením konaným podle § 5 uv. zákona bylo zjištěno, že se užívá bývalé jízdárny při zámku v L. jako skladiště sudů i různých potřeb pro pivovar a jako kolny na vozy, a dále, že k účelům těm by bylo nutno postaviti náhradní kolnu. Jest tedy nevyhnutelná potřeba budovy té pro vlastníka prokázána a vycházel tedy žal. úřad ze správného skutkového základu. Namítá-li stížnost, že jízdárna není kolnou a že k pivovaru nepatří, pokud se týče, že majitel jízdárny sám živnost neprovozuje a tedy budovy nepotřebuje pro vlastní živnost, sluší poukázati jednak k tomu, že podle uvedeného zjištění nepoužívá se již budovy, o niž jde, jako jízdárny, nýbrž jako kolny, jednak k tomu, že potřeba, již ve smyslu zákona posuzovati nutno, objektivně byla prokázána, zjištěno-li, že kolna patří k pivovaru, sloužíc k jeho nutnému provozování.
Vývody stížnosti, nesoucí se k otázce, kdo by měl náhradní kolnu na své náklady zříditi, možno dle §§ 5 a 6 zák. o ss přejíti mlčením, ježto o této otázce rozhodnutí naříkané, zamítajíc vůbec nárok vyvlastňovací, nejedná a jednati ani nemohlo.
Slušelo tudíž stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

Č. 1322. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 622-624.