Č. 1360.

Horní právo: I. * Poměry ústavními rozumí zákon ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n. jen uspořádání podstaty organisace státu, nikoli však poměry, jež tkví v subjektivních právech jednotlivců, byť i byla ústavou zaručena. — II. * Schválení na základě nařízení ze dne 6. července 1920 č. 432 sb. z. a n. nelze odepříti jen z ohledů na soukromý zájem kontrahentů.
(Nález ze dne 13. května 1922 č. 16447/21.)
Věc: Richard D. v T.-Š. (adv. Dr. M. Halphen z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (vrch. báň. rada Dr. R. Köcher z Litoměřic) stran neschválení prodeje dolového pole »Klement« v P.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z — žádal Richard D. za udělení souhlasu k prodeji dolového pole »Klement« v katastru P. buď Václavu Sch. samotnému nebo jemu společně s Jindřichem C. Žádosti té nevyhovělo min. veřejných prací vzhledem ku zprávě báňského revírního úřadu v Chomutově z —.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí Richardem D. uvážil nss takto:
Stížnost namítá, že nařízení vlády ze dne 6. července 1920 č. 432 sb. z. a n., na jehož podkladě žal. úřad rozhodl, je neplatné, ježto vláda při vydání jeho překročila meze, které zákon ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n. v § 1, odst. 2, její nařizovací moci položil, stanoviv, že zmocnění vládě dané v odst. 1 se nevztahuje na úpravu poměrů ústavních.
Za »ústavní poměr« považovati sluší dle názoru stížnosti každý ústavou uspořádaný právní poměr. Takovýto poměr upravuje cit. nařízení, omezujíc soukromé vlastnictví, které však dle § 109 ústavní listiny omeziti lze jen zákonem, a to ve smyslu čl. I. odst. 2 uvoz. zák. k ústavní listině jen zákonem za ústavní označeným.
Soud s tímto názorem nemohl souhlasiti. »Poměry ústavními« rozumí zákon ze dne 15. dubna 1920 jen uspořádání podstaty organisace státu, nikoli však poměry, jež tkví v subjektivních právech jednotlivců, byť i tato byla ústavou zaručena jako jejich práva a svobody. Že zákon jen takto chápal pojem »poměrů ústavních«, plyne i z toho, že v témže 2. odst. § 1 stanoví, že zmocnění dané odstavcem předcházejícím se nevztahuje nejen na úpravu »poměrů ústavních«, nýbrž i na úpravu »poměrů finančních, pokud ... jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami«. Této další, zvláště vytknuté excepce nebylo by třeba, kdyby pojmu »poměrů ústavních« mělo se rozuměti tak, jak jej vykládá stížnost, neboť pak by vzhledem k § 111 ústavní listiny, který praví, že daně a veřejné dávky vůbec se mohou ukládati jen na základě zákona, i tu šlo o zásah do práva zaručeného ústavou a omezení zmocnění vlády k němu by vyplývalo již z toho, že zmocnění se nevztahuje na úpravu poměrů ústavních.
Není tedy tato námitka důvodná.
Další námitkou dovozuje st-l, že žal. úřad při svém rozhodnutí dal se vésti zřeteli, jichž ochranu citované nařízení vůbec nesledovalo. Ze zprávy presidia ministerské rady z 17. července 1920 č. 21131, jíž bylo nařízení ze dne 6. července 1920 dle předpisu § 3 zák. z 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n. předloženo k dodatečnému schválení Národnímu Shromáždění, jde na jevo, že důvodem pro vydání jeho byla obava, »že jest vážné nebezpečí, že doly přejdou z větší části do majetku osob, hlavně cizozemců, kteří při tomto nabývání využívají uměle stlačeného kursu naší valuty k bezdůvodnému obohacení a pak mohou vykonávati na stát náš vliv pomocí diplomacie, aby nemohl zaříditi své hospodářství s ohledem na doly tak, jak za dobré uzná«.
Z toho dle názoru stížnosti plyne, že nařízení čelí proti zcizování horního majetku za ceny příliš nízké, kdežto v daném případě bylo ho použito z důvodu právě opačného a nad to výhradně k ochraně zájmu soukromého.
Uvažuje o této námitce, musel nss přiznati, že má pravdu spolužalovaná strana, poukazuje-li v odvodním spise na to, že § 1 cit. nař. každé zcizení báňského podniku beze všeho omezení váže na souhlas ministerstva. Z toho však ještě nenásleduje, že by ministerstvo vykonávajíc právo mu vyhrazené mohlo dle své libovůle neb z jakéhokoli důvodu odepřít žádaný souhlas. Zmocnění, jehož se vládě §em 1 zákona z 15. dubna 1920, č. 337 sb. z. a n. dostalo, vztahuje se dle povahy věci jen na úpravu poměrů vyžadovanou zájmy celku a veřejnosti, s nimiž ovšem nelze stotožňovati začasté i protichůdné hospodářské zájmy jednotlivců, a proto lze ho použíti jen k ochraně zájmů veřejných. S tohoto hlediska posuzovati jest i význam a dosah nařízení vlády ze 6. července 1920. Že jeho účel skutečně byl vytčen v rámci takto vymezeném, to potvrzuje i obsah svrchu uvedené zprávy presidia ministerské rady.
Ježto stížnost namítá, že v daném případě ministerstvo použilo práva daného mu §em 1 nařízení pouze na ochranu zájmů soukromých, bylo nss-u zkoumati, zda námitka jest oprávněná. Žal. úřad odepřel souhlas vzhledem k zprávě revírního úřadu, v jejímž obsahu jest tedy hledati důvody jeho rozhodnutí. Zpráva ta zní: »Připojujíce podání prodávajícího č. 1434 z r. 1921 podáváme zprávu, že kupní cenu, která byla zprávou ze dne 3. t. m. č. 994 pro příznivou konjukturu a při neprodleném zahájení provozu povrchového dolování označena za přiměřenou, dlužno prohlásiti vzhledem na mírové poměry a blížící se uhelnou krisi za příliš vysokou. Zahájení povrchového dolování, na něž bylo při koupi pomýšleno, nehledíc k tomu, že kupujícím, jak se zdá, nedostává se kapitálu potřebného pro otevření ložiska, nemůže se nyní již vypláceti, poněvadž uhlí špatnější jakosti, jaká byla v příslušném dolovém poli zjištěna, nebude míti odbytu; dále není prodávajícím předpokládaná mocnost sloje průměrem 4 m prokázána, nýbrž lze ji toliko považovati za možnou. Z podání prodávajícího neplynou žádné další objektivní momenty pro určení ceny, nýbrž vykládá se tendence nařízení č. 432 z r. 1920 v ten rozum, že jím kupující nemá býti chráněn před neoprávněně vysokými požadavky, a podání obsahuje rovněž neprokázané a dle zdejšího názoru nerozhodné tvrzení, že kupující chtěl sám nabýti dolového pole proti vůli vlastníka. Dobré zdání založeno jest na předpokladu nerušeného odbytu špatných druhů uhlí a pozbude tedy platnosti v době uhelné krise. Při zakalkulování risika, že se změní konjuktura, bylo by dolové pole mnohem níže oceniti. V době koupě množily se však již známky špatného odbytu. Okolnost, že část dolového pole jest ovocným stromovím osázena, vyžadovala by ovšem vyššího odškodnění za pozemek, nepadala by však pro cenu uhlí podstatně za váhu.«
Z tohoto znění zprávy je zřejmo, že se tu posuzuje výhodnost neb nevýhodnost kupní ceny jedině s hlediska finanční síly kupujícího Václava Sch., dále s hlediska rentability dolového pole »Klement« pro kupce a jeho risika při eventuelní uhelné krisi. To jsou však momenty, které nepřicházejí v úvahu pro posouzení účinku, které by zcizení mělo pro veřejnost a zájmy státní, nýbrž jsou jedině výsledkem úvah o následcích, jež by mohly vzejíti pro kupce. Tím však opřelo ministerstvo rozhodnutí jen o důvody, spočívající na soukromých poměrech jednotlivcových a použilo nařízení způsobem, jenž se jeví dle zásady svrchu uvedené nepřípustným.
Odvodní spis žal. úřadu dovolává se sice i toho, že důvodem zamítavého rozhodnutí byla též nevyjasněná otázka právního převodu samého. Leč ani z rozhodnutí samého, ani ze zprávy revírního úřadu, na niž rozhodnutí poukazuje, ani slovem nevysvítá, že by i tato okolnost byla bývala v úvahu vzata jako překážka pro udělení žádaného souhlasu. Proto nemohl se nss zabývati touto otázkou, o níž žalované ministerstvo nerozhodlo (§ 5 zák. o ss).
Ze stejného důvodu je bezvýznamné tvrzení odvodního spisu spolužalované strany, že Václav Sch. si v kupní smlouvě vyhradil právo, aby ve smlouvu vstoupila třetí osoba — jím ani nejmenovaná, — jako spolukupec a že kupní smlouva je teprve tenkrát platná, když kupec určitě jest označen, a že už z této příčiny ministerstvo souhlas nemohlo uděliti, neboť podobných důvodů se nař. rozhodnutí nedovolává.
Z této příčiny bylo naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1360. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 709-711.