Č. 1234.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): I. Český dávk. řád z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. nemá předpisu, dle něhož by byl úřad dávku vyměřující vázán přihlížeti k sumě, na kterou byla stanovena hodnota nemovitosti v řízení za účelem vyměřování poplatku z převodu nebo plných poplatků. — II. Opravu skutkové podstaty, na jejímž podkladě vyměřil úřad 1. stolice dávku z přírůstku hodnoty, nutno ve 2. stolici připustiti i když není prokázáno, že na nesprávném udání skutečností nenese viny ani strana ani její zástupce.
(Nález ze dne 18. března 1922 č. 3629.) Věc: Alfred P. v T. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud jím byl potvrzen platební příkaz ze dne 8. května 1920.
Důvody: Dle písemní kupní smlouvy dto v T. 5. července 1919 prodal st-1 svůj dům čp. — v T. Antonínu W. za ujednanou cenu 65 000 K.
Téhož dne, když městská rada v T. v srpnu 1919 vyzvala st-le k podání přiznání k dávce z přírůstku, oznámil Antonín W. řečenému úřadu, že kupní cena činila nikoliv 65 000 K, nýbrž 80 000 K.
St-1 pak v listopadu 1919 v přiznání k dávce z přírůstku hodnoty udal nabývací cenu řečené nemovitosti penízem 18 050 K, za který nabyl nemovitosti té v roce 1905 nucenou dražbou, podotýkaje však, že poplatkový úřad svého času tuto cenu neuznal a za základ pro vyměření poplatků vzal cenu asi o 10 000 K vyšší. Zcizovací cenu udal st-1 penízem 90 000 K.
Platebním příkazem ze dne 8. května 1920 předepsala městská rada v T. st-li dávku z přírůstku hodnoty 12 560 K 43 h, berouc při tom za základ nabývací i zcizovací cenu nemovitosti shora uvedenými částkami 18 050 K, pokud se týče 90 000 K, sr-lem udanými.
V rekurse do tohoto platebního příkazu namítl st-1 v podstatě: 1. že za nabývací cenu měl býti vzat peníz 22 000 K, svého času za základ vzatý při vyměřování poplatků; 2. že v přiznání byla udána zcizovací cena jen chybou v psaní právním zástupcem st-lovým částkou 90 000 K místo správné částky 80 000 K, a nabídl o tom důkazy.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad tento rekurs zrušuje současně další platební rozkaz ze dne 9. června 1920, kterýmž 1. stolice st-li předepsala další stejnou dávku stejným způsobem vypočtenou jako 100procentní zvýšení původní dávky pro nesprávné udání.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost, směřující jen proti zamítavé části naříkaného rozhodnutí, opakujíc shora naznačené námitky v rekursu uplatněné, rozvádí námitku prvou poukazem na to, že státní poplatkový úřad již svého času zjistil, že nabývací cena je příliš nízká a obecné hodnotě neodpovídá a vzal za základ vyšší obecnou hodnotu, není prý proto přípustno, aby vyměřovací úřad nyní za základ vzal nižší nabývací cenu, ježto v takovém případě nepřichází k platnosti volné uvážení vyměřovaného úřadu jako libovolné uvážení.
Tento názor stížnosti nemá opory v zákoně, a zmíněná prvá námitka jest bezdůvodnou.
Dle § 1 a § 5 čes. dávk. ř. (příl. 2 k cís. patentu ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. pro Čechy) vybírá se dávka arciť z přírůstku hodnoty, t. j. z rozdílu mezi zcizovací a nabývací hodnotou nemovitosti. Zásadně platí však dle § 5, odst. 2 za hodnoty nabývací a zcizovací zjištěné ceny nabývací a zcizovací.
Bylo-li nemovitosti nabyto, jako v daném případě, nucenou dražbou, platí dle přesného předpisu § 8, odst. 2 česk. dávk. ř. za cenu nabývací docílené nejvyšší podání; jen výjimečně, totiž když nemovitost vydražil některý věřitel hypotékarní, platí za nabývací cenu (nabývací hodnotu) ona vyšší částka, která by ho v době nucené dražby byla uspokojila, pokud nepřevyšuje hodnotu obecnou v té době. Že by tu byl tento výjimečný případ, stížnost neuplatňuje. O tom pak, že nejvyšší podání, za které st-1 nemovitosti, o kterou jde, nucenou dražbou nabyl, činilo 18 050 K, není sporu.
Okolnost, že poplatkový úřad svého času vzal za základ pro vyměření poplatků vyšší obecnou hodnotu řečené nemovitosti, jest bezvýznamná, neboť český dávk. řád nemá ustanovení, dle něhož by byl úřad, tuto dávku vyměřující, vázán na peníz, kterýmž byla uznána hodnota dotyčné nemovitosti v řízení za účelem vyměřování poplatku z převodu nebo jiných poplatků, nebo že by k takovéto hodnoě přihlížeti musil. Míní-li stížnost, že zmíněným penízem 22 000 K byla tehdy již zjištěna úředně pravá obecná hodnota řečené nemovitosti v době nabytí a že žal. úřad byl povinen na místo nesporného nejvyššího podání 18 050 K ciferně přesně určeného vzíti za základ zmíněnou obecnou hodnotu, dlužno poukázati k tomu, že dle § 8, odst. 1 česk. dávk. ř. vyměřovacímu úřadu dáno jest jen na vůli, vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí, nedá-li se ona nabývací cena bezpečně zjistiti, nebo vzejdou-li pochybnosti, zdali vyšetřená cena nabývací srovnává se s obecnou hodnotou nemovitosti, že však — jak již v četných nálezech nejvyššího správního soudu, ku příkl. v nálezech ze dne 15. dubna 1920 č. 1240 (Boh. č. 380 adm.) a ze dne 23. května 1919 č. 2476 (Boh. č. 112 adm.) vysloveno bylo, — straně k placení dávky povinné nepřísluší nárok na to, aby úřad vyměřovací použil tohoto jemu zákonným předpisem poskytnutého práva.
Nelze tedy shledati nezákonosti v tom, že žal. úřad vzal za základ pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty, pokud jde o cenu nabývací, částku 18 050 K přesně zjištěnou.
Naproti tomu shledal nss důvodnou námitku druhou, vytýkající, že nebylo vyšetřeno, že cifra 90 000 K jen následkem chyby v psaní byla vepsána v přiznání k dávce jako cena zcizovací místo správné částky 80 000 K.
Podle cit. dávk. řádu pro Čechy musí býti bezpečně zjištěny základy pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti; jest tudíž úřad povinen přihlížeti ke všem skutečnostem a zjistiti všechny okolnosti závažné pro vyměření dávky. Řízení ukládací v cit. dávk. řádu není ovládáno zásadou koncentrační a musí tudíž také úřad 2. instance zjišťovati okolnosti a provésti důkazy, jež strana uplatňuje teprve v rekursu, jsou-li okolnosti ty závažné a nabízené průvodní prostředky způsobilé.
V daném případě tvrdil st-1 v rekursu, že byla v přiznání k dávce cena zcizovací nesprávně udána cifrou vyšší, než ve skutečnosti cena zcizovací činila a že nesprávnost ta způsobena byla chybou ve psaní u právního zástupce st-lova, o čemž nabídl důkazy svědky a procesními spisy soudními. Žal. úřad však k tomuto tvrzení nehleděl a nabízené důkazy neprovedl, veden jsa nesprávným právním názorem, že opravu skutkové podstaty po rozhodnutí první instance lze připustiti výjimečně jen v případě, když by se prokázalo, že na nesprávném udání skutečností nenese vinu ani strana ani její zástupce.
Názor ten však nemá v zákoně opory, a jest proto nař. rozhodnutí, pokud jím byl potvrzen platební rozkaz ze dne 8. května 1920, nezákonné a bylo je proto v této části podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 1234. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 429-431.