Č. 1463

.
Vojenské záležitosti: 1. Překážka zabrání bytu k vojenskému ubytování podle § 10 č. 9 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. — 2. Schválením pronájmu bytu obcí podle zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. konvaliduje se smlouva nájemní ex tunc, t. j. ode dne uzavření.
(Nález ze dne 1. července 1922 č. 8921.)
Věc: Jindřich P. a Karel a Anna H. v Ch. (adv. Dr. R. Eisner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. konc. Dr. M. Caha) stran zabrání bytu pro účely ubytování vojska.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okresní správa politická v Chomutově vydala usnesení č. 10831 z r. 1921, kterým vyslovila, že na základě šetření podle §§ 12, 13 a 14 zákona ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z. vlastními orgány provedeného ve smyslu § 20 téhož zákona zabírá byt v Chomutově, čp. — v přízemí toho času užívaný bankovním dirigentem o 5 pokojích, kuchyni s přísl. a přikazuje jej místnímu vojenskému velitelství a že zabrání nabude účinnosti okamžikem, kdy se nynější tajemník Hugo E. vystěhuje.
Odvolání nebylo v 2. a 3. stolici vyhověno.
V době, kdy okresní správa politická ono opatření učinila, byl podle spisů správních, podle vývodů stížnosti i nař. rozhodnutí, stav věcí ten, že bytu užíval na základě nájemní smlouvy Hugo E. a že byl oprávněn ho užívati až do června 1921.
Když bylo jisto, že E. se odstěhuje do Jihlavy, uzavřel Jindř. P., který se již od r. 1919 u bytového úřadu v Chomutově bezvýsledně o přikázání nějakého bytu ucházel, s majiteli domu o tomto bytu nájemní smlouvu z 24. února 1921, dle které měl byt po E. převzíti. — Smlouva ta byla 1. března 1921 obci předložena ku schválení, obec však usnesením ze dne 5. března 1921 schválení odepřela, načež k odporu nájemní úřad města Chomutova usnesením ze dne 23. března 1921 usnesení obce zrušil a smlouvu schválil. — Souběžně udalo se, co shora na začátku důvodů jest vylíčeno.
Rozhodnutí o stížnosti, která nález třetí stolice naříká pro vady řízení a nezákonnost, opřel nss o tyto úvahy:
Stížnost ve věci uplatňuje pouze, že byt uvedený nesměl býti zabrán pro vojenské ubytování, poněvadž před zabráním tím byl vlastně pronajat Jindřichu P., který se do bytu tedy právem nastěhoval a podle § 10 č. 9 do jeho práva jako uživatele bytu nesmělo býti zasaženo.
Nař. rozhodnutí podle svého obsahu vychází z právního názoru, že by byt onen zásadně nesměl pro vojenské ubytování býti zabrán, kdyby jej byl P. před zabráním platně najal, třeba k pozdějšímu nastěhování.
Jde tedy v podstatě o to, zdali v době, kdy okresní správa politická zabrala byt k vojenskému ubytování, byl byt ten J. P-ovi pronajat, nebo nebylo-li v době té o bytu tom pro dobu, až se H. E. vystěhuje, učiněno opatření, poněvadž pouze v tomto případě nebylo tu vyloučení ze zabrání ve smyslu § 10 č. 9 zák. ubytovacího — jinými slovy o to, je-li správným názor nař. rozhodnutí, že smlouva nájemní s J. P. schválením ze dne 23. března 1921 stala se účinnou teprve dnem schválení, neb o to, stala-li se tato smlouva uvedeným schválením účinnou již dnem uzavření.
Při tom nelze přehlédnouti, že při zásahu do práva majitele domu volně nakládati s byty v domě — jakým jeví se zabrání bytu k ubytování osob vojenských — přes to, že není zvláštní řízení předepsáno, již dle nutných zásad řízení administrativního, bylo třeba slyšeti strany, aby že právě tímto výslechem byla mohla okresní správa politická nabýti vědomí o souběžné smlouvě nájemní a o tom, že řízení o ní není skončeno.
Podle § 2 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jest ten, kdo hodlá pronajmouti byt, povinen oznámiti to napřed obci a udati jméno, zaměstnání, dosavadní bydliště (byt) nájemce, nájemné, jež požaduje a den, kdy nájemní předmět má nájemci býti odevzdán.
Z ustanovení toho jest zjevno, že dříve než se oznámení to stane, musí mezi pronajímatelem budoucím nájemcem veškeré podstatné ná- ležitosti smlouvy nájemní (předmět nájmu a nájemné § 1090 o. z. o.) býti smluveny, že tedy mezi nimi smlouva nájemní musí býti uzavřena.
Obec (společný bytový úřad) může smlouvu schváliti buď výslovně nebo mlčky, — může také schválení smlouvy odepříti.
Zákon stanoví však také, — a to nikoliv taxativně — případy, kdy schválení smlouvy nesmí býti odepřeno.
Z těchto zákonných ustanovení jde, že předmětem zkoumání nebo schválení může býti jen smlouva mezi stranami platně uzavřená, která co do účinnosti a proveditelnosti závisí na tom, že povolaný úřad neschválením nezakáže její provedení z veřejných ohledů účelného rozdělení bytů, zákonem bytovým zvlášť sledovaným.
Z toho plyne, že schválením obcí smlouva nenabývá teprve právní existence ex nunc t. j. od schválení, nýbrž konvaliduje se ex tunc, t. j. od uzavření.
Když pak obec schválení smlouvy odepře, druhá instance však rozhodujíc podle § 27 bytového zákona rozhodnutí první instance zruší a smlouvu schválí, vyslovuje tím, že neschválení smlouvy bylo nesprávné a že smlouva hned první instancí měla býti schválena, že tudíž takovým rozhodnutím druhé stolice konvaliduje se nájemní smlouva rovněž ex tunc t. j. od prokázaného uzavření.
Právní názor nař. rozhodnutí, že schválení smlouvy působí teprve od okamžiku, kdy bylo vydáno a nemá moci, aby propůjčovalo smlouvě nájemní platnost již od doby jejího uzavření, nemá dle úvah těch opory v zákoně.
Když tedy — jak shora uvedeno — smlouva 24. února 1921 uzavřená, dne 23. března 1921 byla instančně schválena, byla tu smlouva ta již 24. února 1921 a nabyl st-l Jindřich P. tímto dnem právní postavení nájemníka, třebas realisace smlouvy t. j. faktické nastěhování nastalo až později.
Byl tedy Jindřich P. od 24. února 1921, tedy v době vydání usnesení okresní politické správy ze dne 16. nebe z 22. března 1921 osobou, na jejíž bytovou potřebu podle § 10 č. 9 ubytovacího zákona nutno hleděti.
Nař. rozhodnutí spočívá tedy na mylném právním názoru a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, aniž bylo třeba zabývati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 1463. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 931-933.