Č. 1123.


Regály (Slovensko): Poměr trafikanta k tabákové režii zastoupené finančními úřady co do prodeje tabákových výrobků je též podle zákonů uherských na Slovensku v platnosti zachovaných povahy soukromoprávní — judikatura nejv. správ. soudu o zrušeni poměru toho je tedy vyloučena.
(Nález ze dne 17. ledna 1922 č. 75.)
Prejudikatura: viz usnesení z 30. června 1920 č. 3861, sb. č. 41.
Věc: Zikmund B. a Marie B. v Bratislavě (adv.Dr. Gyuris z Bratislavy) proti generálnímu finačnímu ředitelství v Bratislavě (zast. min. taj, Janášem) stran odnětí hlavního skladu tabáku.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepříslušnost.
Důvody: Hlavní sklad tabáku č. 1. v Bratislavě, dle stížnosti svého času st-li a jeho manželce zadaný, nebyl rozhodnutím generálního finančního ředitelství v Bratislavě ze dne — již znovu st-li propůjčen, nýbrž zadán jinému uchazeči.
O stížnosti naříkající rozhodnutí pro nezákonnost, uvážil nss toto:
Ze spisů vychází, že nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 11. srpna 1919 č. 131 a 6810, založeným na §§ 11 a 14 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., bylo mimo jiné též stanoveno, že se zrušují všechna oprávnění k prodeji tabáku a tabákových tovarů a že držitelé dosavadních těchto oprávnění mohou práva svá vykonávati až do udělení nového povolení novému žadateli. Na základě tohoto nařízení vydalo generální finanční ředitelství v Bratislavě vyhlášku ze dne 15. září 1919 č. 35261, v níž byla ustanovena lhůta k podání nových žádostí do 31. října 1919 s podotknutím, že sklady tabáku (hlavní tratiky) budou zadány řízením konkurenčními Hlavní sklad tabáku č. 1. v Bratislavě nebyl potom, jak výše uvedeno, po provedeném řízení st-li již udělen. Stížnost namítá především, že vzhledem k tomu, že § 11 zmocňovacího, zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. vztahuje se jen na prodejny lihovin a § 14 i celý zákon ten nestanoví nijaké omezení jiných nabytých oprávnění a neobsahuje zejména zmocnění k revisi povolení daných k prodeji tabáku, byla oním nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 11. srpna 1919 č. 131 a 6810 překročena jeho zákonná pravomoc a že nařízení toto koliduje s uherskými zákony a nařízeními, které dle zákona ze dne 28. října 1918 č. 10 sb. z. a n. byly zachovány v platnosti. Nezadání hlavního skladu tabáku st-lům nesrovnává prý se dále s nař. uherského min. fin. ze dne 1. července 1907 č. 64727/06, ježto podle tohoto nařízení oprávnění stěžovatelů stalo se již od r. 1915 (po uplynutí 15ti let od doby udělení oprávnění) osobním a doživotním, jehož nelze odnímati. Ostatně prý tu byly všechny podmínky k novému udělení oprávnění st-lům i dle § 3 svrchu zmíněného nařízení z 11. srpna 1919 č. 131 a 6810.
K tomu dlužno podotknouti:
Uherským min. financí byla v r. 1907 vydána pravidla o prodeji tabákových výrobků. Dle § 2 těchto pravidel je prodavač tabáku dočasným komisionářem (»osak fogadott«) a podle §§ 20 a 50 č. 2 a) má finanční správa, kdykoliv to pokládá za nutné neb účelné, právo vypověděti tento komisionářský poměr, aniž může prodavač z toho důvodu činiti nějaké nároky na náhradu škody: s druhé strany jest také prodavači volno sklad vypověděti. Dle těchto ustanovení je tudíž zadávání prodejů tabáku rázu smluvního mezi erárem a prodavači. Úsudku z toho čerpanému, že poměr prodavače k eráru jest svou podstatou smlouvou, a to povahy soukromoprávní, nevadí ani okolnost, že předpis § 50 č. 2 a) byl pozměněn nařízením uh. min. fin. ze dne 1. července 1907 č. 64727/06 potud, že finanční správa nemůže vypovídati prodej tabáku, protože to pokládá za nutné neb účelné, nýbrž toliko z ostatních důvodů uvedených v § 50 sub b) až d), šetříc při tom řízení předepsaného v cit. nařízení č. 64727/06. Neboť tato změna nemůže poměru tomuto, podstatou povahy soukromoprávní, vtisknouti ráz poměru veřejnoprávního, ježto změna ta mohla se týkati patrně jen účelnosti hospodářství tabákového monopolu a ježto předpis ten nemohl změniti soukromoprávní povahu poměru mezi státem a skladníkem. Ostatně nařízení č. 64727/06, zakládající tuto změnu, mohlo býti vždy zase zrušeno pouhým nařízením ministerstva a ve skutečnosti také bylo ve směru tom změněno, nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 11. srpna 1919 č. 131 a 6810, jenž podle § 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. též v plné moci ministra financí mohl i v oboru finančního práva, tudíž i v oboru monopolu tabákového, vydávati nařízení s pouhým svým podpisem. Proto není námitka stížnosti o překročení pravomoci ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a o kolisi s platnými nařízeními a zákony důvodnou.
Stížnost též tvrdí neprávem, že oprávnění st-lů stalo se osobním a doživotním, jehož nelze odníti. Neboť zmíněné nařízení uh. min. fin. ze dne 1. července 1907 č. 64727/06 stanoví v odst. 2. č. 1 toliko toto: »Jestliže majitel velkého výlučného skladu tabáku neb výlučného skladu specialit stane se po patnáctiletém bezvadném provozování skladu nezpůsobilým k práci nebo zemře, nebo jest rodinnými poměry nebo v důsledku jiných důležitých příčin nucen zanechati dalšího provozování skladu, jest vzíti zřetel při novém zadávání skladu — za splnění podmínek požadovaných k provozování skladu — na právního nástupce, jejž jmenoval dřívější skladník, aneb na dědice zemřelého skladníka, a má, jestliže by při této nebo při kterékoliv jiné příležitosti bylo nutným snížiti provisi z prodeje, býti poskytnuta těmto osobám přednost.«
O takové případy zanechání provozování tu nejde.
Nejsou-li však dle svrchu vyvozených úvah zmíněná pravidla o prodeji tabákových výrobků, vydaná uherským min. fin. v r. 1907, povahy veřejnoprávní, pak nelze pokládati nař. výnos za rozhodnutí úřadu správního, nýbrž pouze za projev, učiněný jménem státu jako strany, která tím uplatňuje svá práva, vzešlá na základě jejího poměru ke skladníkovist-li podle platných předpisů pro prodavače tabáku upraveného.
Není-li tu rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, resp. zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., není nss-u dána možnost, aby se zabýval stížností in merito a bylo ji proto odmítnouti pro nepříslušnost soudu dle §§ 21 a 2 cit. zák.
Citace:
Č. 1123. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 187-189.