Č. 1348.

Policejní věci trestní: * Odporuje zákonu (uherskému policejnímu trestnímu řádu č. 65000 z r. 1909), když druhá stolice rozhodne o vině a trestu, ač první stolice zastavila trestní řízení výměrem.
(Nález ze dne 9. května 1922 č. 6062.1)
Věc: Bartoloměj H. v O. (adv. Dr. O. Beck z Prahy) proti županskému úřadu župy Tekovské ve Zlatých Moravcích stran trestního nálezu pro přestupek porušení soupisové povinnosti ohledně zabraného majetku pozemkového.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K návrhu stpú, aby st-l byl potrestán pro přestupek nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., zahájil hlavní služný v Levicích jako policejní trestní soudce proti st-li policejní trestní řízení.
Výměrem z — zastavil hlavní služný podle bodu 2 § 151 pol. tr. ř. trestní řízení proti st-li, ježto st-l má pouze 350 kat. jiter pozemků a nemovitosti v této výměře nepodléhají záboru a ježto jinak bylo dokázáno, že st-l se vícekráte hlásil u notáře, aby mohl majetek svůj ohlásiti, že však nemoha dříve tiskopisů obdržeti, nepředložil soupis.
K odvolání stpú žal. úřad nař. rozhodnutím zrušil výrok první stolice a pokutoval st-le částkou 5000 K; svůj výrok odůvodnil žal. úřad tím, že st-l má 368 kat. jiter půdy zemědělské a 374 kat. jiter půdy vůbec, tudíž že má majetek 200 ha půdy zemědělské a že podléhal soupisové povinnosti, že však splnil ji teprve po roce; tím znemožnil st-l pozemkovému úřadu včasný soupis zabraného majetku a způsobil jmenovanému úřadu velké výdaje.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Při veřejném ústním líčení namítal zástupce stížnosti, že st-l nemohl vůbec býti potrestán pro přestupek § 9 nař. vlád. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., ježto prý toto nařízení nebylo v době vydání nař. rozhodnutí řádně publikováno, neboť nebyl v uvedené době vyhlášen jeho úřední maďarský překlad.
Tuto námitku neshledal nss důvodnou. Podle §§ l a 2 zák. ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. vyhlašují se jak zákony, tak i nařízení vydávaná ústředními úřady — a tudíž i nařízení vládní — ve »Sbírce zákonů a nařízení státu československého«. K publikaci zákonů i nařízení postačí podle §§ 2, 3 a 4 cit. zákona uveřejnění jich v uvedené sbírce a to, jak plyne z ustanovení § 3, odst. 2 téhož zákona, uveřejnění v českém znění, které podle § 3, odst. 1 jest zněním původním. Podle § 4 cit. zákona vztahuje se pak účinnost zákonů a nařízení uveřejněných v uvedené sbírce, pokud není v nich nic jiného ustanoveno, na celé území státu čsl. Vzhledem k těmto ustanovením cit. zákona jest nepochybno, že vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. bylo platně publikováno již uveřejněním jeho v českém znění ve Sbírce zákonů a nařízení a vzhledem k ustanovení svého § 10 nabylo citované vlád. nařízení účinnosti již dnem 18. února 1920 a to v celém území republiky čsl. Bylo tudíž cit. vlád. nařízení v den vydání naříkaného rozhodnutí (21. října 1921) řádně publikovanou a tudíž závaznou právní normou.
Zástupce stížnosti namítal při veřejném ústním líčení dále, že st-l vůbec nepodléhal povinnosti soupisové ve smyslu §§ 1 a 2 nař. ze dne 9. ledna 1920, ježto jeho majetek pozemkový nemá výměry velkého majetku pozemkového. K této námitce nemohl však soud hleděti, ježto nebyla uplatňována v písemné stížnosti; námitka tato obsahujíc také nové skutkové okolnosti v písemné stížnosti neuvedené, jest tedy podle § 18 zák. o ss nepřípustnou.
Rovněž nemohl shledati nss důvodnou námitku, vznesenou zástupcem stížnosti při veřejném ústním líčení, že stpú nebyl vůbec legitimován podati opravný prostředek do rozhodnutí trestního policejního soudce první stolice. Otázku legitimace stpú k podání opravného prostředku do rozhodnutí trestního policejního soudce první stolice sluší v daném případě posouditi výhradně podle předpisů uherského policejního trestního řádu (nařízení bývalého uherského ministerstva vnitra a spravedlnosti č. 65000 z r. 1909). Z ustanovení § 182 cit. polic. trest. řádu plyne pak zcela nepochybně, že stpú byl legitimován k podání rekursu do výměru policejního trestního soudce první stolice, kterým bylo řízení trestní proti st-li zastaveno.
V dalším vycházel pak nss z těchto úvah:
Zmíněný policejní trestní řád rozeznává v § 150 — kromě trestního mandátu (§§ 62—71), jenž v daném případě nepadá vůbec v úvahu — dva druhy usnesení policejního trestního soudce, totiž jednak výměry, jednak rozsudky, a rozeznává pak důsledně (srovnej zejm. §§ 167, 176—180, 181—184) dva druhy řádných opravných prostředků, a to rekursy, jež připouští do výměrů, a odvolání, jež připouští do rozsudků. O vině obžalovaného může býti rozhodnuto pouze rozsudkem a také pouze v rozsudku může býti vysloven trest (§§ 154—156 pol. tr. ř.). Případy, v nichž jest vynésti rozsudek osvobozující, vypočítává taxativně § 155 pol. tr. ř. v bodech 1—3. Podle bodu 1. § 155 pol. tr. ř. dlužno vynésti rozsudek osvobozující v případě, že jednání obžalovanému za vinu kladené není činem trestným. Jako zvláštní druh výměrů trestního policejního soudce zná policejní trestní řád výměr, jímž se řízení trestní zastavuje (§ 151); případy, kdy lze řízení trestní výměrem zastaviti, uvádějí se opětně taxativně v § 151 v bodech 1—3.
Z celkové úpravy opravného řízení v policejním trestním řádu (§§ 167 a násl.) plyne, že úřad druhé stolice může jednati o usneseních, jež vydal policejní trestní soudce první stolice (s výjimkou stanovenou v § 174, odst. 2, která v daném případě zůstává mimo úvahu) jedině k opravnému prostředku podanému do usnesení první stolice, tedy pokud jde o výměry k rekursu a pokud jde o rozsudky k odvolání.
Úřad druhé stolice jest, jak plyne z §§ 199 a 204 č. 4 pol. tr. ř., povinen zkoumati z povinnosti úřední, zda bylo šetřeno podstatných předpisů procesních, jsa povinen v případech, že shledá, že předpisů těchto nebylo šetřeno, usnesení první stolice zrušiti a věc odkázati do první stolice k novému rozhodnutí. K podstatným předpisům procesním dlužno nepochybně čítati také ona ustanovení polic. trest. řádu, jež jednají o tom, že o vině a trestu sluší rozhodnouti vždy jedině rozsudkem, neboť nešetřením těchto předpisů (§§ 154—156) může býti procesní postavení obžalovaného podstatně zhoršeno.
Jak plyne z ustanovení §§ 200, 201 a 205 pol. tr. ř., jest úřad druhé stolice oprávněn přezkoumávati také meritorně usnesení policejního trestního soudce první stolice a může při tomto meritorním přezkoumávání usnesení ta také meritorně měniti. Může tedy úřad druhé stolice měniti meritorně také rozsudek vynesený policejním trestním soudcem první stolice a to jak co do výroku o vině, tak i co do výroku o trestu, co do výroku o trestu ovšem s obmezením vytčeným v § 205 pol. tr. řádu, podle něhož nemůže vyšší stolice zvýšiti trest, je-li odvolání podáno jen ve prospěch obžalovaného. Úřad druhé stolice může ovšem změniti také osvobozující rozsudek vynesený v prvé stolici — předpokládaje ovšem, že do osvobozujícího rozsudku bylo podáno odvolání v neprospěch obžalovaného (§ 176 I. a III. pol. tr. ř.); v tomto případě může tedy druhá stolice, měníc k odvolání osvobozující rozsudek první stolice, uznati obžalovaného vinným a vyměřiti mu trest.
Vzhledem k tomu však, že, jak svrchu bylo uvedeno, může o vině a trestu býti rozhodnuto jedině rozsudkem a že úřad druhé stolice může jednati o rozsudku vyneseném v první stolici pouze k odvolání, nelze pochybovati o tom, že úřad druhé stolice jest oprávněn rozhodovati meritorně o vině a trestu jenom tehdy, přezkoumává-li k odvolání rozsudek první stolice. Z toho plyne, že, nebyl-li v první stolici vůbec vynesen rozsudek, není také úřad. druhé stolice oprávněn rozhodovati o vině pachatelově a že, ježto v takovémto případě nemůže učiniti výrok o vině pachatelově, nemůže mu také ukládati trest. Vždyť, nebyl-li v první stolici vynesen rozsudek, jímž podle §§ 154—156 pol. tr. ř. jedině může býti rozhodnuto o vině a trestu, není tu vůbec onen akt, který jedině může býti podkladem pro příslušnost úřadu druhé stolice k meritornímu rozhodování o otázce viny a trestu.
Podle spisů správních zastavil v daném případě policejní trestní soudce první stolice trestní řízení proti st-li podle bodu 2 § 151 pol. tr. ř.; z odůvodnění výroku první stolice jest patrno, že důvodem pro zastavení trestního řízení byla okolnost, že policejní trestní soudce první stolice neshledal v jednání st-lově skutkovou podstatu přestupku vládního nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. Žal. úřad k odvolání stpú zrušil usnesení první stolice a uložil st-li peněžitou pokutu.
Jak již svrchu bylo poznamenáno, dlužno v případě, že policejní trestní soudce neshledal v jednání obžalovanému za vinu kladeném skutkovou podstatu trestného činu, podle § 155 bod 1 pol. tr. ř. vynésti rozsudek osvobozující. Z hořejších úvah plyne, že kdyby žal. úřad v daném případě usnesení první stolice, které vydáno bylo nepochybně jako výměr zastavující, ve smyslu § 151 pol. tr. ř., byl zrušil z důvodu, že policejní trestní soudce první stolice porušil podstatný procesní předpis § 155 pol. tr. ř. tím, že vydal zastavující výměr na místo, aby podle § 155 bod 1 pol. tr. ř. vynesl rozsudek osvobozující, a kdyby zrušiv z tohoto důvodu zastavující výměr první stolice byl věc odkázal do první stolice, aby tato znovu rozhodla o vině st-lově ve formě podle policejního trestního řádu jedině přípustné, totiž rozsudkem, byl by postup žal. úřadu odpovídal zákonu. Že by však žal. úřad byl usnesení první stolice z tohoto formelního důvodu zrušil, není z nař. rozhodnutí patrno. Z celého kontexu nař. rozhodnutí a zejména také z jeho odůvodnění vychází naopak zcela nepochybně, že celé nař. rozhodnutí jest v podstatě své meritorním výrokem druhé stolice o vině a trestu.
O vině st-lově nebylo však v první stolici rozsudkem vůbec rozhodnuto. Nebylo-li však v první stolici o vině st-lově rozhodnuto rozsudkem, tedy ve formě, v níž podle polic, trest, řádu jedině lze o vině rozhodovati, pak nebyl tu vůbec onen akt první stolice, který podle toho, co svrchu bylo vyloženo, by jedině mohl býti podkladem pro příslušnost žal. úřadu k meritornímu přezkoumávání otázky viny st-lovy.
Jestliže však žal. úřad, ačkoliv neměl vůbec podkladu pro meritorní přezkoumání otázky viny st-lovy, přece sám o vině jeho rozhodl, st-le uznal vinným přestupkem cit. vládního nařízení a uložil mu trest, překročil tím meze své kompetence jakožto úřadu druhé stolice a jest proto výrok jeho nezákonným.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss mohl zabývati meritem stížnosti.

Stejně nález z téhož dne č. 6063.

Citace:

Č. 1348. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 681-684.