Č. 1210.

Dávka z přírůstku hodnoty nem. (Čechy): I. Okolnost, že kupec převzal na sebe placení dávky, nezjednává mu za platnosti vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. postavení strany v řízení ukládacím. — II. I nástavbám podle § 1, odst. 2 zák. z 30. března 1920 č. 209 sb. z. a n. přísluší nárok na osvobození od dávky z přírůstku hodnoty podle § 1 č. 4 téhož zák. — III. Činí-li úřad své rozhodnutí o osvobození od dávky z přírůstku hodnoty podle § 3 č. 3 vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. závislým na podání průkazu o dokončení stavby ve lhůtě stanovené zákonem, nesmí je vydati dříve, než straně je možno dle skutečných poměru důkaz ten podati.
(Nález ze dne 11. března 1922 č. 2113.)
Věc: Johanna U. ve V. a K. C., akc. spol. v P. (adv. Dr. J. Wahl z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost K. C. se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná. Stížnost Johanny U., pokud směřuje proti výroku, jímž byla popřena legitimace K. C. k odvolání z platebního rozkazu, se odmítá jako nepřípustná, jinak se na její stížnost naříkané rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 4./5. března 1921 prodala Johanna U. svůj dům č. p. — se stav. parcelou č. kat. — a zahradou č. kat. — v Praze 2 K. C., akciové společnosti ve V., za smluvenou kupní cenu 2 950 000 Kč. Platebním rozkazem pražského magistrátu ze dne — byla jí z tohoto převodu nemovitosti vyměřena dávka z přírůstku hodnoty částkou 712 814 Kč 49 h, při čemž uplatňovaný nárok na osvobození tohoto převodu od dávky ve smyslu zákona ze dne 30. března 1920 č. 209 sb. z. a n. nebyl uznán, poněvadž nejde o převod nezastavěné stavební parcely, nýbrž o převod budovy obytné a parcely pozemkové: k tomu magistrát ještě dodal, že nárok ten jest předčasný.
Do tohoto platebního rozkazu podala J. U. spolu s K. C. stížnost k zemskému správnímu výboru, o níž bylo rozhodnuto takto:
K. C. jako nabyvatelka není vzhledem k ustanovení § 13, odst. 2 vlád. nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. stranou na řízení zúčastněnou a není proto k podání stížnosti legitimována. Stížnost Johanny U. jako zcizitelky, jíž se tato domáhala osvobození od dávky ve smyslu cit. zák. z 30. března 1920 z důvodu, že na prodaném domě má být pořízena nástavba dvou pater a na spoluprodané pozemkové parcele č. kat. — provedena novostavba s malými byty, není opodstatněna z těchto důvodů: — — — — —
Do rozhodnutí tohoto stěžují si Johanna U. i K. C. společnou stížností, o níž nss uvážil takto:
Rozhodnutí v odpor brané obsahuje dvojí výrok: Jednak jím byla odmítnuta stížnost K. C. do platebního rozkazu pražského magistrátu pro nedostatek legitimace této st-lky, jednak jím nebylo meritorně vyhověno stížnosti podané do téhož platebního rozkazu st-lkou J. U. Stížností podanou u nss obracejí se obě strany proti celému obsahu tohoto rozhodnutí.
Ježto však, pokud jde o K. C., rozhodnutí jí se týkající obsahuje pouze jediný výrok, jímž se tato ve svých právech za zkrácenu považovati může, totiž výrok, že nebyla legitimována k podání stížnosti na zemský správní výbor, může se nss vzhledem k ustanovení §§ 2 a 5 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 zabývati jedině touto otázkou, kdežto tato stížnost, pokud svými vývody se obrací i proti meritornímu rozhodnutí vydanému na odvolání J. U., musila býti dle týchž zákonných ustanovení odmítnuta jako nepřípustná.
Co se tkne otázky, zda K. C. jako nabyvatelka nemovitosti byla legitimována ke stížnosti do platebního rozkazu pražského magistrátu, jímž byla J. U-ové vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí prodaných K. C., popřel ji žal. úřad se zřetelem na ustanovení § 13 vlád. nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n., dle něhož se vyměřovací řízení provádí výhradně se zcizitelem a toliko jemu se dávka předpisuje, takže K. C. není stranou na řízení zúčastněnou.
Stížnost proti tomu dovozuje, že tu nejde o řízení vyměřovací, nýbrž o řízení podle zákona z 30. března 1920 č. 209 sb. resp. zákona z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z., jež sluší provésti též se stavebníkem. Námitka ta není důvodná. O řízení dle zákona posléz uvedeného, jež se týkati může jen daňových úlev, nemůže tu býti řeči, ježto řízení to provésti náleží — a to i když jde o úlevy daňové, jak stanoveny byly zákonem z 30. března 1920 — úřadům finančním. Stanovil-li zákon tento v § 1, odst. 2 pod č. 4 vedle těchto úlev ještě další novou výhodu, že totiž převody stavebních parcel blíže tu označených nepodléhají co do přírůstku dávkám z přírůstku hodnoty nemovitostí, pak lze v konkrétním případě posouditi, zda předpoklady pro přiznání této výhody tu jsou čili nic, jen úřady k tomu příslušnými v onom řízení, jehož účelem jest vyšetřiti, zda a v jaké částce dávka z přírůstku hodnoty vybrána býti má.
Dovolává-li se stížnost toho, že K. C. má zájem na správném vyměření dávky a uplatnění výhod proto, že smluvně převzala povinnost dávku zaplatiti, jest na to odvětiti, že tento soukromoprávní poměr nemůže míti účinek, že by si z něho K. C. mohla arogovati též postavení strany zúčastněné na řízení vyměřovacím, když § 13 cit. vlád. nařízení výslovně stanoví, že se toto provádí výhradně se zcizitelem a že se toliko jemu předpisuje dávka, jak se v daném případě také skutečně stalo.
Stížnost Johanny U. bylo odmítnouti jako nepřípustnou potud, pokud směřuje proti oné části naříkaného rozhodnutí, jíž byla zamítnuta stížnost K. C. pro nedostatek legitimace, neboť výrokem tímto, její právní sféry se nedotýkajícím, tato st-lka ve svých právech nemohla býti dotčena (§ 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876).
Pokud však stížnost tato směřuje proti výroku, jímž nebyl uznán nárok st-lčin na osvobození převodu nemovitosti od dávky z přírůstku hodnoty, bylo jí dáti za pravdu.
Nař. rozhodnutí odepřelo žádané osvobození pro převod budovy na parcele č. kat. — proto, že zákon ze dne 30. března 1920 poskytuje nástavbám jen výhody uvedené v § 1 pod č. 1—3, kdežto výhoda pod č. 4 předpokládá převod nezastavené parcely stavební.
Názor tento není správný. Citovaný § 1 stanoví v odst. 4, že převody stavebních parcel v letech 1920 a 1921, jichž bude v celé jich výměře použito k stavbám podle tohoto zákona, nepodléhají co do přírůstku dávkám z přírůstku hodnoty nemovitostí. Co rozuměti jest »stavbami podle tohoto zákona«, vyplývá z úvodní věty odst. 2 téhož § 1, jenž tu s odkazem na ustanovení § 1 č. 1, 2 a 3 zákona z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. uvádí nové stavby, stavby domů s malými byty, přístavby a nástavby, které se v letech 1920 a 1921 započnou a stavebně dokončí. Z toho vychází, že i převod stavební parcely, jíž bude použito k provedení nástavby v rozměrech stanovených v § 1 č. 3 uvedeného zákona z 28. prosince 1911, požívá výhody §u 1 č. 4 zákona ze dne 30. března 1920, je-li splněna další zákonná podmínka, že totiž stavba bude ve lhůtě k tomu určené započata a dokončena.
Ježto žal. úřad založil své rozhodnutí na právním názoru, že výhody uvedené pouhým nástavbám nelze přiznati, jeví se rozhodnutí jeho nezákonným.
Co se týče převodu parcely kat. č. —, neuznal žal. úřad nárok st-lčin na osvobození proto, že není splněna podmínka o dokončení stavby ve lhůtě § 39 zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., do konce roku 1922 prodloužené.
Je pravda, že podmínkou pro přiznání výhody dle § 1 č. 4 zákona ze dne 30. března 1920 jest, že stavba na stavební parcele, pro jejíž převod se tato výhoda uplatňuje, bude dokončena ve lhůtě zákonem stanovené a že následkem toho úřad, jenž o přiznání výhody rozhoduje, jest oprávněn žádati, aby splnění podmínky té bylo prokázáno. Naproti tomu má strana, která uplatňuje tento případ věcného osvobození od dávky z přírůstku hodnoty (§ 3 vlád. nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n.), nárok na to, aby jí dávka nebyla vyměřena, je-li s to splnění podmínky té prokázati. Pro podání tohoto průkazu o tom, že stavba byla v zákonné lhůtě dokončena, má ovšem strana — nebyla-li stavba dokončena již dříve — tak dlouho čas, pokud lhůta sama neuplynula, neboť teprve, když projde lhůta k dokončení stavby určená, lze dle skutečného stavu věci, jenž tu je rozhodný, vyřknouti, zda snad nebylo vyhověno požadavku o dodržení této lhůty.
Z toho však následuje, že žádá-li úřad průkaz o skutečnosti včasného dokončení stavby, nemůže tak učiniti v době, kdy straně se tím ukládá průkaz o věci teprve budoucí. Činí-li pak úřad své rozhodnutí závislým na podání průkazu o uvedené skutečnosti, je rovněž patrno, že nesmí je vydati dříve, než jest straně dle skutečných poměrů možno průkaz takový podati.
Mohla-li by tímto postupem snad býti ohrožena dobytnost dávky, nespadá na váhu, když vládní nařízení v té příčině nijaké disposice neučinilo.
Z těchto důvodů je rozhodnutí v odpor vzaté i v tom směru nezákonné, pokud jím žal. úřad, vycházeje z právního názoru, jehož mylnost svrchu byla prokázána, rozhodl, že st-lka je povinna k placení dávky z přírůstku hodnoty z prodeje parcely č. kat. —.

Citace:

č. 1210. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 374-377.