Č. 1349.

Školství: I. * Definitivní jmenování učitele na určité místo učitelské jest podle § 50 zákona ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. a §§ 1 až 14 zákona pro Čechy ze dne 19. prosince 1875 č. 86 provedeno teprve potvrzením presentace zemskou školní radou; jmenovaný nabývá práv z jmenování teprve doručením dekretu. Až do té doby nalézá se obsazovací řízení toliko ve stadiu interního děje mezi zúčastněnými úřady. — II. * Zemská školní rada může svého práva k přesazení učitele na veř. škole národní podle § 16 z. z. pro Čechy ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. použíti i tehdy, když na místo to byl konkurs vypsán a presentace okresním úřadem školním vykonána.
(Nález ze dne 9. května 1922 č. 6450.)
Prejudikatura: Boh. č. 1339 adm.
Věc: Josef K. ve W. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze stran nepotvrzení presentace na místo učitelské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na místo učitele vypsané při obecné škole ve W. presentovala okresní školní rada st-le.
Zemská školní rada výnosem ze dne 30. července 1920 č. — tuto presentaci nepotvrdila, poněvadž proti předpisu čl. IV. zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 306 sb. z. a n. nebyl presentován nejstarší uchazeč velmi dobře kvalifikovaný. Tento nejstarší uchazeč (Adolf D.) vzal svou žádost 20. září 1920 zpět a okresní školní rada presentovala pak dne 25. září 1920 st-le znovu. Následkem redukce německých škol obecných v Karlíně, tudíž z ohledů služebních, přeložila zemská školní rada výnosem ze dne 8. února 1921 definitivního učitele Františka K. z Karlína na uvedenou školu ve W. Spisy o presentaci st-le vrátila pak zemská školní rada výnosem ze dne 8. února 1921 č. — okresnímu školnímu úřadu ve W. jako bezpředmětné, poněvadž místo bylo obsazeno učitelem K. Okresní školní rada ve W. vyrozuměla o tom st-le prostřednictvím správy školy s tím, že zemská školní rada presentaci jeho nevzala na vědomí a místo obsadila učitelem K. Odvolání st-lovo bylo pak nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné, jelikož zemská školní rada byla na základě ustanovení § 16 zák. ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. oprávněna z příčin služebních učiniti dle svého volného uvážení opatření v odpor vzaté a tudíž ministerstvo školství a národní osvěty nemá příčiny, aby opatření toto jakýmkoliv způsobem měnilo.
Stížnost vychází v podstatě z názoru, že jednak jmenování st-lovo na místo, ve W. bylo provedeno již tím, že st-l na místo to byl okresním školním úřadem presentován a že nepotvrzením presentace porušeno bylo jeho z jmenování nabyté právo, jednak že zemská školní rada nemůže práva svého k přesazení učitele na určité místo použíti, když byl na místo to již vypsán konkurs a zejména byla-li již vykonána presentace.
Tento názor nemá opory v zákoně.
I. Podle § 50 zák. ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. provádí zemský úřad školský za součinnosti vydržovatelů školy definitivní ustanovování učitelů; součinnost tato pzůstává buďto ve výkonu práva navrhovacího nebo ve výkonu práva presentačního (jmenovacího). Presentovanému jenž vyhovuje zákonným podmínkám, možno podle § 50 zák. z r. 1869 odepříti ustanovení toliko tehdy, jestliže mu vadí značné mravní nedostatky nebo jednání takového druhu, že by pro ně učitel již ustanovený mohl býti propuštěn. K tomu přistupuje pak ve smyslu čl. IV. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 306 sb. z. a n. další důvod nepotvrzení presentace, porušuje-li totiž způsob vykonané presentace zásady v tomto čl. IV. stanovené. Kompetenci zemského školního úřadu na jedné a činitele presentujícího na druhé straně upravil pak podrobněji zákon ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. v §§ 1 až 15, stanově zejména v § 12, že presentátor, odepře-li zemská školní rada potvrditi presentaci, má si buďto do 14 dnů vyžádati rozhodnutí ministerské nebo v téže lhůtě podati presentaci novou, dále v § 13, že zemská školní rada — nemá-li námitek proti presentaci — vyhotoví dekret dosazovací, a vyhrazuje konečně v § 15 zemské školní radě t. zv. právo devoluční, t. j. právo obsaditi místo učitelské bez ohledu na presentační právo, jestliže presentátor v zákonné lhůtě práva presentačního nevykoná.
Z těchto předpisů plyne, že právo obsazovati místa učitelská přísluší zemské školní radě, která při výkonu tohoto práva jest toliko vázána určitými právy presentatora. Jmenování učitele jest provedeno teprve, když zemskou školní radou presentace byla schválena, a jmenovaný nabývá z jmenování práv subjektivních teprve, když mu byl příslušný dekret doručen. Co před doručením dekretu straně předchází, jest pouhým vnitřním aktem úředním, jenž ani úřad vůči straně neváže ani o sobě nějakých subjektivních prav strany nezakládá. Že by již presentací samotnou vznikl presentovanému právní nárok na potvrzení presentace, z oněch předpisů nikterak vyvoditi nelze; naopak proti názoru tako- vému svědčí již úvaha, že se presentovaný o vykonané presentaci po právu a úředně nikterak nedozví. Nepotvrzení presentace — nechať se stane z jakéhokoliv důvodu, — nemůže tudíž nikdy zasahovati do práv presentovaného, jemuž, jak uvedeno, z presentace samé ještě nižádný právní nárok nevzniká, a možno proto předpis zákona z roku 1869 v § 50, odst. 4 pojímati toliko tak, že jím chráněno jest právo presentatora, který také je oprávněn stěžovati si (podle § 12 zákona z r. 1875) do nepotvrzení presentace, nikoliv však nějaké právo presentovaného samého, který proto také k podobné stížnosti legitimován není.
II. Vedle definitivního obsazování míst učitelských jmenováním ve smyslu §§ 1 až 15 uved. zákona z r. 1875 zná zákon ten ještě jiný způsob obsazování míst učitelských, totiž přesazením z důvodů služebních podle § 16. Přesazení takové jest pak buďto prozatímní anebo definitivní; prvější provádí podle § 26, bod 8 zák. ze dne 24. února 1873 č. 17 z. z. okresní úřad školní, definitivní přesazení pak zemský úřad školní; při tom nařizuje zákon v § 16, odst. 2 toliko, že při definitivním přeložení nutno míti zření k právům, jež v příčině presentování příslušejí patronům a obecním zastupitelstvům (§ 7). Z tohoto znění zákona, zejména z toho, že zákon nařizuje výslovně toliko zřetel na presentační právo patrona nebo obecního zastupitelstva (v tak zv. školních okresech městských), nikoliv však též na presentační právo okresního úřadu školního, dále z úvahy, že zemský úřad školní zpravidla o uprázdnění místa učitelského, o vypsání konkursu na ně a o presentaci nabude úřední vědomosti teprve tím, že vykonaná presentace jest mu oznámena, plyne, že zemský úřad školní může svého práva k definitivnímu přeložení učitele na jiné místo — nejsou-li dotčena presentační práva patrona nebo obecního zastupitelstva — užíti kdykoliv, tedy i tehdy, když na určité místo byl vypsán konkurs a presentace okresním úřadem školním vykonána.
Opačný názor stížnosti vedl by ostatně k tomu zákonem zřejmě nezamýšlenému důsledku, že by zemská školní rada, která — jak právě uvedeno — o uprázdnění místa dříve se zpravidla nedozví, svého práva podle § 16 uved. zákona takřka nikdy nemohla použíti.
Pokud stížnost tvrdí, že výklad zákona, jak shora podán, činí ochranu, kterou zákon č. 306 ex 1920 a § 50, odst. 4 zák. o školách národních poskytuje, zcela ilusorní, poněvadž by zemská školní rada předpisy těchto zákonů mohla kdykoliv obcházeti přesazením z důvodů služebních, jest naproti tomu uvážiti, že zákon, jak uvedeno, zná právě dvojí způsob obsazování míst učitelských (totiž jmenováním nebo přesazením) a že čl. IV. zák. č. 306/1920 týče se dle jasného svého znění (při jmenování učitelů ...) toliko prvého způsobu, totiž obsazování míst jmenováním. Mimo to nelze přehlédnouti, že zákon, dávaje zemské školní radě oprávnění k přesazování učitelů, učinil tak patrně u vědomí toho, že zemský úřad školní, mající právo i povinnost pečovati o blaho školství jakožto celku, svým postavením jest také nejlépe povolán k tomu, aby zájem školy posoudil a vzájemný význam zájmů veřejných a osobních zájmů jednotlivých osob učitelských správně hodnotil; že by pak zejména uvedený čl. IV. zák. č. 306/1920 byl na tomto právu zemské školní rady chtěl něco měniti, neplyne ani ze znění tohoto zákona ani z tendence jeho, patrné z důvodové zprávy vládní a ze zápisů sněmovních.
Stížnost jest proto bezdůvodná.

Citace:

Č. 1349. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 684-686.