Čís. 1205.

Rozloučení obce: I. Úřad, rozhoduje o rozloučení obce, není povinen zkoumati a respektovati vůli většiny obyvatelstva jejího. — II. Obec není legitimována vytýkati nedostatky vyhlášky, oznamující úmysl vlády rozloučiti obec ve dvě, co do dat pro lhůtu k podání připomínek, když vyhlášku tu sama dala svými orgány vyvěsiti. — III. Otázka, zda rozdělením obce na dvě bude ohrožena možnost existence a rozvoje nových obcí, jest otázkou skutkovou po rozumu § 6 zák. o ss.
(Nález ze dne 7. března 1922 č. 3298.)
Věc: Obec Velké Nučnice proti ministerstvu vnitra (min. rada Dr. Ant. Tobíšek — za zúčastněnou stranu obec Okny adv. Dr. Lešer z Litoměřic) stran rozloučení politické obce Velkých Nučnic ve dvě samostatné obce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
K návrhu okresního národního výboru ve Štětí zavedlo min. vnitra řízení za účelem rozloučení osad Velkých Nučnic a Oken, tvořících dosud politickou obec Velké Nučnice ve dvě samostatné politické obce. Proti tomuto záměru úřadu vyslovil se jak okresní výbor v Litoměřicích, tak i obecní výbor ve Velkých Nučnicích, naproti tomu však úřady ostatní, jež ve věci byly slyšeny, vyjádřily se v ten rozum, že navržené rozdělení obce jest možné i přípustné, okresní pak správa politická je výslovně doporučila.
Výnosem ze dne 7. dubna 1920 č. — vyhlásilo min. vnitra v obci úmysl vlády rozloučiti obec Velké Nučnice ve dvě místní obce a sice vyhláškou, jejíž poslední odstavec měl toto znění: »O tom se činí ve smyslu § 23 zák. ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. a zák. ze dne 19. prosince 1919 č. 8 sb. z. a n. z r. 1920 vyhláška po dobu 8 dnů s podotknutím, že každému jest volno k zamýšlenému rozloučení obce Velkých Nunčic podati v další 8 denní lhůtě dnem dubna 1920 počínajíc připomínky«. Vyhláška ta vyvěšena byla dle osvědčení obce na ní napsaného dne 3. května 1920 a sňata dne 10. května 1920.
Dne 8. května 1920 došly ministerstvu vnitra připomínky Františka C. a spol., jimiž podatelé projevili nesouhlas se zamýšleným rozdělením osady ve dvě samostatné obce.
Min. vnitra výnosem ze dne 31. prosince 1920 č. — povolilo jménem vlády na základě zmocnění daného mu usnesením min. rady ze dne 4. června 1920 ve smyslu zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 285 sb. z. a n. rozloučení obce Velkých Nučnic na dvě místní obce Velké Nučnice a Okny a stanovilo zároveň hranici mezi oběma novými obcemi. Stran úpravy majetkových poměrů, pokud jsou rozloučením obce podmíněny, vyhradilo si min. vnitra další rozhodnutí pro případ, že nebude mezi zúčastněnými obcemi ve věci té docíleno dohody. Připomínkám Františka C. a soudruhů, pokud se nestaly novou úpravou hranic bezpředmětnými, min. vnitra v dohodě s min. spravedlnosti nevyhovělo, ježto další přesun pozemků do katastru obce Velkých Nučnic vzhledem k nutnému daňovému zabezpečení nové obce Oken není účelným. Toto rozhodnutí jest od obecní správní komise ve Velkých Nučnicích naříkáno stížností k nss, v níž se činí rozhodnutí správního úřadu tyto výtky:
1. Rozdělení obce stalo se proti vůli všech majitelů pozemků ve Velkých Nučnicích a přes výslovný odpor většiny jich v Oknech. Většina tato se jeví nejen se zřetelem na počet držitelů pozemků, kteří se vyslovili proti rozdělení obcí, nýbrž i v tom, že výměra půdy náležející majitelům, již nepřejí si rozloučení obce, jest větší než ona, která patří těm členům obce, kteří se rozdělení jejího domáhají. Tento postup úřadu přes vůli většiny příčí se zásadám demokratické ústavy státu.
2. Ve vyhlášce min. vnitra nebyl vyznačen den, od kterého počala běžeti osmidenní lhůta k podání námitek.
3. O připomínkách Františka Č. a soudruhů nebylo rozhodnuto v dohodě s min. spravedlnosti a ministerstvo nekonalo šetření o nich.
4. Již z data rozhodnutí 31. prosince 1920, kterýmžto dnem končila lhůta, do které bylo lze obce rozlučovati, patrno jest chvatné rozhodnutí v posledním okamžiku.
5. Nebyl vzat zřetel na to, že rozdělením obcí a zdvojnásobením správních výloh ohrozí se schopnost vývoje ba existence obou obcí.
6. Vzhledem k odporu obyvatelstva proti rozloučení osad, mělo provedeno býti hlasování obyvatelstva za účelem seznání jeho vůle.
O jednotlivých námitkách stížnosti uvážil nss takto:
Ad 1. a 6. Námitky stížností, že úřad měl dbáti vůle většiny majitelů pozemků, kteří rozdělení si nepřejí, a že měl provésti hlasování obyvatelstva za účelem seznání jeho pravé vůle v této věci, jsou bezpodstatny, neboť zákon nežádá, aby úřad, jednaje o rozloučení obcí dle cit. předpisu, zjišťoval vůli většiny obyvatelstva a jí se pak řídil. Stížnost ovšem také vytýká, že postup úřadu, nešetřící vůle většiny majitelů pozemků, příčí se zásadám demokratické ústavy státu. Leč postup úřadu nemůže se říditi podle více méně subjektivních názorů o tom, čeho demokratická forma vládní vyžaduje, nýbrž jen podle předpisů zákonných, a mohou tedy zásady demokratické jen potud býti měřítkem při zkoumání zákonnosti správních aktů, pokud vtěleny jsou v objektivní normu právní.
Chce-li však stížnost vytýkati, že se zákon, jehož se naříkané rozhodnutí dovolává, sám příčí zásadám demokratické ústavy státní, pak slušelo by námitku tu odmítnouti jako nepřípustnou, poněvadž nss-u nepřísluší přezkoumávati ústavnost řádně vyhlášených zákonů (srov. nález ze dne 4. ledna 1922 č. 17 843/21; Boh. č. 1097 adm.).
Ad 2. Ani tuto námitku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. I kdyby správným bylo tvrzení obce, že vyhláška uveřejňující úmysl vlády, rozloučiti dosavadní politickou obec ve dvě samostatné obce, neobsahovala dat potřebných k seznání, kterým dnem počala běžeti lhůta k podání připomínek, a i kdyby se tento nedostatek vskutku příčil zákonu, nemohla by jej vytýkati obec, kteráž sama svými orgány vyhlášku úmyslu vlády dala veřejně vyvěsiti, a tedy musila věděti, kdy končila lhůta vyhlašovací a kdy počala běžeti lhůta k podání připomínek a to tím spíše, když datum to na vyhlášce sama svým orgánem dala vyznačiti. Nehledě k tomu, obec se také ani vůbec nepokusila, aby připomínky svoje na základě řečené vyhlášky podala. Ad 3. I kdyby bylo lze připustiti možnost procesního nároku na vyřízení připomínek podaných proti zamýšlenému rozloučení obce dle cit. zák., mohla by nedostatek touto námitkou vytýkaný namítati jedině osoba podavší připomínky, nikoli však obec, jež připomínek těch nepodala. Ostatně jest námitka tato, jak ze spisů patrno, i věcně lichá.
Ad 4. Rozhodnutí chvatné, v posledním okamžiku vydané, samo o sobě není nějakou nezákonností, nepadá tedy uvedená námitka na váhu při zkoumání zákonnosti naříkaného rozhodnutí.
Ad 5. Zda rozdělením dosavadní politické obce na dvě samostatné obce bude ohrožena možnost existence a rozvoje obou nových obcí, není otázka právní, nýbrž jest to otázka skutková, a skutkový úsudek náleží ke skutkové podstatě naříkaného rozhodnutí. Skutkovou podstatou, od níž úřad správní vycházel, jest však nss při svém rozhodování dle § 6, odst. 1 zák. o ss zásadně vázán a může zkoumati jen, zda zjištění skutkové podstaty netrpí podstatnými vadami dle § 6, odst. 2 cit. z. Jest tedy námitka, pokud se domáhá soudního přezkoumání věcné správnosti řečeného skutkového úsudku, nepřípustná. Formálních vad však stížnost nevytýká, a ani soud vad takových neshledal. Neboť úřad vyšetřil okolnosti směrodatné pro řešení řečené otázky skutkové, zejména zjistil rozlohu budoucích obci, počet obyvatelstva, stav jmění a výši daní v obci předepsaných a mohl tedy na základě skutečností jím vyšetřených dospěti k úsudku, že existence a rozvoj nových obcí nebude rozloučením obce dosavadní ohrožen. Stížnost omezujíc se pouze na všeobecné popření tohoto předpokladu, ani neuvádí, které okolnosti byl by měl úřad ještě vyšetřiti, aby řízení nebylo neúplné.
Ježto tedy nss nemohl uznati důvodnost žádné ze vznesených námitek, slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. Útraty se nepřisuzují.

Citace:

č. 1205. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 367-369.