Č. 1195.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Trestnost podle § 24 nař. z 20. září 1920 č. 545 sb. z. a n. nastává již tím, že zcizitel neučinil předepsaného v § 16 oznámení u příslušného úřadu. Oznámení učiněné kupcem nemůže opomenutí jeho nahraditi. Také dožádání soudu, aby oznámení provedl při vyřízení žádosti o knihovní převod nemovitosti, jde na risiko žadatelovo.
(Nález ze dne 2. března 1922 č. 2749.)
Věc: Josef H. v T. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bez důvod nost.
Důvody: St-1 Josef H. prodal smlouvou trhovou ze dne 19., 20. a 25. listopadu 1920 dum č. p. — v Teplicích-Šanově manželům Gustavu a Emilii F. a tito podávajíce dne 27. listopadu téhož roku u okresního soudu v Teplicích-Šanově žádost o vklad práva vlastnického ke koupenému domu, žádali, aby o koupi zpraven byl zemský inspektorát pro zemské dávky v Praze s dodáním opisu kupní smlouvy.
Jak v řízení dle § 26 zákona z 22. října 1875 č. 36 z r. 1876 bylo zjištěno, nezpravil okresní soud žádaný úřad o provedené koupi, nýbrž až dne 12. ledna 1921 doručil tabulární usnesení z 30. listopadu 1920 č. j. — vydané o tabulární žádosti městskému úřadu v Teplicích-Šanově, kterýž provedl se st-lem řízení k předpisu dávky z přírůstku potřebné a vyměřil mu při výpočtu dávky trestné zvýšení o 10 proc., poněvadž přiznání k dávce nebylo podáno. Zemský správní výbor nař. rozhodnutím trest ten potvrdil, sníživ pouze jeho výměru.
K rozhodnutí svému veden byl nss těmito úvahami:
Není sporu o tom, že v čas uzavření smlouvy kupní platilo již nařízení ze dne 20. září 1920 č. 545 sb. z. a n. Podle § 15 téhož nař. byl k vyměřování dávky příslušný zemský inspektorát pro zemské dávky v Praze a měl tedy zcizitel (nikoliv nabyvatel) dle § 16 téhož nař. ve lhůtě 14 dnů oznámiti tomuto vyměřovacímu úřadu zcizovací jednání.
Tomuto jasnému a určitému příkazu st-1 vůbec nevyhověl a nastal tudíž případ uvedený v § 24 nař. o zem. dávce. Opomenutí jeho nemohlo nahraditi žádání kupců (tedy osob k hlášení nepovinných), kteří při tabulární žádosti o vyrozumění vyměřovacího úřadu žádali, jelikož nařízení ukládá ohlašovací povinnost v případě, o který jde, zciziteli a nikoliv kupci, nehledě ani k tomu, že ani ohlášení kupců se nestalo u příslušného úřadu vyměřovacího, nýbrž že byl o hlášení to dožadován soud. Toto zakročení kupci však v tomto případě ještě i z té příčiny padá mimo úvahu, že okresní soud žádanou a dle zákona příslušnou vyměřovací instanci o koupi nezpravil, nýbrž až dne 12. ledna 1921 zpravil o právním jednání městský úřad v Teplicích, který se mezi tím důsledkem vyhlášky min. fin. a sprav. ze dne 15. listopadu 1920 č. 621 sb. z. a n. (vydané dne 25. listopadu 1920) stal příslušným k vyměřování a vybírání dávky z přírůstku. Pokud se tedy st-1 odvolává na ohlášení u soudu v čas učiněné, nelze jeho hájení přiznati správnosti, jelikož on byl hlášením povinen, nikoliv kupci, hlášení u úřadu příslušného se včas nestalo, a dožádání jiného úřadu o provedení příslušného oznámení padá na risiko žadatele.
Tvrzení st-lovo, že trestnost dle § 24 nař. o dávce nastupuje jedině v tom případě, když vůbec oznámení nebylo učiněno, nemá v zákoně opory. Neboť § ten praví jasně, že straně může býti bez trestního řízení dávka zvýšena, nepodá-li ona neb její zmocněnec oznámení předepsané podle § 16. Oznámení pak dle § 16 cit. nař. jest oznámení učiněné vyměřujícímu úřadu, t. j. zemskému inspektorátu pro zemské dávky v Praze. Že toto se nestalo, jest spisy dokázáno.
Taktéž k další námitce st-lově, že totiž o vyhlášce ze dne 15. listopadu 1920 č. 621 sb. z. a n. vydané v částce sbírky vyšlé dne 25. listopadu 1920 nemohl již dne 27. listopadu 1920 míti vědomost, nemohl nss přihlížeti, a to jednak v povšechné úvaze, že neznalost zákona neomlouvá, jednak proto, že dle nesporného stavu věci ohlášení ani u zemského inspektorátu ani u městského úřadu v Teplicích vůbec učiněno nebylo.
Pokud pak v jednání st-lově spatřovati bylo možno omluvitelný omyl dle § 24 nař. o dávce, hleděla k tomu nejen již první instance, vyměřujíc trest pouhým zvýšením o 10 proc, ale též poslední instance, snižujíc již vyměřený trest o polovici.
Bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 1195. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 345-347.