Č. 1260.

Úředníci státní: I. Ani jednotlivý člen vlády o sobě ani úředník určitého ministerstva nemůže svým slibem poskytnouti uchazeči o místo právní nárok na jmenování, když toto po zákonu spadá do kompetence vlády samé (§ 81 úst. list.). — II. Právní věta jako u č. 1255 pod I.
(Nález ze dne 27. března 1922 č. 4384.)
Věc: Dr. Jan S. v Brně proti vládě republiky Československé stran jmenování radou sociální péče.
Výrok: Stížnost dílem odmítá se jako nepřípustná, dílem zamítá se jako bezdůvodná. Důvody: V lednu 1920 podal st-l — tou dobou advokátní kancipient v Brně — na presidium ministerstva sociální péče žádost za udělení místa ředitele zemského úřadu pro péči o válečné poškozence na Moravě a ve Slezsku v Brně.
Usnesením vlády z 24. června 1920 (intim. min. předsednictva z 2. července 1920 čj. —) jmenován byl prozatímním radou sociální péče v 7. h. tř. a usnesením vlády z 25. srpna 1921 (intim. min. předsednictva z 29. srpna 1921 čj. —) jmenován definitivním radou sociální péče v 7. h. tř. ve stavu konceptního úřednictva zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně.
Stížnost podaná k tomuto soudu shledává usnesení vlády z 24. června 1920 a z 25. srpna 1921 nezákonným proto, že nebylo jimi provedeno definitivní jmenování st-le v 7. hodn. tř. se zpětnou platností od 14. dubna resp. od 14. května 1920, jak mu bylo prý zaručeno, a po případě že nebylo navrženo jmenování jeho do 6. h. tř. s platností od 15. května 1921.
Pokud stížnost směřuje proti usnesení vlády z 24. června 1920, nemohl se jí nss zabývati již z toho důvodu, že v tomto směru je opožděna; neboť toto usnesení, intimované st-li dekretem z 2. července 1920 čj. —, bylo mu podle spisů známo dojista aspoň již 13. července 1920, kdy proti němu podal rozklad, stížnost na nss podána však teprve 27. října 1921 a tedy zřejmě po uplynutí stižní lhůty stanovené v § 14 zák. o ss. Vzhledem k tomu odpadla také možnost zabývati se námitkou stížnosti, že v době tohoto provisorního jmenování do státní služby st-l jako účetní oficiál bývalého ministerstva obchodu byl již definitivním státním úředníkem a nemohl tedy býti v státní službě ustanovován provisorně. Neboť tato námitka čelíc toliko proti tomu, že jmenování bylo jen provisorní, může se týkati pouze usnesení vlády z 24. června 1920, a je tedy opožděná. Ostatně st-l neodvozoval nárok na definitivní jmenování v řízení správním předcházejícím obě naříkaná usnesení ze své povahy jako dříve již ustanovený definitivní úředník státní, úřady také o nároku z tohoto titulu nejudikovaly a byla by proto námitka ona také již vzhledem k § 5 zák. o ss nepřípustnou.
Pokud se týká stížnosti do usnesení vlády z 25. srpna 1921, nss především uvážil, že nejde o stížnost proti jmenovacímu aktu ve smyslu § 3 lit. f) zák. o ss, která by ovšem byla nepřípustnou, nýbrž že st-l uplatňuje jí určité nároky ze svého jmenování dříve již provedeného, tvrdě, že usnesením tímto nezákonně byly porušeny, takže soud po rozumu § 2 cit zák. je povolán zkoumati meritum věci.
Usnesení z 25. srpna 1921 vytýká stížnost především po stránce formální, že vychází z předpokladu, jakoby st-l neměl praktické zkoušky. Je sice pravda, že usnesením tím st-l jmenován definitivním radou sociální péče »s prominutím praktické zkoušky«, ač prokázal, že praktickou zkoušku politickou v dubnu 1921 s prospěchem složil. Ze spisů je však patrno, že vláda, činíc usnesení ono, byla si této skutečnosti vědoma, a že zamítnutí návrhu na jmenování st-le ředitelem 6. hodn. tř. nestalo se snad proto, že nemá praktické zkoušky, nýbrž proto, že nebyly splněny předpoklady ohledně směrných lhůt stanovených zásadně pro povyšování úředníků. Z dodatku »s prominutím praktické zkoušky« nelze tedy dovozovati, že by nař. usnesení spočívalo na vadném skutkovém podkladě; klausule ta ostatně nemá také žádného významu a nečiní proto usnesení ono vadným.
Ve věci samé shledává stížnost usnesení ono nezákonným především proto, že nebyla st-li udělena definitiva se zpětnou platností od 14. dubna, resp. 14. května 1920, jak na to měl prý nárok. Tento nárok st-l neopírá však o nějaké ustanovení zákona, nýbrž dovozuje jej toliko z různých projevů jednak ministerstva sociální péče samého, jednak jednotlivých jeho funkcionářů. Nss neshledal potřebu zabývati se blíže otázkou, zda z projevů oněch lze vůbec vyčísti slib, že bude st-l jmenován definitivně do 7. hodn. tř. již od termínu jím požadovaného, neboť podle § 81 ústavní listiny přísluší jedině vládě ve sboru rozhodovati o jmenování státních úředníků od 8. třídy nahoru, a nemůže tedy jednotlivý člen vlády o sobě, tím méně pak ovšem některý úředník jemu přidělený svým projevem poskytnouti uchazeči právní nárok na jmenování, které po zákonu spadá výhradně do kompetence vlády samé. Nemůže tedy st-l již z tohoto důvodu z dovolaných jím výnosů ministerstva sociální péče a projevů jednotlivých jeho funkcionářů dovozovati nějaký nárok na to, aby od určitého termínu byl jmenován definitivním úředníkem 7. hodn. tř.
Z téhož důvodu nemůže však vytýkati důvodně ani porušení nějakého práva svého proto, že vláda usnesením z 25. srpna 1921 nenavrhla jeho jmenování do 6. hodn. tř. s platností od 15. května 1921, neboť podání takového návrhu spadá rovněž výlučně do kompetence vlády, a nemůže proto žádný jiný orgán nárok na podání takového návrhu poskytnouti. Z pouhého fakta však, že úředník má určité požitky nebo zastává fakticky určitou funkci, neplyne ovšem ještě nárok na to, aby mu udělena byla hodnost, oněm požitkům nebo funkcím odpovídající, a stejně nelze vyvozovati právního nároku na povýšení ze zvyklostí, které se při povyšování úředníků fakticky vyvinuly.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1260. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 492-494.