Č. 1218.

Mimořádná opatření: I. Povolení »výhod« podle § 11 opatření stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. předpokládá, že žadatel měl hotovost, o jejíž směnu žádá, dne 10. srpna 1920 v polských markách ve svém držení. — II. Povolení ke směně polských marek již udělené může úřad odvolati, zjistí-li, že v konkrétním případě jest objektivně dána skutková podstata přečinu § 13 opatření stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. — III. Nepřípustnost uplatňování nových skutečností žalovaným úřadem teprve v řízení před nejv. spr. soudem.
(Nález ze dne 14. března 1922 č. 3536.)
Věc: Karel P. v Čes. Těšíně (adv. Dr. A. Wohryzek z Čes. Těšína) proti berní správě v Českém Těšíně stran výměny polských marek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-1, česko slovenský příslušník, přestěhovali se 9. srpna 1921 z Pol. Těšínská do Čes. Těšína a 13. srpna 1921 žádal podle § 11 opatření stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. u berní správy v Českém Těšíně za výměnu 935 750 M. p. udávaje, že z nich část 655 750 Mp. získal prodejem svého zařízení mikroskopického a knih a předkládaje o tom stvrzenky 1. dra. Ervína G. danou v Těšíně 26. července 1920 na 63 000 Mp., 2. 2 stvrzenky inž. Pavla M. dané v Těšíně 2. července 1920 a 6. září 1921 na 33 000 Mp., 3. rev. Bedřicha K. dané v Polském Těšíně z 14. června 1920 a 7. září 1921 na 54 000 Mp., 4. firmy U. a S. v Polském Těšíně 23. července 1920 a 6. září 1921 na 294 000 Mp, 5. Dra Ervína St. v Polském Těšíně z 10. července 1920 a 8. září 1921 na 211 750 Mp, celkem na 655 750 Mp.
Jako důkaz o původu dalších 280 000 Mp předložil P. notářský spis daný v Polském Těšíně dne 11. srpna 1921, kterým jeho tchýně Anna K. uznává svůj dluh vůči němu, čítajíc v to věno penízem 280 000 Mp. Dodatečně pak předložil st-1 nové prohlášení Anny K. ze dne 7. září 1921, jímž tato zase stvrzuje, že dluh již 14. června 1920 byl zaplacen a že spis notářský z 11. srpna 1921 spočívá na omylu.
Výměrem z 9. září 1921 č. — povolila berní správa v Č. Těšíně výměnu celého obnosu 935 750 Mp v poměru 3 Mp = 1 Kč. Finanční ředitelství v Opavě z moci dohlédací, majíc doklady za nevěrohodné, nařídilo berní správě, by povolení na výměnu tuto odvolala. Nař. rozhodnutím berní správa v Č. Těšíně vzala svůj výměr z 9. září 1921 č. — zpět a zamítla žádanou výměnu a vyzvala st-le, aby vrátil pod následky exekuce vyplacený peníz 311 916 Kč 66 h, načež že mu bude vyplaceno 935 750 Mp, protože předložená potvrzení z 23. července 1920 od firmy U. a S., z 10. července 1920 od Dra S. a ze 14. června 1920 od K. jsou datována v Polském Těšíně, kteréžto označení teprve po rozdělení Těšína stalo se obvyklým a že proto jest jasno, že tato potvrzení vystavena byla dodatečně ad hoc, t. j. za účelem povelení výměny a jsou tudíž zcela nevěrohodná. Tím zrácejí však také veškeré ostatní listiny každý nárok na věrohodnost a proto odpírá se výměna celého obnosu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Zástupce stížnosti sám při ústním veřejném líčení netrval již na námitce stížnosti, že rozhodnutí, které bylo podle posledního odstavce § 11 opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. vydáno berní správou v Českém Těšíně, jest absolutně nezměnitelné, a připouštěl sám, že, jde-li o delikt dle § 13 cit. opatření, bylo by možno, aby berní správa své rozhodnutí odvolala a aby výměr výměnu povolující zpět vzala. Zástupce stížnosti má ovšem za to, že předpokladem pro takové zpětvzetí by byl jen trestní nález odsuzující pro delikt § 13 cit. opatření, byl-li nález takový vydán v řádně provedeném řízení trestním.
Nss mohl se proto omeziti jen na tuto otázku a to tím spíše, že žal. úřad sám v nař. rozhodnutí na § 13 poukazuje, takže nebylo třeba zabývati se širší otázkou, zda také a za jakých jiných předpokladů by bylo možno výměnu povolující rozhodnutí odvolati. Lze se tudíž omeziti na otázku, čeho jest potřebí v případě § 13, aby udělené povolení mohlo býti odvoláno.
Nss nesdílí mínění zástupcem stížnosti hájeného, že jest nezbytně nutným předpokladem, aby bylo provedeno řízení trestní s výsledkem kladným, t. j. aby byl vydán nález odsuzující pro trestný skutek § 13 cit. opatření stálého výboru.
Jest ovšem zapotřebí, aby úřad dříve než udělené povolení odvolá, náležitým způsobem, t. j. za šetření zásad řízení správního pro svůj účel prejudicielně zjistil, že povolení k výměně bylo vylákáno deliktním jednáním v cit. § 13 kvalifikovaným, to jest tím, že někdo, aby získal pro sebe nebo jiného výhody opatřením a nařízením pro výměnu polských marek stanovené, použil jakékoliv nesprávnosti co do skutečností rozhodných. Stačí však, když je řečeným způsobem zjištěn dostatečný podklad pro úsudek, že skutková povaha deliktu jest objektivně dána.
Jednou z rozhodných skutečností, na které při tomto zjišťování hleděti bude, jest, že strana ucházející se o výměnu dne 10. srpna 1920 měla ve svém držení hotovost v polských markách k výměně předloženou. Neboť dle § 11, odst. 1 opatření stálého výboru z 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. byl ministr financí zmocněn, by určitým v opatření tom blíže označeným skupinám čsl. příslušníků povoloval na jejich žádost dle svého volného uvážení »výhody tohoto opatření«.
Skupiny tyto byly tím jen na roveň postaveny těm, kdož dle § 1 cit. opatření měli na výměnu právní nárok. Nejzazší hranicí výhod, po kterou ministr financí smí »výhody tohoto opatření« povoliti, jsou tedy ony výhody, na které osobám v § 1 jmenovaným za podmínek cit. opatření právní nárok příslušel. Poskytovati jiných a větších výhod řečeným skupinám nebyl ministr financi dle § 11, odst. 1 oprávněn. Sluší, tedy vymeziti »výhody tohoto opatření«.
Opatřením stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. bylo jen doplněno naříz. vlády z 3. srpna 1920 č. 468 sb. z. a n. Toto nařízení vládní týkalo se směny bankovek, které 10. srpna 1920 obíhaly na Těšínsku, pokud připadlo k našemu státu, a náležely osobám tamtéž bydlícím. Opatřením stálého výboru zejména zůstalo pro obnosy po 10. srpnu 1920 nabyté netknutým ustanovení § 1, odst. 2 nařízení z 3. srpna 1920 č. 468, vyhlášeného a účinnosti nabyvšího dne 10. srpna 1920, že pro směnu pozdější platí pražský záznam.
I z dalších utanovení §§ 3, 5, 6, 7, 10, 11 a 12 opatření, jakož i z motivů k tomuto opatření (příloha G k č. tisku 560/20) jest zřejmo, že den 10. srpna 1920 jakožto den převzetí správy čsl. Těšínska jest dle opatření tohoto rozhodným pro oba skutkové předpoklady výměny, totiž jak ohledně bydliště směňujícího, tak i ohledně doby, ve které směňující musel býti v držení směňovaných bankovek polských.
V motivech jest výslovně uvedeno, že nárok na kursovní poplatky jest při neprivilegovaných osobách fysických a právnických podmíněn tím, že dne 10. srpna 1920 osoby ty bydlely nebo měly své sídlo na Československém Těšínsku a že hotovosti k výměně předkládané v den ten též měly.
Z těchto předpisů byla v § 11 učiněna výjimka jen potud, že výhody ty mohou býti přiznány i jistým skupinám osob 10. srpna 1920 zde nebydlících, když ve lhůtě určené o to požádají.
Osobám těm může tedy býti prominuta jedině náležitost, že 10. srpna 1920 na zdejším území nebydlily, když o to ve lhůtě požádají. Nedotčena zůstává však další náležitost v § 1 cit. opatření uvedená, držení peněz v den kritický. Zvýhodněný kurs týká se jen peněz, které osoby ty v den 10. srpna 1920 ve svém držení měly. Držení peněz v kritický den 10. srpna 1920 jest tedy jednou z rozhodných skutečností, které dle § 11 odst. 1 opatření stálého výboru padají na váhu.
Jestliže tedy někdo nesprávně tvrdil, že hotovost v polských markách již 10. srpna 1920 měl, ačkoli jich v pravdě nabyl teprve po tomto dni, a jestliže — používaje této nesprávnosti — získal výhody opatřením stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. stanovené, nemůže býti pochybnosti, že jest dána skutková podstata deliktu ve smyslu § 13 cit. opatření stálého výboru, a že tedy — dle toho, co svrchu bylo vyloženo — dán jest právní důvod, aby výrok výměnu hotovosti povolující byl odvolán. Kdyby tedy žal. úřad byl náležitým způsobem zjistil, že skutková podstata řečeného deliktu je v daném případě dána, byl by dojista oprávněn povolení odvolati. Leč toto skutkové zjištění muselo by se, jak již svrchu bylo podotknuto, státi ve formách řádného řízení správního, jež však vyžaduje toho, aby straně byla poskytnuta plná možnost při zjišťování skutkové podstaty spolupůsobiti a své případné protidůkazy nabídnouti a přiváděti. Ze spisů správních je však patrno, že skutečnosti, o které chce žal. úřad naříkané rozhodnutí opírati — jest to jen datování stvrzenek st-lem předložených — nebyly st-li v řízení správním sděleny, takže mu byla odňata možnost řečenou skutečnost, na prvý pohled arci proti němu svědčící, vysvětliti a nabídnouti důkazy o tom, že hotovosti, o které jde, v řečený kritický den vskutku ve svém držení měl.
Ministerstvo financí uvádí sice ve své zprávě — tedy nikoli v odvodním spise — že notářský akt, své doby stranou samou předložený, dokazuje, že částka 280 000 Mp st-li vyměněná, ještě dne 11. srpna 1921 nebyla st-li jeho tchýní Annou K. zaplacena, takže st-l dne 10. srpna 1920 tuto hotovost ve svém držení míti nemohl. Hledíc k tomuto důkazu má řečené ministerstvo za to, že pozdějšímu prohlášení Anny K., dle něhož tato již před 10. srpnem 1920 dluh svůj st-li zaplatila, nelze přikládati víry. Dlužno sice připustiti, že podle zásady volného oceňování průvodů, která platí i v řízení správním, nemohl by nss hodnocení dotčených průvodů přezkoumávati nad meze vytčené v § 6, odst. 2 zák. a ss. Než řečený notářský akt musí pro dnešní spor již proto zůstati mimo úvahu, poněvadž nař. rozhodnutí o tento průvod vůbec se neopírá, poukazujíc jedině a výlučně k dotčeným již stvrzenkám, které však dle toho, co bylo svrchu vyloženo, nemohou samy o sobě býti — aniž dříve strana byla slyšena — uznány za bezvadnou procesní oporu pro předpoklad, že výměna hotovosti, o kterou jde, byla vylákána deliktním jednáním ve smyslu § 13 opatření stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n.
Z této příčiny bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6, odst. 2 zák. o ss.

Citace:

č. 1218. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 396-399.