Č. 1465

.
Provádění mírových smluv: Po dobu platnosti zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n. jest vyloučeno, aby úřady republiky čsl. došly na základě obsahu mírové smlouvy St. Germainské při řešení otázky, které osoby dlužno čítati k bývalé panovnické rodině rakousko-uherské, k jinému úsudku, než jaký se podává přímo z § 3 č. 2 cit. zákona, mírovou smlouvu provádějícího.
(Nález ze dne 1. července 1922 č. 9186.)
Věc: Nezl. Arnošt a Max Hohenbergovi, zastoupení poručníkem Drem Jaroslavem T. v D. (adv. Dr. A. Weinfurter z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze (min. r. Dr. Joachim) stran vlastnosti stěžovatelů jako členů bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Vyhověvši předpisu § 4 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n. rozhodlo ministerstvo vnitra po dohodě s min. věcí zahraničních naříkanými výnosy podle §§ 3 a 4 právě zmíněného zákona přes opačné vyjádření zástupce st-lů, že Max Hohenberg, narozený dne 29. září 1902 ve Vídni a rovněž Arnošt Hohenberg, narozený dne 27. května 1904 v Konopišti, jest jakožto syn zemřelého arciknížete Frant. Ferdinanda Este členem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Rozhoduje o stížnostech podaných do těchto výnosů pro nezákonnost uvažoval nss takto:
Žal. úřad poukazuje ve svém rozhodnutí hlavně na to, že jest nesporno, že oba st-lé jsou syny zemřelého arciknížete Františka Ferdinanda Este a zemřelé manželky jeho vévodkyně Hohenbergové a že tudíž patří mezi osoby, jež svrchu zmíněný zákon prohlašuje v § 3 č. 2 za členy panovnické rodiny rakousko-uherské. Odůvodňuje tedy žal. ministerstvo svůj nález toliko jasným zněním zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n., o němž praví, že tvoří pro ně výhradně závaznou normu, podle níž rozhoduje, nemohouc zkoumati, je-li zákon ten v souhlase s mírovými smlouvami a s domácími zákony panovnické rodiny rakousko-uherské.
Naproti tomu spatřují st-lé nezákonnost nař. rozhodnutí právě v tom, že bylo přihlíženo jedině k zákonu ze dne 12. srpna 1921, nikoliv též k ustanovení čl. 208 mírové smlouvy St. Germainské a k ostatním pramenům právním pro danou otázku prý rozhodným, zejména k domácím zákonům bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati za oprávněné a přiklonil se plně k názoru hájenému v nař. rozhodnutích.
Sami st-lé přiznávají nepokrytě, že zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n. jest platným zákonem státu čsl. Když tomu tak, byl ovšem žal. úřad nejen oprávněn, ale i povinen dle zákona toho se říditi a upraviti svůj výrok tak, aby mu plně odpovídal. Že by výrok žal. úřadu tomuto požadavku nevyhovoval, stížnosti netvrdí, nýbrž vytýkají toliko, — jak již řečeno — že se žal. úřad řídil jedině tímto zákonem. Ale výtka ta jest bezpodstatná. Zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n. jest zákonem speciálním, vydaným ad hoc k tomu účelu, aby — jak naznačuje ve svém titulu — upravil »převzetí statků a majetku připadlých podle mírových smluv čsl. státu.«
Zákon ten provádí tedy — což i st-lé výslovně zdůrazňují — pro vnitro-státní obor čsl. republiky mírové smlouvy, zejména smlouvu St. Germainskou, uzavřenou mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem a podepsanou dne 10. září 1919, jejíž čl. 208 ustanovil, že státy, kterým připadlo území bývalého mocnářství rakousko-uherského, nebo které vznikly rozkouskováním tohoto mocnářství, získají všecky statky a majetek vlády rakouské, bývalé i nynější, pokud leží na jejich vlastním území a dále vyslovil, že podle tohoto článku bude se statky a majetkem vlády rakouské, bývalé i nynější rozuměti mimo jiné i všechen majetek koruny a soukromé statky bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Které osoby dlužno k bývalé panovnické rodině rakousko-uherské čítati, mírová smlouva přesněji nenaznačila, tomuto účelu měl sloužiti právě předpis § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 354 sb. z. a n.
Již tato vlastnost zákona toho jako zákona zvláštního, určeného k provedení mírové smlouvy, vylučuje, aby po dobu jeho platnosti — — a o té není sporu — při řešení otázky, o kterou jde, úřady republiky čsl. došly na základě obsahu řečené mírové smlouvy k jinému úsudku, než jaký se podává přímo z § 3 č. 2 tohoto zákona, mírovou smlouvu provádějícího.
Že jest při tom úplně lhostejno, kdy ona mezistátní smlouva byla ve Sbírce zákonů a nařízení státu čsl. publikována, netřeba ani zevrubně dovozovati, když zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n. buduje svoje normy právě již na existenci, znění a právní závaznosti mírové smlouvy St. Germainské, pokud jde o poměry v zákoně tom dotčené.
Rovněž tak bez významu jest však též, jaký obsah mají tak zv. domácí zákony cís. a král. domu, určené pro členy rakousko-uherské rodiny panovnické, zákonným způsobem ostatně ani nepublikované, kdyžtě rozhodná otázka jest verbis expressis předmětem zvláštní úpravy novějšího zákona, vydaného pro stát čsl., kterýžto zákon není ve svém textu ani nejasný ani nepřesný nebo neúplný, naopak zcela určitě řadí v § 3 č. 2 mezi osoby bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda Este a jeho potomky. Platnost zákona toho samými st-li přiznaná nemůže pak dle § 102 ústavní listiny republiky čsl. (zákon ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n.), § 8 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. učiněna býti ani předmětem zkoumání tohoto tribunálu.
Že by ustanovení § 3 č. 2 bylo v rozporu s normou § 1 č. 1 téhož zákona, právem tvrditi nelze, neboť § 1 č. 1 rekapituluje pouze mezi jiným předpis čl. 208 mírové smlouvy St. Germainské a mluví všeobecně o statcích a majetku bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské. kdežto § 3 vykládá, které statky a majetek rozuměti sluší statky a majetkem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské ve smyslu § 1 cit. zákona. Ze všeho toho jest patrno, že žal. úřad jednal zcela správně, když za základ svého rozhodnutí vzal jedině zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. z. a n., a protože — jak stížnosti samy v odstavci 7. přiznávají — jsou nař. rozhodnutí logicky správným podřaděním daného případu pod § 3 č. 2 cit. zákona, jest výtka nezákonnosti rozhodnutí těch neodůvodněna a bylo stížnosti zamítnouti.

Citace:

č. 1465. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 935-937.