Č. 1190.

Stavební právo: I. Cís. nař. ze dne 16. října 1914 284 ř. z. je v čsl. republice dosud platnou normou. — K výkladu čl. 1. zák. z 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n. a § 54 úst. listiny. — II. Právní věty jako u č. 195 a 261.
(Nález ze dne 24. února 1922 č. 2675.)
Věc: Z. K-W. v S. a městská rada Karlových Var proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností stran schválení projektu pro plavení kaolinu. Výrok: Stížnosti se zamítají dílem jako bezdůvodné, dílem jako nepřípustné.
Důvody: Nař. výnosem oznámilo min. obchodu, že vláda prohlásila závod k dobývání a plavení kaolinu, k výrobě kaolinu pro papírny a zboží cementového při hranici obce S. a O. projektovaný firmou »Oepiag akciová společnost v Karlových Varech« za stavbu požívající výhod podle cís. nař. z 16. října 1914 č. 284 ř. z., a schválilo zároveň podle § 2 t. nař. v dohodě se zúčastněnými ministerstvy předložený projekt za podmínek ve výnosu uvedených.
Proti tomuto výnosu podaly stížnosti obec Karlovy Vary a firma Z. K.-W.
Rozhoduje o těchto stížnostech musil se nss zabývati nejprve námitkami dovozujícími, že cís. nař. z 16. října 1914 č. 284 ř. z., na němž založen jest jak výrok: o tom, že stavba svrchu označená prohlašuje se za stavbu požívající výhod, tak i výrok udělující předloženému projektu schválení, pozbylo platnosti.
Neshledal námitky ty důvodnými. Konstatovati jest tu především, že uvedené cís. nař. bylo k ústavnímu schválení předloženo dne 30. května 1917 (protokol o 22. zasedání poslanecké sněmovny z tohoto dne) a že tím vyhověno bylo ustanovení § 14 zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., neboť 30. květen 1917 byl prvý den nejbližšího zasedání, jež po vydání onoho cís. nař. bylo svoláno (srov. nález tohoto soudu ze dne 19. září 1921 č. 7782, Boh. č. 941). Že by toto cís. nař. bylo pozbylo účinnosti tím, že některý sbor zákonodárný mu schválení odepřel, nebo vydáním nařízení vlády ve smyslu § 10 onoho nařízení nebo nějakým zvláštním aktem zákonodárným, stížnosti ani netvrdí. Zcela bezpodstatný však jest názor, projevený ve stížnosti Z. K.-W., že pokládati jest je za zrušené ústavní listinou. Jestliže se stížnost k odůvodnění tohoto názoru dovolává čl. 1. zák. ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina, přehlíží, že tento čl. vyslovující neplatnost zákonů odporujících této ústavní listině, vztahuje se zřejmě na zákony vydané za platnosti listiny ústavní, t. j. na zákony, jež přezkoumávati v tom směru, zdali vyhovují ústavní listině, povolán jest výhradně ústavní soud (čl. 2. zák. z 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n., § 7 zákona z 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. o ústavním soudě). Odpojoval by zjevně patrnému smyslu onoho čl. 1. výklad, že jím za neplatné byly prohlášeny veškeré normy, jež nabyly platnosti zákona podle dřívějších řádů ústavních; výklad takový nedal by se srovnati ani s čl. 9. zák. z 29. února 1920, jenž z dosavadních norem zrušil jen ustanovení, která odporují ústavní listině, čímž míněna jsou patrně ustanovení, která svým obsahem jsou v rozporu s dispositivním obsahem ústavní listiny, a mimo to všechny dřívější zákony ústavní. Že by však cís. nař. ze 16. října 1914 bylo v rozporu s ústavní jistinou co do svého obsahu, stížnost ani netvrdí. Z předcházejících vývodů vysvítá také, že stížnost Z. K.-W. také zcela mylně poukazuje k § 54 úst. listiny, neboť tento § jen ustanovuje, jak mohou za platnosti ústavní listiny býti činěna neodkladná opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona, v době, kdy Národní shromáždění nezasedá; pro otázku platnosti cís. nař. vydaného v bývalém státě rakouském podle tehdejších zákonů ústavních, nelze z něho vyvozovati naprosto nijaké důsledky. Zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. zachovány byly zatím v platnosti říšské i zemské zákony i nařízení, pokud platily do tohoto dne a jest v té příčině zcela lhostejno, na jakých ústavních předpisech bývalého Rakouska se normy ty zakládaly. Mělo-li tedy cís. nař. z 16. října 1914 dne 28. října 1918 platnost zákona, sluší je za platnou zákonnou normu pokládati potud, pokud jeho účinnost z nějakého zákonného důvodu nepominula. Takový důvod nelze však spatřovati o sobě v okolnosti, že pominuly, jak stížnosti za to mají, ony mimořádné poměry, které daly podnět k jeho vydání, a to již se zřetelem k ustanovení § 10 cís. nař., jež vyhrazuje vládě, až opět nastanou normální poměry, stanoviti nařízením, kdy cís. nař. pozbude účinnosti.
Je-li podle toho, co bylo uvedeno, cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. pokládati za normu v státě čsl. dosud platnou, bylo nss-u přihlédnouti k námitkám stížností, vytýkajícím po stránce věcné i formální, že mimořádných ustanovení cís. nař. bylo v daném případě použito neprávem. V tom směru třeba jest nejprve konstatovati, že ani stížnosti samy netvrdí, že by projekt firmy Oepiag svrchu označený nenáležel do kategorie staveb a provozoven, jež má na zřeteli § 1 cís. nař. Namítají-li však stížnosti, že nebylo v daném případě věcných podmínek v § 1 vytčených, aby projektovaná provozovna byla prohlášena za stavbu požívající výhod, ani podmínek, aby projekt byl podle § 2 schválen, musil nss námitky tohoto obsahu odmítnouti jako nepřípustné, řídě se právním názorem projeveným již častěji, zejména v nálezech z 1. října 1919 č. 4491 (Boh. č. 195) a z 9. prosince 1919 č. 4197 (Boh. č. 261) v ten rozum, že interesenti nemohou ani proti prohlášení vlády, jímž byly nějaké stavbě přiznány výhody, ani proti schválení projektu, ba ani proti nálezu vyvlastňovacímu vznášeti námitky na ochranu svých subjektivních práv, ježto jim předpisy onoho cís. nař. ponechávají jediný nárok, totiž nárok na odškodnění. Nemají-li však interesenti práva odporovati z věcných důvodů takovému prohlášení, nelze jim přiznati ani postavení stran v řízení před prohlášením prováděném a tudíž ani právo proti řízení tomu vznášeti formální námitky.
Ze všech uvedených důvodů musily stížnosti býti zamítnuty dílem jako neodůvodněné, dílem jako nepřípustné.

Citace:

č. 1190. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 337-339.