Č. 1450

.
Živnostenské právo: 1. Nezakládá podstatnou vadu řízení, když živnostenský úřad třetí stolice opře existenci vylučovacího důvodu podle § 5 živ. ř. o odsouzení pro jiné trestní činy než úřady stolice 1. a 2. — 2. Odsouzení pro některý z třešních činů uvedených v § 5 živn. ř. může v souvislosti s osobou opovídatele a povahou dotčené živnosti tvořiti vylučovací důvod i tehdy, když soud v příslušném rozsudku neuznal na ztrátu živnostenského oprávnění. — 3. Živnostenský úřad může určitou osobu, jež byla odsouzena pro některý z trestních činů uvede- ných v § 5 živn. ř., vyloučiti podle tohoto ustanovení z nastoupení živ- nosti i tehdy, když zákonné trestní následky dotčeného trestního činu projitím času neb amnestií pominuly.
(Nález ze dne 26. června 1922 č. 9056.)
Věc: Václav K. v Ch. proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností v Praze stran opovědi živnosti.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výměrem z— odepřela okresní politická správa v Ch. vzíti k úřední vědomosti opověď st-lovu, že hodlá provozovati obchod se zbožím dle odst. 3. a 5. § 38 živn. řádu z důvodu, že st-li, jenž rozsudkem okresního soudu v Ch. dne 22. dubna č. — odsouzen byl k vězení 14 dnů, překáží v nastoupení této živnosti vylučovací důvod dle § 5 živn. řádu.
Rozsudek, jehož se tímto výměrem úřad dovolává, vydán byl lichevním soudem při okresním soudě v Ch., a st-l byl jím uznán vinným, že dne 5. prosince 1919 prodal dvěma osobám po pěti cigaretách kus za 40 h a že tak využívaje mimořádných poměrů válkou vyvolaných žádal za předmět potřeby cenu zřejmě přemrštěnou, čímž se dopustil přestupku § 7 zák. ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. z. a n. a odsouzen byl bezpodmínečně k tuhému vězení 14 dnů a náhradě nákladů trestního řízení, při čemž soud zároveň vyslovil ztrátu práva volebního i volitelnosti.
Proti zamítnutí opovědi prvou stolicí podal st-l odvolání, jemuž zemská politická správa v Praze výnosem z — nevyhověla, ježto vzhledem k svrchu uvedenému odsouzení st-le jest se zřetelem na povahu opovězené živnosti, osobu st-le a trestní čin jím spáchaný důvodnou obava, že by zneužíval živnostenského oprávnění, kdyby mu bylo uděleno.
Z toho rozhodnutí podal st-l odvolání k ministerstvu obchodu, stěžuje si jednak do zamítnutí opovědi, jednak proti úřednímu uzavření obchodních místností a předložil ministerstvu dne — opis rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Ch. ze dne 14. května č. —, kterým rozsudek prvé stolice byl zrušen a st-l vznesené naň obžaloby pro přestupek předražování sproštěn.
Ministerstvo obchodu, vyžádavši si trestní spisy o předchozích soudních trestech st-lových, výnosem ze dne — nevyhovělo jeho odvolání, nehledíc k tomu, že při obnově řízení byl obžaloby pro předražování sproštěn, a to z těchto důvodů:
Rozsudkem krajského soudu v Ch. ze dne 5. května 1915 č. —, byl st-l odsouzen pro přečin zaviněného úpadku dle § 486 tr. z. do tuhého vězení v trvání 1 měsíce zostřeného dvěma posty, rozsudkem pak téhož soudu ze dne 9. března 1917 č. — a vrchního zemského soudu v Praze ze dne 20. dubna 1917 č. — odsouzen byl pro zločin podílnictví na krádeži vytčený v §§ 185, 186 a (b) tr. z. a přestupek § 12 zákona ze dne 16. ledna 1896 č. 89 ř. z. z r. 1897 do žaláře na dobu jednoho roku zostřeného čtvrtletně tvrdým lůžkem.
Vzhledem k povaze st-lově, povaze těchto trestních činů a zvláštní povaze živnosti jest důvodnou obava, že by živnosti i na dál bylo zne- užíváno, a to tím spíše, že obchod se zbožím, smíšeným poskytuje příležitost k páchání podobných činů. Jsou tudíž v daném případě splněny předpoklady v § 5 živn. řádu uvedené jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, a odepření živnostenského listu jest zákonem plně odůvodněno.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost vytýká především, že žal. úřad měl se omeziti pouze na rozhodnutí, je-li zde vylučovací důvod dle § 5 živn. řádu vzhledem k onomu odsouzení st-le, jež bylo základem rozhodnutí prvé a druhé stolice, a že neměl opírati se o odsouzení jiná, o nichž rozhodnutí nižších stolic nejednala. Postupem tím byla odňata st-li možnost, aby se mohl proti použití oněch odsouzení proti němu jako, důvodu vylučujícího brániti.
Námitka ta není oprávněna.
Okolnost, že žal. úřad existenci vylučujícího důvodu shledával v jinakých odsouzeních st-le než úřady nižších stolic, nemůže býti označena za nějakou nezákonnost, resp. vadu řízení. Předmětem instančního rozhodování v řízení správním jest enunciát, nikoliv jednotlivé důvody nař. rozhodnutí. Stolice odvolací vydává ve věci nové vlastní rozhodnutí a není na důvody nižší stolice vázána. Opřel-li tudíž žal, úřad existenci vylučujícího důvodu o jiné st-li rovněž známé skutkové okolnosti, než učinily úřady stolic nižších, nelze v postupu tom spatřovati nějakou nezákonnost neb podstatnou vadu řízení.
Námitkou, že st-l upadl v konkurs následkem všeobecné hospodářské krise v roce 1914, a že povoláním k činné službě vojenské mu bylo znemožněno, aby zboží, jehož ceny stoupaly, výhodně prodal a věřitele své uspokojil, snaží se st-l prokázati, že mu v příčině jeho úpadku nelze přičítati nějakého zavinění. Otázka viny st-lovy byla však již rozřešena rozsudkem soudu trestního, a sice v tom smyslu, že st-l vinen jest.
Věcí živnostenského úřadu bylo pouze, aby zjistil, je-li zde pravoplatný odsuzující rozsudek trestního soudu pro některý z trestních činů, uvedených v § 5 živn. řádu, a shledal-li, že tomu tak jest, mohl rozsudek ten vzíti za základ svého rozhodnutí o existenci vylučujícího důvodu, aniž by znovu uvažoval a konal šetření o vině či nevině opovídatele živnosti.
Vytýká-li stížnost, že úřad nepřihlížel k okolnostem svrchu uvedeným, jdou její námitky mimo.
Rovněž námitka, že st-l nemůže z nastoupení živnosti býti vyloučen, když v rozsudku trestního soudu nebylo uznáno na ztrátu živnostenského oprávnění, postrádá opory v zákoně, neboť odsouzení pro některý z činů uvedených v § 5 živn. řádu může tvořiti základ pro existenci vylučujícího důvodu, třeba že soud v dotčeném rozsudku nebyl zároveň uznal na ztrátu živnostenského oprávnění. Výrok soudu trestního o ztrátě živnostenského oprávnění jest zcela jinou institucí právní a netvoří dle zákona předpoklad pro vznik vylučujícího důvodu dle § 5 živn. ř.
Dále namítá st-l, že následky trestních činů, pro které st-l byl odsouzen, pominuly, a to pokud se týče odsouzení pro přečin zaviněného úpadku, projitím času, v příčině pak odsouzení pro zločin podílnictví na krádeži amnestií udělenou presidentem republiky. Námitkami těmito mohl by se st-l brániti proti nař. rozhodnutí, kdyby skutečně v daném případě šlo o následky trestního odsouzení, jež zanikají projitím určité doby, nebo jež lze aktem milosti prominouti. Tomu však tak není.
Třeba pravoplatné odsouzení trestním soudem bylo jedním z předpokladů pro vznik vylučujícího důvodu dle § 5 živn. řádu, není přec vyloučení z nastoupení živnosti dle tohoto ustanovení zákonným následkem odsouzení pro dotčené trestní činy. Nezpůsobilost k nastoupení živnosti nenastává zde jako následek odsouzení ze zákona samého, nýbrž výrokem úřadu, jehož věcí jest zkoumati, jsou-li zde ještě ostatní podmínky pro vznik vylučujícího důvodu dle cit. zák. ustanovení. Při tom úřad není vázán na trvání zákonných následků dotčeného trestního činu a může zajisté určitou osobu dopustivší se některého trestního činu dle § 5 živn. řádu připustiti k provozování živnosti dříve, než pominuly zákonné následky trestního činu, právě tak jako muže naopak také brániti této osobě v nastoupení živnosti i tenkráte, když již trestní následky odsouzení netrvají.
Předpis § 5 živn. ř. jest totiž normou rázu živnostensko-policejního, jenž chce chrániti obecenstvo před živnostenskou činností osob, jež svým odsouzením pro určitý trestní čin ve spojení s jejich osobností a ohlášenou živností zavdávají důvodný podnět k obavě, že by mohly svého živnostenského oprávnění zneužíti, a vylučuje osoby ty z nastoupení živnosti na tak dlouho, dokud tato obava trvá, při čemž jest úplně nerozhodno, zda také trvají ještě zákonné trestní následky dotyčného trestního činu.
Ježto tedy ani tato námitka nemá zákonné opory, slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1450. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 901-904.