Č. 1447

.
Vyvlastnění pro stavbu obytných budov: 1. Vyvlastňovací nález vynesený podle zák. č. 100 sb. z. a n. z r. 1921 městskou radou před 31. prosincem 1921 nelze bráti v odpor pro nezákonitost pouze z toho důvodu, že byl stranám doručen teprve po tomto dni. — 2. Res judicata? — 3. K § 3. posl. odst. zák. ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n.
(Nález ze dne 26. června 1922 č. 6985.)
Věc: Akciová společnost pro stavbu bytů a obchod s nemovitostmi v B. proti županu bratislavské župy stran vyvlastnění.
Výrok: Rozhodnutí ze dne 16. února 1922 č. — se zrušuje pro nezákonnost; stížnost do rozhodnutí z 30. března 1922 č. — odmítá se jako bezpředmětná. Důvody: Výměrem ze dne 24. prosince 1921 č. — nařídila městská rada bratislavská vyvlastnění pozemků náležejících stěžující si společnosti podle zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. ve prospěch obecně prospěšného stavebního družstva státních zaměstnanců a železničářů v B.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lů podané z tohoto vyvlastňovacího nálezu.
St-lka dovolavši se nss-u zažádala o přiznání odkládacího účinku své stížnosti, kteroužto žádost však žal. úřad zamítl.
Nss uvážil o stížnostech do výroků těchto podaných takto:
1. Pokud jde o vyvlastňovací nález, jest se předem zabývati námitkou, již také v odvolání přednesenou, že nález ten byl první instancí doručen stranám teprve dne 5. ledna 1922, tedy v době, kdy zákon ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. pozbyl účinnosti, zákon pak ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n. ještě vydán nebyl, a kdy tudíž nebylo zde podkladu pro kompetenci úřadu toho k vyvlastňovacímu aktu, a bylo by tedy v námitce té shledávati výtku zmatečnosti.
Leč nss nemohl námitce této přiznati oprávněnost. Podle § 71 cit. zákona ustanovení jeho první hlavy, jednající právě o opatření stavenišť vyvlastněním, pozbyla účinnosti dnem 31. prosince 1921. V daném případě vychází však ze správních spisů a není st-lem vzato v odpor, že městská rada jako orgán rozhodující o vyvlastnění v první instanci, vyslovila je usnesením ve své schůzi dne 24. prosince 1921, tedy v době, kdy zákon ten byl ještě účinný. Usnesením tím dospěla kogniční činnost úřadu k svému zakončení, jednání zavedené úřadem tím k cíli rozhodnutí o vyvlastnění vyvrcholilo takto v meritorní výrok o expropriaci, a to, jak uvedeno, v době účinnosti zákona, a tedy v době, kdy úřad k úkonu tomu byl nesporně kompetentní, takže o zmatečnosti úkonu toho po této stránce nemůže býti řeči. Jestliže i vyrozumění stran o úkonu tom sdělením výroku toho v písemné formě, tudíž úkonem od kogniční činnosti úřadu rozdílným, na jehož realisaci mohou míti vliv i okolnosti ležící mimo kruh činnosti úřadu toho, stalo se po této době, a to v okamžiku, kdy působnost zákona toho již přestala, nelze z toho ještě dovozovati, že by vyvlastňovací akt v době účinnosti zákona kompetentním úřadem vynesený pozbyl ex post své zákonitosti a stal se zmatečným. Kdyby správno bylo stanovisko st-lů, že uplynutím dne 31. prosince 1921 zanikla kompetence úřadu k úkonům podle zákona toho vůbec, tudíž i k úkonům majícím povahu pouhé likvidace expropriačních nálezů za účinnosti zákona toho již vyslovených, jako jest i pouhé vyrozumění stran o úkonu tom, vedlo by to logicky nutně k závěru, že by i v případě, že doručení to stalo se před uplynutím oné doby, úřad nemohl pokračovati ve zvláštním řízení o náhradě podle § 5, 2. odst. in fine, že podmínečné vyloučení objektu z expropriace v případě posledního odstavce § 3 bylo by bezpodmínečným, když by jen konec dané lhůty spadal v dobu po 31. prosinci 1921 — a že s druhé strany za téhož předpokladu zmařen by byl i nárok expropriátův založený pro něj předpisem § 10 cit. zákona — vesměs tedy k důsledkům ležícím bez veškeré pochybnosti mimo intence, jimiž dal se zákonodárce vésti, terminuje účinnost zákona. Nss shledal bezdůvodnou i další námitku stěžující si společnosti, že totiž jde o věc pravoplatně již rozhodnutou.
Jak patrno z rozhodnutí županského úřadu ze dne 14. září 1921 č. —, zrušivšího první vyvlastňovací nález, opíral se výrok ten také o meritorní důvody, a to, že st-lé potřebují pozemků těch sami k provozování svého obchodu, chtějíce sami na nich stavěti, že v B. jsou také jiné plochy, jež by bylo předem vyvlastniti, a posléze dovolal se úřad také toho, že nebylo prokázáno, že dobrovolný výkup se nezdařil.
Expropriant ve své nové žádosti tvrdil, že výkup z volné ruky nebyl možný, poukázal k tomu, že st-lé nepřikročili vůbec ke stavbě a uvedl, že jiných vhodných ploch, zejména vhodných státních pozemků v B. není. Jestliže žal. úřad, hledě k těmto, okolnostem, shledal, že byt i šlo o tytéž strany a tytéž pozemky, žádá se o expropriaci na základě jiného skutkového stavu a že jde tudíž o novou právní úpravu nového skutkového poměru mezi vyvlastněncem a vyvlastnitelem, přivádějícím proti němu k platnosti svůj expropriační nárok těmito novými okolnostmi teprve založený, a že není zde tudíž eadem res, jež by zakládala námitku rei judicatae, nelze jeho závěru vytýkati nezákonitost st-lem tvrzenou.
Nss nemohl však vzíti zřetele ani na další námitku stížnosti, dovozující z ustanovení posl. odst. § 3, že vyvlastnění nemá místa do 30 dnů od doručení výměru o knihovní poznámce vyvlastnění, neboť onen předpis nepodává vůbec podkladu pro tento právní názor.
Nicméně uznal soud ten stížnost důvodnou vycházeje z těchto úvah:
St-lé namítali již v správním řízení (protokol z 5. listopadu 1921 a z 19. prosince 1921), že potřebují pozemků, o jejichž vyvlastnění jde, k účelům své živnosti, poněvadž k cílům jejich podniku náleží také stavěti domy a pronajímati je, dovolali se dále toho, že si již opatřili stavební plány a ze se jim dostalo stavebního povolení, kteréžto námitky uplatňovali ve svém odvolání, brojíce takto proti vyvlastnění ze dvou důvodů v posl. odst. § 3 uvedených. Žal. úřad v souhlase s první instancí nechal však námitky tyto nepovšimnuty, poněvadž prý st-lé nepočali se stavbou ve lhůtě dané jim již v prvním řízení vyvlastňovacím a nezačali s ní ani, když obdrželi stavební povolení ze dne 24. září 1921, a že tudíž nelze souditi na to, že jejich úmysl stavěti by byl vážný.
Podle posl. odst. § 3 má však vlastník právní nárok na vyloučeni svého pozemku z expropriace, prokáže-li, že ho nutně potřebuje pro svou živnost, nebo že ho sám použije k účelům v § 1 naznačeným ve lhůtě úřadem k tomu cíli mu dané. Expropriace tímto zákonem zavedená nemá povahy trestu postihujícího majitele pozemku k zastavení způsobilého za to, že jej nezastavěl, a prostředek v posl. odst. § 3 uvedený má za účel, aby majitel odvrátil hrozící mu vyvlastnění a tím ztrátu svého pozemku tím, že ho použije ke stavbě a tak sám splní účel, jemuž expropriace má sloužiti. Vlastník pozemku nemá příčiny prostředku toho použíti, pokud expropriace mu nehrozí. Nastane-li však tento případ a použije-li ho, má právní nárok na to (»vyvlastniti nelze«), aby úřad k této jeho obraně přihlížel, zjistil, zda podmínky zákonem předpokládané zde jsou a dle toho další průběh expropriace zařídil.
V daném případě první vyvlastňovací nález byl druhou instancí pravoplatně zrušen, a to z důvodů meritorních. Nutno tudíž hleděti k němu jako by ho zde nebylo, právě tak, jako řízení, o něž se opíral. Zavedl-li úřad na základě nové žádosti nové vyvlastňovací řízení, bylo řízení to provésti opět způsobem zákonu odpovídajícím, jako nový samostatný úřední akt. Potom však momenty, vyskytnuvší se v řízení jiném, provedeném za jiného skutkového stavu a odstraněném pravoplatně z meritorních důvodů, nemají pro toto nové řízení význam a nemohou sloužiti za základ rozhodnutí, jež má býti vydáno v řízení jiném o jiné žádosti.
Nehleděl-li tudíž úřad se zřetelem na průběh onoho prvního řízení k uvedeným svrchu námitkám st-lovým, a nepostupoval-li proto podle předpisu posl. odst. § 3, ačkoliv, pokud jde o úmysl st-lův stavěti, měl dány nesporné okolnosti, že st-l stavební plány a také již povolení ke stavbě si opatřil, odporuje jeho postup zákonu, pokud jde o tento obranný prostředek expropriátův. Pokud pak jedná se o druhou námitku, o týž skutkový základ opřenou, že totiž objekt ten je vůbec vyloučen z vyvlastnění, poněvadž vlastník pozemku potřebuje ho nevyhnutelně k účelu vlastní živnosti, totiž k oné zamýšlené stavbě, spadající do oboru jeho podniku, zůstalo řízení neúplné a podstatně vadné, poněvadž úřad, nehledě k námitce té, nezjistil, jsou-li tu podmínky onoho vyloučení, totiž nevyhnutelné potřeby, k čemuž měl tím více příčiny, když st-lé v řízení správním tvrdili, že je to jediný pozemek, jejž mají k disposici, že právě stavba budov za účelem nejen prodeje, nýbrž také k pronájmu patří k cílům jejich společnosti a že by odnětím pozemku toho byla ohrožena existence jejich podniku.
St-lé vytýkají však výroku tomu právem vadnost ještě v dalším směru.
Podle § 2 jest jako staveniště použíti nejprve pozemků státních. St-lé uplatňovali v řízení správním, zejména i v odvolání, tuto námitku, naproti níž zde bylo tvrzení expropriantovo, že vhodných státních pozemků po ruce není. Expropriant odvolal se při tom na prohlášení ministerstva ve spisech nezaložené, jehož vnitřní hodnotu st-lé popřeli. Ze správních spisů není patrno, zda a jaké šetření úřad v tomto směru konal, výrok žal. úřadu ani úřadu první instance o okolnosti té vůbec se nezmiňuje a nelze tudíž usouditi, jaké stanovisko úřad k námitce té zaujal a které okolnosti ve směru tom za zjištěny pokládal. Protože však se zřetelem k cit. předpisu zákona otázka, jsou-li zde státní pozemky vzhledem k námitce st-lů je rozhodna (záleží při tom ovšem nejen na tom, zda jsou tu pozemky státní, nýbrž i na tom, zda jsou to pozemky, vhodné pro účel, pro který v konkrétními případě má se vyvlastniti), zakládá nedostatek tohoto šetření neúplnost řízení a tedy podstatnou formální vadu.
Ježto tedy rozhodnutí v odpor vzaté stíženo jest jak vadností, tak i nezákonností, bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.
2. Poněvadž stížnosti dostalo se takto konečného vyřešení, stala se stížnost druhá, podaná do rozhodnutí, jímž nepřiznán byl odkládací účinek, bezpředmětnou, pročež se odmítá.

Citace:

č. 1447. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 895-898.