Č. 1452.Závadná označení: 1. Nápis na pamětní desce, v němž se uvádí, že stavba byla provedena za panování cis. Frant. Josefa 1., není »názvem« ve smyslu § 1 zák. z 14. dubna 1920 č. 267 sb. z. a n. — 2. Starosta obce, kterému bylo uloženo odstraniti tento nápis v budově náležející obci, jest legitimován ke stížnosti ve vlastním jméně.(Nález ze dne 27. června 1922 č. 9115.)Věc: Starosta Karlových Varů (adv. Dr. A. Scheiter z Karl. Var) proti zemské správě politické v Praze stran příkazu k odstranění závadného názvu.Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Výměrem okresní správy politické v Karlových Varech ze dne 27. června 1921 č. — byl starosta města Karlových Varů s poukazem na §§ 2 a 4 zákona z 27. října 1886 č. 38 z. z. čes. a 61 ob. zříz. požádán, aby nápis na schodišti městského divadla (»Unter der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef 1.«), příčící se zákonu ze dne 14. dubna 1920 č. 267 sb. z. a n. dal odstraniti a o výkonu nejdéle do 6. července 1921 zprávu podal.Odvolání z tohoto výměru podané starostou města Karlových Varů v této funkci i jménem obce, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím jako bezdůvodné, poněvadž název, jehož odstranění bylo nařízeno, zřejmě upomíná na státoprávní poměry zemí čsl. republiky před 28. říjnem 1918! a připomíná osobu, jež projevila nepřátelské smýšlení proti čsl. národu a připojil právní poučení, že z rozhodnutí tohoto není dle § 4 cit. zákona dalšího odvolání.Do rozhodnutí toho stěžuje si starosta města Karlovy Vary v této své funkci a namítá vadnost řízení a nezákonnost.O stížnosti jeho uvážil nss toto:Nař. rozhodnutí druhé stolice opřeno je výhradně o předpisy zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 267 sb. z. a n., čímž jest zcela zřetelně individualisováno jako rozhodnutí podle tohoto zákona. To jasně vyplývá nejen z toho, že se rozhodnutí to odvolává jedině na tento zákon, nýbrž i z připojeného poučení o vyloučení dalšího odvolání ve smyslu § 4 cit. zákona, jakož i z příkazu daného zároveň okresní správě politické stran dalších opatření dle téhož zákonného ustanovení. K opačnému tvrzení odvodního spisu nebylo lze přihlížeti.Bylo tedy nss-u, jemuž náleží zkoumati jen rozhodnutí poslední stolice správní a nikoli rozhodnutí stolic nižších, zabývati se jedině otázkou, je-li nař. rozhodnutí řečeným zákonem kryto.Mimo okruh soudního zkoumání bylo tedy ponechati otázku, bylo-li by lze opříti udělený příkaz o zákon z 27. října 1868 č. 38 č. z. z. (t. zv. zákon o lázeňských městech), o který žal. úřad své rozhodnutí neopírá, a to tím spíše, že i první stolice dovolávajíc se zákona toho jakož i § 61 ob. zříz., snažila se z těchto ustanovení patrně pouze dovoditi passivní legitimaci starostovu, to jest jeho charakter jako »zástupce právnické osoby«, v daném případě obce, jemuž podle § 2 cit. zákona z r. 1920 lze uděliti příkaz ve smyslu tohoto zákona.Stranou bylo důsledně ponechati také otázku, zda by snad bylo možno opříti udělený příkaz o některou jinou normu, než je zákon ze dne 14. dubna 1920 č. 267 sb. z. a n. a zákon o městech lázeňských, neboť žal. úřad sám založil rozhodnutí své jedině na onom zákoně a nss je povolán jen toto rozhodnutí zkoumati, není však povolán nahraditi rozhodnutí správní rozhodnutím založeným na normě jiné, jež by předpokládalo samostatné zjištění skutkové podstaty touto jinou normou požadované.Těmito úvahami vymezen jest okruh otázek, jimiž jest se nss-u zabývati.Předem neshledána důvodnou námitka odvodního, spisu, že st-l jako starosta obce není legitimován ke stížnosti k tomuto soudu podané. Příkaz, opírající se o cit. zákon č. 267 z r. 1920 ukládá jemu osobně, a to pod trestní sankcí § 4 tohoto zákona určité úkony, ať už úkony tyto záležejí v bezprostředním provedení uloženého mu příkazu, či toho v přípravném opatření v rámci kompetence, která jemu přináleží podle obecního zřízení.Žal. úřad potvrdiv příkaz starostovi daný vyslovně na základě zákona č. 267 z r. 1920 uznal jej osobně za povinna určitá opatření provésti. Proti výroku takovému není možno starostovi odepříti právo obrany před tímto soudem, když tvrdí, že po zákonu nelze jemu osobně žádných povinností ukládati a že příkaz ani věcně nemá v zákoně opory.Bylo tedy povinností soudu stížností se zabývati.Pokud st-l namítá, že příkaz nemohl býti dán jemu osobně, nýbrž jedině obci Karlovarské jako vlastnici městského divadla, popírá svoji pasivní legitimaci vůči tomuto příkazu. Leč cit. zákon č. 267 z r. 1920 ukládá v § 2 povinnost odstraniti závadné názvy a označení nikoli osobám právnickým, nýbrž jejich zástupcům a příkaz dle § 3 jest vydati »povinnému«, to jest oné osobě, kterou dle § 2 povinnost postihuje. Záleží tedy jediné na tom, zda lze st-le považovati za »zástupce právnické osoby« dle § 2 zákona, tedy v daném případě za zástupce obce. Ježto však starosta obce již dle § 55 ob. zřízení obec na venek zastupuje, nemůže býti pochybnosti, že starosta obce jest oním subjektem, který dle vůle zákona má býti adresátem úředního příkazu na odstranění závadného názvu, i kdyby bylo lze připustiti, že není oprávněn tento úřední příkaz provésti bez součinnosti jiného orgánu obecního.Pokud však jde o meritorní stránku věci, uvažoval soud takto:Podle § 1, prvé věty cit. zákona č. 267 z r. 1920 není dovoleno jakékoliv veřejně přístupné místnosti a pod. označovati veřejně (pro veřejnost) »názvy«, jež upomínají na státoprávní závazky zemí čsl republiky před 28. říjnem 1918 nebo připomínají osoby, které jakýmkoli způsobem projevily nepřátelské smýšlení proti čsl. národu atd.Ustanovení toto, jež pro posouzení sporu jedině jest rozhodno, mluví výslovní jen o »názvech« a o opatřování jistých objektů »názvy«. Názvem lze však podle smyslu tohoio slova (§ 6 o. z. o.) rozuměti jen slovní výrazy, kterými jest objekt nějaký pojmenován čili kterými jest nazván.Pod pojem »názvu« dle jeho obyčejného významu nelze subsumovati nápisy (epigrafy), v nichž se zaznamenává nějaká událost nebo vztah k určité osobě, aniž se tím objektu nápisem tím opatřenému dostává pojmenování po oné udáolsti, osobě a pod., jíž nápis ten se týká; kdyby zákon byl chtěl postihnouti i nápisy závadného obsahu, byl by buď výslovně i nápisy uvedl nebo aspoň použil širšího obratu, nežli je jednoznačný výraz »název«.V daném případě jde o pamětní desku umístěnou na zdi schodiště městského divadla v Karlových Varech s nápisem, že divadlo toto bylo postaveno »Za panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa 1. podle plánů vídeňských architektů F. a H., na základě usnesení městského zastupitelstva z 8. února 1882, 14. července, 7. srpna 1883 a 2. srpna 1884 v době od září 1884 do května 1886 za úřadování starosty Edvarda K. a městských radních Dra Julia H., Viléma Sch., Karla Z., Ludvíka Sch. a Františka M.«.Jde tedy o nápis, označující pouhé faktum, za čí vlády, dle čí plánů a za úřadování kterých funkcionářů obecních dotčené divadlo bylo postaveno, aniž se nápisem tím divadlu či schodišti dostává nějakého pojmenování, a nejde tedy o název ve smyslu shora cit. zákona, pročež také zákona tohoto na přítomný případ nelze užíti.Učinil-li tak žal. úřad, dopustil se tím nezákonnosti i bylo proto rozhodnutí jeho zrušiti dle § 7 zák. o ss.