Č. 1397

.
Vyučování (Morava): 1. Podle § 20, odst. II. zák. ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. ex 1906 jest dítě školou povinné zpravidla — nehledě k výjimkám § 23 zák. o školách národních z r. 1869 — povinno choditi do školy, jejíž jazyk vyučovací se shoduje s národností jeho. Návštěva školy jiné národnosti může býti zákonnými zástupci dítěte žádána jen ze zvláštních důvodů, na př. není-li dítě mocno jazyka své národnosti, jako dispens z oné zásady. O žádosti této rozhodují se zřetelem na účel pedagogický i poměry školy, o niž jde, příslušní úřadové školští. — 2. Rozhodovati o sporném přijetí dítěte ze školy jednoho jazyka a o vyloučení dítěte ze školy druhého jazyka jest příslušný onen úřad pro dozor ke školám zřízený, který oběma školám, o něž jde, je společně nadřízen: tedy jsou-li obě školy školami normálními podle zem. zák. o zřizování škol — plenum zemské školní rady nebo v případech naléhavých předseda zemské školní rady; je-li pak jedna ze škol školou menšinovou podle zák. z 3. IV. 1919 č. 189 sb. z. a n. do 30. 12. 1920 — předseda zemské školní rady a od 1.1. 1921 — ministr školství a národní osvěty. — 3. Otázka, jaké národnosti dítě je, jest otázkou skutkovou; zákon z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. ex 1906 stanoví za jeden ze zevních znaků příslušnosti k národnosti znalost jazyka v takovém rozsahu, že dítě ovládá jazyk ten v rozsahu odpovídajícím celkovému stupni vývoje svého, t. j. že dovede užívati tohoto jazyka jako dorozumívacího prostředku v denním životě a vyjadřovati jím svoje myšlenky a představy. Vzejde-li pochybnost, nutno však národnost dítěte zjistiti i jinými objektivními znaky, které nutno najisto postaviti v šetření, v němž jest dbáti všeobecných zásad řízení správního, zejména zásady slyšení stran. — Stranami při tom jsou jednak dítě, pokud se týče zákonní zástupci jeho, jednak zákonní zástupci obou škol, o které jde, tudíž místní školní rada a při školách menšinových — ministerstvo školství a národní osvěty, po případě jím zmocněný místní školní výbor.
(Nález ze dne 7. června 1922 č. 6962.)
Místní školní rada v Olbramovicích (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze síran vyloučení dítek z německé školy v O.
Výrok: Pokud se naříkané rozhodnutí týče dětí Terezie a Vladimíra Č., Valerie a Anděly M. a Františky B., zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:1. Okresní školní rada v M. K. vydala dne — správě školy v O. tento výměr: »Na základě provedených šetření nařizuje se správě školy, aby následující dítky z německé školy obecné byly vyřaděny: 1. C. Terezie, narozená 1911, 2. C. Vladimír, narozený 1913, 3. S. Anna, narozená 1912, 4. M. Valerie, narozená 1910, 5. M. Anděla, narozená 1912, 6. J. František, narozený 1913, 7. K. Bohumila, narozená 1912, 8. B. Františka, narozená 1909. Vyloučení je neprodleně provésti a nebuďtež jmenované děti více k vyučování připuštěny. Za provedení tohoto výnosu osobně odpovídá správce školy.«
Týmž výměrem sděleno rodičům uvedených dítek a to Josefu Č., Marii S., Josefu M., Kajetánu J., Filipu K a Jakubu B., že předseda okresní školní rady rozhodl, že jejich dítě (dítky) má (mají) býti vyloučeno(y) z německé školy v O., poněvadž je (jsou) českého původu a jako české dítě jest povinno navštěvovati českou školu. Konečně podotknuto, že rozhodnutí toto musí býti provedeno všemi prostředky. Opis výměru sdělen též správě české školy v O.
Dne — došlo okresní školní rady v M. K. podání uvedených rodičů ze dne —, kterým se tito prohlašují za příslušníky německé národnosti, a projevuji svoje rozhodnutí, ponechati své dítky v německé škole. Dítky ty neovládají český jazyk ani v slově ani v písmě a nemohly by tudíž sledovati vyučování v českém jazyce. Rodiče sami mají plnou odpovědnost za budoucnost svých dítek a nemohou dopustiti, aby jejich dítky v své budoucí existenci vstupem do české školy byly ničeny. Rodiče protestují proti úřednímu nátlaku a prohlašují, že by při dalším nátlaku byli nuceni stěžovati si k nejvyšším úředním místům.
Odvolání podané proti uvedenému výměru místní školní radou v O. bylo předsednictvem zemské školní rady rozhodnutím z — zamítnuto z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého. Konečně bylo další odvolání místní školní rady zamítnuto nař. rozhodnutím jako neodůvodněné. Stížnost k nss podaná vytýká v podstatě toto:
1. Žádná ze tří instancí neudala vůbec důvody; řízení jest proto vadné:
2. v druhé stolici rozhodl předseda zemské školní rady, který k tomu není kompetentním; příslušnou jest německá sekce zemské školní rady:
3. rozhodnutí jest i věcně nezákonné.
Při veřejném ústním líčení vytkl pak zástupce stížnosti také ještě vadnost řízení v tom směru, že
4. nebyla k řízení přibrána místní školní rada,
5. že skutkové zjištění o národnosti dětí odporuje spisům, pokud se týče je neúplné,
6. že k šetření nemělo býti použito četnictva, což
7. odporuje zákonu o četnictvu ze dne 14. dubna 1920 č. 299 sb. z. a n. a §§ 106 a 107 ústavní listiny.
2. Maje rozhodovati o stížnosti této uvažoval nss nejprve povšechně a v celku o otázkách tvořících předmět tohoto sporu, a to tímto způsobem:
A) Podle § 139 o. z. o. mají rodiče povinnost vychovávati svoje dítky, to jest pečovati o jejich život, zdraví, opatřiti jejich slušnou výživu, rozvíjeti jejich síly duševní a tělesné a vyučováním položiti základ k jejich budoucímu blahobytu.
Podle § 148 o. z. o. pak může otec vychovávati dítě k stavu, který pro ně uzná přiměřeným.
Zásadní povinnost a právo rodičů a zejména otce k výchově dítěte plynoucí z uvedených předpisů práva občanského, jsou zřetelem k veřejnému zájmu, který vyžaduje řádnou školskou výchovu dítěte, různými předpisy veřejnoprávními omezeny, tak zejména předpisy o povinné návštěvě školní, kterými jsou rodiče zavázáni, aby děti v určitém věku nenechaly bez onoho vyučování, které pro veřejné školy národní jest předepsáno (§§ 20 a 21 zák. ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z.).
Této povinnosti mohou se rodiče (podle § 23 téhož zákona ve znění zákona ze dne 2. května 1883 č. 53 ř. z.) sprostiti za jistých výhrad a kautel též domácím nebo soukromým vyučováním svých dítek, pravidlem však zůstává návštěva školy veřejné a to oné, která v důsledku předpisů zákonů o zřizování škol a dalších právních norem na základě nich vydaných jest pro dítě co do teritoriální příslušnosti školou povinnou.
Právo rodičů takto omezené podrobeno bylo na Moravě dalšímu omezení předpisem II. odd. § 20, II. odst. mor. zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906, který stanovil, že do škol obecných smějí zpravidla přijímány býti toliko dítky, jež jsou vyučovací řeči mocny.
Ze vzniku uvedeného zákona jakožto součásti t. zv. moravského vyrovnání, z materialií o jednání sněmovním a zejména též z toho, že jinaké předpisy téhož zákona provedly národnostní rozdělení školství a úřadů školských (kterážto zásada ovšem nyní zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. byla částečně opuštěna), plyne, že uvedený zákon z r. 1905 chtěl se přiblížiti samozřejmě zásadě, že každé dítě patří do školy své národnosti a přizpůsobiti se též dávné maximě a zkušenosti pedagogické, že dítě nejlépe prospívá ve škole svého jazyka.
Jest tedy zřejmo, že — nehledě k výjimkám § 23 zák. z r. 1869 o školách národních — zásadně a zpravidla dítě školou povinné navštěvovati musí podle zákona školu obecnou, která jest teritoriálně příslušnou a pokud zde jsou školy různého jazyka vyučovacího, onu školu, jejíž vyučovací jazyk odpovídá národnosti dítěte.
Tato zásada plynoucí ze zákonů starších novým zákonodárstvím republiky čsl. nejen nebyla změněna, ba naopak novými ustanoveními zákonnými i tendencí zákonodárství potvrzena. Neboť stanoví-li zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. a zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. zvláštní předpisy o t. zv. školách menšinových, jichž zřizování, umísťování a vydržování řadou dalekosáhlých ustanovení usnadňuje, a věnuje-li pak i zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. těmto školám menšinovým zvláštní péči tím, že podřizuje je přímé správě nejvyššího úřadu školského (ministerstva školství a národní osvěty) a ukládá veškeren náklad na ně činěný přímo na stát (§§ 2, 35, posl. odst. a 38, 1 odst.), jest zřejmo, že i nové zákony školské stojí na zásadě, že dítě patří do školy jazyka své národnosti a že chtějí proto pokud možno zameziti, aby dítě nebylo pro místní nedostatek školy svého jazyka povinno choditi do školy, jejíž vyučovací jazyk by se nesrovnával s národností dítěte.
Neméně byla shora uvedená zásada také utvrzena předpisy ústavní listiny republiky čsl. ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n. a ústavního zákona o právu jazykovém ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n.
Neboť stanoví-li uvedené ústavní zákony — v souhlase s předpisy smlouvy uzavřené dne 10. září 1919 v St. Garmain-en-Laye mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Československem (čl. 8, 9) a namnoze i nad míru touto smlouvou určenou — řadu předpisů na ochranu národních menšin, zejména též (§§ 130, 131 a 132 ústavní listiny) co do zakládání, řízení a správy škol a ústavů výchovnách, co do záruky, aby děti státních občanů jiného jazyka než československého měly příležitost, by se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, a co do podílu na požitku a užívání částek vynaložených z veřejných fondů na výchovu; prohlašuje-li dále § 134 ústavní listiny jakýkoliv způsob násilného odnárodňování za nedovolený a nařizuje-li § 5 zákona jazykového, že vyučování ve všech školách zřízených pro příslušníky národních menšin, děje se jejich jazykem a že kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem, jest patrno že i ústavní i mezinárodní předpisy chtějí zaručiti, aby dítě bylo, pokud poměry dopouštějí, účastno školské výchovy v jazyce své národnosti.
Vzhledem k tomuto stanovisku nového zákonodárství není také příčiny pochybovati o další formelní platnosti shora uvedeného § 20, II. odst. moravského zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z roku 1906.
Zevním znakem národnosti pak ustanovil § 20 uvedeného zákona znalost řeči a to podle slov zákona »vyučovací řeči mocny« v takovém rozsahu, že dítě dovede užívati tohoto jazyka jako dorozumívacího pro- středku v denním životě a vyjadřovati jím svoje myšlenky a představy, že tedy jazyk ten v rozsahu celkovému stupni vývoje dítěte odpovídajícím plně ovládá.
Zároveň však z toho a ze slov zákona »z pravidla« plyne, že pouhá znalost určitého jazyka není za všech okolností co do otázky, do které školy dítko má choditi, průkazem příslušnosti dítěte k národnosti téhož jazyka, naopak jest národnost tato zjistitelná a v případě pochybnosti také musí býti zjištěna i jinými, za šetření všeobecných zásad řízení správního, zejména za šetření zásady slyšení stran na jisto postavenými, objektivními znaky.
Rodiče jsou tudíž zpravidla povinni, aby svoje dítě dali do školy jazyka své národnosti.
Vzhledem k tomu však, že s pedagogického hlediska může dítě bezvadně prospívati toliko ve škole, jejíž vyučovací jazyk — v rozsahu celkovému stupni vývoje dítěte odpovídajícím — plně ovládá, připouští dikce zákona »z pravidla« potud výjimku ze shora uvedené zásady (že dítě musí navštěvovati školu své národnosti), že návštěva školy jiné národnosti může býti zákonnými zástupci dítěte ze zvláštních důvodů žádána jako dispens z oné zásady — jako na př. není-li dítě následkem zvláštních poměrů jazyka své národnosti dostatečně mocno. O žádosti takové rozhodují se zřetelem na účel pedagogický i na poměry školy, o niž jde, příslušní úřadové školští a nebude v takovém případě zákonné překážky, aby příslušný školní úřad po šetření konaném — opět podle všeobecných zásad řízení správního, zejména po slyšení zákonných zástupců školy resp. škol, o něž jde, žádosti takové mohl vyhověti.
B) Co do otázky, které úřady jsou povolány rozhodovati ve sporných případech o oni, do které školy jest dítě povinno choditi, uvážil soud toto:
Státu přísluší podle § 1 zák. ze dne 25. května 1868 č. 48 ř. z. a § 1 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. nejvyšší správa veškerého školství a dozor nad ním, které stát vykonává svými úřady a orgány podle zákona k tomu povolanými.
Organisace a kompetence úřadů pro dozor nad školami národními zřízených upravena jest na Moravě zákonem ze dne 12. ledna 1870 č. 3. z. z. se změnami provedenými zejména zákonem ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906, zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. a vládním nařízením ze dne 6. listopadu 1920 č. 608 sb. z. a n.
Zkoumá-li se, který z úřadů zřízených podle uvedených předpisů k dozoru nad školami národními jest povolán rozhodovati o sporech tohoto druhu, jest především míti na paměti, že v těchto sporech nejde o jednostranné rozhodování o tom, zda dítě nemá nadále navštěvovati školu jednoho jazyka, nýbrž že jde též o rozhodnutí — ať již výslovně učiněné, či implicite spoluobsažené — o tom, zda dítě to má navštěvovati školu jazyka druhého, tedy vlastně o spor o příslušnost mezi dvěma školami různého jazyka vyučovacího; z této konkurence zájmů dvou škol s různým jazykem vyučovacím a z povahy kompetenčního sporu pak plyne, že o věci dvěma školám společné a o kompetenčním sporu mezi nimi rozhodovati může toliko onen úřad nebo orgán, který oběma školám jest nejblíže nadřízen: tímto úřadem neb orgánem jest pak v případech, kde obě zúčastněné školy jsou školami normálními, zřízenými nebo spravovanými podle zemských zákonů o národním školství, zpravidla (vzhle- dem k organisaci a působnosti okresního úřadu školního podle § 19 zákona ze dne 12. ledna 1870 č. 3 z. z. ve znění zákona ze 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906, vládního nařízení ze dne 6. listopadu 1920 č. 608 sb. z. a n. a ze dne 21. dubna 1921 č. 185 sb. z. a n.) plenum zemské školní rady (arg. § 38 zákona shora uvedeného) a v případech naléhavých (§ 41 zákona o dozoru ke školám) předseda zemské školní rady, v oněch případech pak, kde jedna ze zúčastněných škol jest školou menšinovou podle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. předseda zemské školní rady, pokud se týče v době od 1. ledna 1921, kterýmžto dnem podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n., §§ 2 a 38, správa všech menšinových škol přešla přímo na ministerstvo školství a národní osvěty, ministr školství a národní osvěty.
Z uvedených důvodů nelze tudíž ve prospěch kompetence příslušné národnostně dělené okresní rady školní resp. okresního výboru školního anebo ve prospěch kompetence národní sekce zemské školní rady dovolávati se předpisů § 25 zákona ze dne 12. ledna 1870 č. 3 z. z. bod 1 a 3, podle kterého přísluší okresní radě školní péče o zákonný řád ve školách a rozhodování v prvé stolici o přiškolení a vyškolení, ani předpisu § 33 zem. zákona o zřizování škol ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z., podle něhož jest okresní rada školní příslušná k ukládání trestů pro zanedbání povinné návštěvy školní, ani konečně § 35, odst. 3, bod 2 zákona z 12. ledna 1870 č. 3 z. z. ve znění zákona ze dne 27. lisopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906, podle kterého přísluší sekcím zemské školní rady rozhodovati o záležitostech veřejných škol přikázaných do působnosti okresních rad školních, ani § 39 téhož zákona, který stanoví, že záležitosti, ve kterých má býti rozhodnuto, projednávají se ve sboru (kolegiálně); neboť, jak uvedeno již shora, nejde v těchto případech o jednostranné rozhodování o tom, je-li určité dítě povinno choditi do školy určité, tedy o věc této jedné školy se týkající, nýbrž o rozhodnutí sporné kompetence dvou škol různého jazyka vyučovacího, z nichž každá podle dosavadní organisace školských úřadů na Moravě zpravidla podléhá jiné okresní radě školní a jiné sekci zemské školní rady.
C) Co do otázky, jakým způsobem jest provésti řízení o sporech tohoto druhu, jest pak uvážiti toto:
Otázka, ke které národnosti dítě náleží, jest otázkou skutkovou, kterou nss v důsledku zásady § 5 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 může zkoumati toliko s hlediska formálního.
Již shora bylo vysloveno, že v případech pochybných jest nutno, aby úřad (dle toho co řečeno sub B příslušný, po př. jím delegovaný úřad nižší) zjistil národnost dítěte objektivními znaky na jisto postavenými, šetře při tom všeobecných zásad řízení správního, zejména zásady slyšení stran.
Subjektivní prohlášení dítěte nebo jeho zákonného zástupce o národnosti jeho tedy nepostačí; objektivními znaky pak budou vedle znalosti jazyka, kterou — jak rovněž již shora sub A uvedeno — zákon stanovil zevním znakem národnosti, místní a rodinný původ dítěte, jeho a jeho rodiny jazyk mateřský po př. obcovací, vystupování v denním životě, zvyklosti, styky a podobně.
Stranami v řízení o zjištění těchto znaků vedeném pak budou jednak — jak plyne z přirozené povahy věci — dítě samo, pokud se týče jeho zákonný zástupce ve smyslu předpisů soukromého práva, tudíž zpravidla manželský otec (§ 147 a násl. o. z. o.), po př. poručník, jednak místní školní rada jako zákonný zástupce školy.
Toto postavení místní školní rady jako strany plyne z těchto úvah:
Z povinnosti dětí školou povinných navštěvovati určitou školu (s výhradami již shora sub A zmíněnými) podává se též právo školy na to, aby děti, pro které je škola školou povinnou co do věku, teritoria a jazyka, ji navštěvovaly a jí nebyly vzaty (arg. §§ 20 a násl. zákona o školách národních z roku 1869, §§ 1, 8, 9, 10, 24 a násl. mor. zákona o zřizování škol ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z., §§ 21, 22 a násl. a 33 def. řádu školního a vyučovacího ze dne 29. září 1905 č. 159 ř. z.).
Zastupovati školu při sledování jejich práv jest pak úkolem místní školní rady (§§ 9 a 10 mor. zák. ze dne 12. ledna 1870 č. 3 z. z., §§ 24 a násl. zákona ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z.).
Na tomto postavení místní školní rady, založeném staršími předpisy, nestaly se v tomto směru podstatné změny novou úpravou správy školské provedenou co do místních rad školních zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n., §§ 18 až 31, a vládním nařízením ze dne 6. listopadu 1920 č. 605 sb. z. a n.; neboť třebas nynější místní školní rady jsou na rozdíl od dřívějších podle § 8 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906 zpravidla zřízeny společně pro všecky školy bez rozdílu jazyka vyučovacího a tím pozbyly namnoze dřívější své povahy národnostně vypraveného orgánu, tedy přec uvedené nové předpisy na shora zmíněném postavení místní školní rady jako zákonného zástupce školy pokud se týče školní obce podstatné změny neučinily, protože jednak jest výpočet agend místní rady školní podaný §em 25 zákona č. 292/20 v podstatě totožný ba i širší než výpočet v §§ 9 a 10 zákona z 28. února 1870 č. 18 z. z., jednak zachovává i poslední odstavec § 25 zák. č. 292/20 výslovně práva místních rad školních, jež jsou jim přikázána ostatními zákony školními. § 10 uvedeného vládního nařízení č. 605/20 vykládá pak cit. § 25 zákona č. 292/20 v ten rozum, že tímto §em 25 jsou sice nahrazeny §§ 9 a 10 mor. zákona o dozoru k školám ze dne 12. ledna 1870 č. 3 z. z., že však platí dále ustanovení o působnosti místních školních rad podle všech jiných platných zákonů, zvláště podle zemských zákonů o zřizování škol stejně jako předpisy def. řádu školního z roku 1905.
Z těchto úvah plyne, že jak staré tak i nové místní školní rady mají ve sporech tohoto druhu postavení stran, že tudíž úřadem v příslušném řízení musí býti slyšeny.
Stejné postavení stran nepřísluší však v příčině škol menšinových t. zv. místním výborům školním; neboť z předpisu § 2 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. jde, že bezprostřední správa a zastupování školy menšinové přísluší ministerstvu školství a národní osvěty, kdežto místní školní výbor podle § 32 uved. zákona a §§ 13 až 20 vlád. nařízení ze dne 6. listopadu 1920 č. 605 sb. z. a n. jest pouhým pomocným orgánem ministerstva.
Jest tedy ministerstvo školství a národní osvěty též ve sporech tohoto druhu povoláno hájiti práva školy menšinové.
Ovšem může ministerstvo po rozumu § 19, odst. 2. uvedeného vládního nařízení delegovati místní školní výbor, aby ve sporu tohoto druhu, zejména při případných místních šetřeních jako jeho zmocněnec školu zastupoval. 3. Užívaje zásad sub 2. vyvozených na přítomný případ a posuzuje dle nich námitky shora sub 1. 1 až 7 uvedené, dospěl soud k těmto výsledkům:
Ad 1. Výměr prvé stolice nebyl arciť místní školní radě doručen. Ježto však stížnost okolnost tu nevytýká, nemůže soud v důsledku zásad §§ 2, 5 a 18 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 se jí zaměstnávati.
Výměr onen byl dodán jednak správě německé školy jednak rodičům dítek. Kdežto výměr rodičům uvádí jako důvod, že dítky jsou českého původu a jako české děti jsou povinny navštěvovati školu českou, omezuje se výměr dodaný správě školy na pouhé konstatování, že nařízení v něm učiněné se děje na základě provedených šetření. Ani jedno ani druhé vyhotovení toto neuvádí, ani jakým způsobem dospěl úřad k závěru, že zmíněné děti jsou původu českého, ani nenaznačují právního předpisu, pod který úřad výsledky šetření subsumoval. Poněvadž však z opravných prostředků st-lkou v řízení správním podaných a ze stížnosti je patrno, že st-lka důvody, na kterých výrok 1. stolice spočíval, postřehla a uvedla v podstatě vše, co na obranu svého stanoviska uvésti mohla, nebyla tímto stavem věcí obrana strany ani znemožněna ani podstatně stížená, pročež nss v tomto nedostatku odůvodnění neshledal podstatné vady ve smyslu § 6 svého zákona.
Ad 2. Tuto námitku shledal soud bezdůvodnou.
Na věci jest zúčastněna jednak normální škola německá, jednak česká škola menšinová; dle toho, co vylíčeno shora sub 2. B, byl tedy předseda zemské školní rady v době vydání rozhodnutí, t. j. 21. prosince 1920 (před 1. lednem 1921) oprávněn o věci rozhodovati.
Ad 3. Z úvah podaných shora sub 2. A plyne, že nař. rozhodnutí není nezákonné, jestliže dítky, o které jde, jsou národnosti české. O tom, je-li tato podmínka splněna či nikoliv, bude jednáno níže ad 5.
V příčině námitky zmíněné pod 4. jest uvésti toto:
Jest vadou řízení v tomto případě provedeného, že nebyla slyšena místní školní rada a že řízení provedeno bez jakékoliv účasti její. Jelikož však vada tato nebyla stěžující si místní radou školní ani v řízení správním ani v písemné stížnosti na nss vytýkána, nemůže nss, jenž v důsledku zásad §§ 2, 5 a 18 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 — nehledě k případům absolutní zmatečnosti — nař. rozhodnutí zkoumá toliko v mezích stížných bodů, na tuto vadu pozírati.
Pokud pak zástupce stížnosti teprve při veřejném ústním líčení vadu tuto vytýkal, nutno toto přednesení vzhledem k předpisu § 18 uved. zákona prohlásiti za nepřípustnou novotu.
Ad 6 a 7. Námitky tyto mohly býti činěny teprve při ústním líčení na základě nahlédnutí do spisů u nss a nejsou proto opožděné. Ve věci však nejsou důvodné. Neboť podle zákona o četnictvu ze dne 14. dubna 1920 č. 299, § 1, četnictva, které jest určeno k tomu, aby udržovalo v celém území republiky čsl. veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a to podle platných zákonných předpisů a podle nařízení příslušných úřadů státních, může býti představeným úřadem použito jako pomocného orgánu k vyšetření skutkových momentů pro výkon práva rozhodných.
Možno tudíž použíti i služeb četnictva za účelem zjištění národnosti osoby, je-li národnost ona právě takovým momentem rozhodným, aniž v tom již může býti spatřováno porušení zásad vyslovených §§ 106 a 107 ústavní listiny o rovnosti obyvatelů státu a o svobodě osobní.
Pokud konečně jde o námitku ad 5, dospěl soud k těmto závěrům:
Dle toho, co shora sub 2: C dovozeno, může nss skutkové zjištění, ze kterého úřady vycházely, že totiž v úvodě zmíněné děti jsou národnosti české, přezkoumati toliko se stanoviska formálního. V tom směru jest nutno, aby úřad dospěl k svému skutkovému zjištění na základě objektivních znaků. St-lka, které, jak shora uvedeno, důvody sděleny nebyly a která proto neměla možnost činiti postupu úřadu v tomto směru konkrétní výtky, namítala ve stížnosti písemné toliko povšechně, že děti nejsou české, nýbrž německé národnosti, uvádějíc pro to některé znaky dle jejího názoru důležité. Popírala tedy povšechně správnost skutkového zjištění žal. úřadu; výtka tato pak při ústním líčení na základě spisového materiálu rozšířena způsobem ad 5 uvedeným.
Podle správních spisů měl úřad pro svůj skutkový závěr tento podklad:
a) Podle seznamu dítek předloženého zprávou četnictva ze dne — jest obcovací řeč v rodině Č. smíšeně česká a německá, v rodině S. česká a německá, v rodině M. česká a německá, v rodině J. česká, v rodině K. česká a v rodině B. česká a německá.
b) V dopise Kajetána J. ze dne — okresnímu školnímu inspektoru prohlašuje tento výslovně, že jest »v pravém slova smyslu rodilým Čechem«.
c) V dopise Marie S. k témuž funkcionáři ze dne — česky psaném prohlašuje tato, že »chce, aby děti chodily do německé školy, protože ony neumějí dobře česky, sama jest od nich většinou vzdálena a kdo jich má učit, když v místě je všechno německé«?
d) Podle protokolu ze dne — prohlásil F. K. před okresním školním inspektorem, že dítě nedá před 12. rokem do školy české a Jakub B., že děti jeho česky neznají, po německu byly vychovány a že je proto do české školy nepošle.
e) Ve zprávě předsedy okresní školní rady na zemskou školní radu ze dne — jest uvedeno, že podle vyšetřování provedeného okresním školním inspektorem jsou rodiče dítek nesporně původu českého.
f) Konečně jest ve spisech zpráva předsedy okresního školního výboru v M. K. ze dne — na předsednictvo zemské školní rady, dle které jde o děti rodičů přistěhovavších se z českých obcí okolních, nikoliv o děti německého původu, a v ní uvedeno, že rodiče tito buď jako řemeslníci nebo dělníci jsou materielně závislí na bohatých německých sedlácích a že po celém okolí je notoricky znám český původ dítek, dále že vyšetřováním, které předseda okresního školního výboru roku 1919 sám prováděl, jest domácí řeč zmíněných rodičů i dítek notoricky česká, konečně že rodiče dítek jenom z neuvědomělosti a ze vzdorovitosti se prohlašují za Němce.
Dospěl-li úřad na tomto podkladě k závěru, že děti Anna S. (dopis matky česky sepsaný, ve kterém se toliko tvrdí, že dítě neumí dobře česky, z kterého však patrno, že matka se pokládá za Češku), František J. (otec se v dopise výslovně prohlašuje za Čecha) a Bohumila K. (dle četnické zprávy obcovací řeč jen česká a výpověď otce, že dítě od 12. roku pošle do české školy) jsou národnosti české, nelze tomu vytknouti ani odpor se spisy ani podstatnou neúplnost skutkového zjištění ani — v mezích st-lkou vytýkaných — porušení podstatných forem řízení; proto jest v příčině těchto dítek i soud podle § 6, odst. 1 svého zákona vázán na skutkové zjištění úřadu, že děti jsou národnosti české, a jest tudíž námitka ad 5 a tím i celá stížnost v příčině těchto dítek bezdůvodná.
Naproti tomu v příčině ostatních dětí není ze spisů patrno, na jakém základě úřad k svému závěru dospěl; jest tedy skutkové zjištění, ze kterého úřad v příčině těchto dětí (Terezie a Vladimíra Č., Valerie a Anděly M. a Františky B.) vycházel, neúplné a bylo proto nař. rozhodnuti — pokud těchto dětí se dotýče — zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 1397. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 782-791.