Č. 1161.

Živnost vetešnická: Předpis § 23 a) odst. 1 živn. ř. se na živnost vetešnickou nevztahuje. K výkladu tohoto zák. předpisu. Hodnocení dobrých zdání o místní potřebě úřadem. Existence zvláštních důvodů pro udělení koncese nezakládá dle zákona nárok žadatelův na udělení koncese vetešnické přes nedostatek místní potřeby.
(Nález ze dne 8. února 1922 č. 1801.)
Věc: Mojžíš K. v Praze (adv. Dr. J. Vojta z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran odepřeni vetešnické koncese.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem magistrátu hlavního města Prahy z — byl st-li vydán živnostenský list k provozování obchodu s hodinami všeho druhu, klenoty novými, bijouterním a novým zlatým i stříbrným zbožím, dále s kovovým zbožím pozlaceným i postříbřeným všeho druhu a konečně starožitnostmi se stanovištěm v Praze II., — ul. č. —. St-l požádal pak ještě o uděleni koncese vetešnické s právem koupě a prodeje starého zlatého a stříbrného zboží a šperků. O žádosti té vyjádřilo se policejní ředitelství, že proti příznivému jejímu vyřízení není ani v ohledu osobním ani v ohledu místním námitek. Obecní komise pro živnostenské koncese naproti tomu se vyslovila proti udělení koncese, načež magistrát se rozhodl neuděliti žádanou koncesi a vyrozuměl st-le o tomto svém usnesení výměrem z —, odůvodniv je tím, že jednak zde jest nedostatek místní potřeby, ku které dle §§ 23 a 23 a) živn. řádu má býti vzat zřetel, jednak že není zde pro udělení koncese žádných zvláštních důvodů.
Z tohoto rozhodnutí podal st-l odvolání. Byv zemskou politickou správou vyzván, aby se vyjádřil o vývodech stížnosti, vyžádal si magistrát ještě o místní potřebě zprávu kanceláře okresních, jež vyzněla v ten rozum, že žadatel sice koncese potřebuje, místní potřeby však že zde není.
Předkládaje spisy oznámil magistrát zemské politické správě, že jej vedla k zamítnutí žádosti okolnost, že — ulice není vhodným místem k provozování vetešnických koncesí, že proti stěžovateli docházejí stále stížnosti pro neoprávněné provozování vetešnické živnosti, a že vůbec magistrát žádných koncesí toho druhu neuděluje, poněvadž se udělováním koncesí takových hromadí zboží v rukách nepovolaných, aniž by se dostalo k zpracování oprávněným řemeslníkům a znesnadňuje se tak kontrola, zda zboží bylo správně nabyto, Mimo to prý zboží zlaté nedá se opotřebovati, hranici mezi starým a novým zbožím těžko lze stanoviti, a bylo prý sdělováno, že vetešníci po vyčistění zboží starého prodávají je za nové.
Zsp v Praze výnosem z — zamítla odvolání st-lovo z důvodů rozhodnutí prvé stolice.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost, o níž uvážil nss toto:
Žal. úřad odmítl odvolání st-lovo z týchž důvodů, z kterých první stolice odepřela st-li udělení vetešnické koncese, tedy pro nedostatek jednak místní potřeby, jednak zvláštních důvodů pro udělení koncese. Opírá se tedy nař. rozhodnutí o důvody dva.
Pokud prvého důvodu se týče, uvádí st-l proti nař. rozhodnutí tyto námitky:
1. O otázce místní potřeby nebyly slyšeny sbory kompetentní, zejména společenstvo vetešníků a obchodníků se starým zbožím v Praze.
2. Žalovaný úřad měl v otázce místní potřeby vzíti za základ pro žadatele příznivé sdělení policejního ředitelství v Praze, jakožto i orgánu nejpříslušnějšího, nejvíce interesovaného a také nejzkušenějšího, což patrno prý nejlépe z toho, že kancelář pro službu v okresích uváděla proti udělení koncese důvody takové, jež mluví pro, udělení koncese. Právě hromadění zboží zlatnického v rukách nepovolaných, velká cena jeho při malém jeho objemu, a okolnost, že těžko lze nalézti hranici mezi zbožím starým a novým, mluví pro udělení koncese st-li, jenž umožňovati bude kontrolu řádným vedením knih a jejž rozumně nelze považovati za osobu nepovolanou.
Námitky tyto neshledal nss důvodnými.
Dle § 23 odst. 5 živn. řádu má živnostenský úřad při udělování vetešnické koncese přihlížeti k místním poměrům, tedy i k tomu, zda místní potřeba vyžaduje toho, aby žádaná koncese byla udělena. Žal. úřad nevyhověl žádosti st-lově právě pro nedostatek tohoto zákonného předpokladu. Otázka, zda místní potřeba vyžaduje udělení koncese, či nikoliv, jest otázkou skutkovou, kterou nss po stránce věcné přezkoumávati nemůže, jsa dle § 6, odst. 1 svého zákona vázán tou skutkovou podstatou, již vzal žal. úřad.za základ svému rozhodnutí. Skutkové zjištění úřadu může nss přezkoumati pouze po stránce formální, zda totiž nař. rozhodnutí netrpí nějakou podstatnou vadou řízení uvedenou v § 6, odst. 2 cit. zák. V tom směru ovšem vytýká stížnost především, že žal. úřad měl si o místní potřebě vyžádati dobrozdaní příslušného společenstva. Nss však neshledal, že by toto opomenutí v daném případě zakládalo nějakcu podstatnou vadu řízení.
Předpis § 23 a) odst. 1 živn. řádu, dle kterého má živnostneský úřad před udělením koncese jistých živností poskytnouti společenstvu příležitost k vyjádření o podané žádosti, na tento případ aplikovati nelze, neboť předpisem tím zavazuje se úřad k slyšení živnostenského společenstva jen tehdy, když hodlá uděliti žádanou koncesi, nikoli také, když zamýšlí koncesi odepříti, a i tu jen v těch případech, když jde o udělení koncese k některé živnosti vázané na průkaz způsobilosti, do kterážto skupiny živností však živnost vetešnická nepatří. Mimo to týká se dobrozdání živnostenského společenstva dle tohoto ustanovení jen průkazu způsobilosti žadatele, nikoliv také místní potřeby. .
V odst. 5 cit. zákonného ustanovení jest sice úřadu uloženo, aby i při zjišťování místní potřeby zachoval určitý postup a sice aby slyšel v té věci obec stanoviště živnosti. Nedodržení tohoto předpisu však st-l nevytýká a důvodně ani vytýkati by nemohl. Nedopustil se tedy úřad nějaké podstatné vady řízení, když opomenul slyšeti živnostenské společenstvo v případě, pro který slyšení to zákonem předepsáno není.
Námitkou druhou obrací se stížnost proti hodnocení jednotlivých vyjádření podaných o otázce místní potřeby, a vytýká žal. úřadu, že měl větší váhu přikládati vyjádření policejního ředitelství než kanceláře pro službu v okresu. Výtku tu neuznal nss za důvodnou, neboť živnostenské úřady berouce zřetel k místním poměrům, tedy i k potřebě obyvatelstva, mohou čerpati skutkový podklad pro své rozhodnutí i z vlastní své úřední znalosti místních poměrů, pokud pak oceňují dobrozdání ve směru tom podaná, činí tak dle volného svého hodnocení, aniž lze žal. úřadu předpisovati, kterému z přezvědných prostředků měl přiložiti průkazní moc větší a kterému menší.
Pokud touto námitkou stížnost dále hrojí proti vyjádření kanceláře pro službu v okresích a vytýká, že důvody, jež tato kancelář udává proti existenci místní potřeby, mluví vlastně pro existenci této potřeby, sluší uvésti toto:
Především nelze spatřovati nějakého rozporu v tom, že uvedená kancelář popřevši existenci místní potřeby, doznala zároveň, že st-l koncese potřebuje. Ze subjektivní potřeby st-lovy nelze dojista ještě usuzovati na existenci potřeby obyvatelstva vůbec.
Další výtky stížnosti, činěné vyjádření této kanceláře, týkají se vlastně zprávy magistrátu ze dne — předložené zemské politické správě v Praze. Ve zprávě té uvádí magistrát důvody, proč neudělil st-li žádanou koncesi, a proč vůbec již žádnou koncesi toho druhu po delší dobu nepropůjčil. Mezi důvody těmito ovšem místní potřeba se neuvádí, avšak rozhodnutí žal. úřadu — a jedině o toto jde — se právě o tento důvod opírá, netřeba se tedy zabývati tím, zda důvody ve zprávě magistrátu uváděné mají oporu v zákoně či nikoliv.
Rovněž nelze ze zprávy té usuzovati na to, že by byl úřad druhé stolice sám pojem místní potřeby mylně si vykládal, když z rozhodnutí jeho takový omyl nikterak nevysvítá.
Jsou tedy námitky stížnosti, pokud směřují proti výroku úřadu, že místní potřeba udělení žádané koncese nevyžaduje, bezdůvodný.
Stížnost však obrací se také proti druhému důvodu naříkaného rozhodnutí a uvádí, že úřad neprávem vytýká nedostatek zvláštních důvodů pro uděleni koncese, kdyžtě takové zvláštní důvody, aby koncese byla udělena, zde jsou, neboť neudělením koncese ztratil by st-l své zákaznictvo a utrpěl by i škodu na obchodní pověsti svého závodu, stát pak přišel by o značné příjmy na daních, jež platí oprávněný živnostník, kteréžto okolnosti prý samy o sobě stačí, aby považovány byly za zvláštní důvod pro udělení koncese.
Než okolnost, že úřad neuznal existenci zvláštních ohledů pro uděleni koncese mluvících, mohla by jen tehdy přivoditi nezákonnost naříkaného rozhodnutí, kdyby dle zákona existence takových zvláštních důvodů zakládala nárok na udělení koncese přes to, že není zde pro živnost místní potřeby. Takového ustanovení zákon však nezná, a je proto bez právního významu, zdali úřad existenci takových zvláštních ohledů popřel důvodně či bezdůvodně.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1161. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 276-279.