Č. 1472

.
Administrativní řízení: Opominul-li politický úřad připojiti k svému rozhodnutí neb opatření právní poučení podle 1. odst. § 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., může se strana domáhati odklizení této vady podle posl. odst. téhož § úspěšně jen rekursem, jenž vyhovuje náležitostem v § 1 zák. toho vytčeným, zejména je-li podán v zákonité lhůtě tam stanovené.
(Nález ze dne 5. září 1922 č. 12130.)
Věc: Nemocenská pokladna společenstva volných, koncesovaných a po řemeslnicku provozovaných živností řezníků a uzenářů a živnostníků provozujících hostinskou a výčepní živnost v S. proti ministerstvu sociální péče (min. místotaj. Dr. Fr. Janoštík) stran poučení o opravném prostředku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z — vyslovila okresní správa politická v Dačicich, odvolávajíc se na výnos ministerstva sociální péče z —, že okresní nemocenská pokladna v D. má převzíti celé jmění, tudíž i reservní fond stěžující si pokladny, která byla podle spisů zrušena ve smyslu zákona z 15. května 1919 č. 268 sb. z. a n. Když pak společenstvo, podalo proti tomuto výměru stížnost k tomuto soudu, byla stížnost ta usnesením soudu z 31. května 1920 č. 4269 jako nepřípustná odmítnuta podle §§ 21 a 5 zák. o ss z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, poněvadž nař. výměr okresní správy politické nebyl konečným vyřízením sporné otázky v pořadí administrativním. Stěžující si pokladna po té podala proti onomu výměru okresní správy politické odvolání k zemské správě politické (de praes. 22. června 1920), v němž uvádí, že onen výměr neobsahuje právního poučení, jest proto zmatečný, pročež pokladna žádá, aby výměr ten byl zrušen a okresní politické správě bylo uloženo, aby vydala výměr nový opatřený správným poučením.
Zemská správa politická rozhodnutím z — odmítla odvolání jako opožděné a tudíž nepřípustné, poněvadž nebylo podáno v zákonné 14denní lhůtě odvolací (§ 70 zákona z 30. března 1888 č. 33 ř. z.), takže výměr 1. stolice vešel v moc práva. K tomu zemská správa politická dodala, že také opravné prostředky, jimiž se strany domáhají zrušení neb opravy výměrů neobsahujících poučení právní, mají býti podány v zákonné lhůtě odvolací.
Dalšímu odvolání pokladny nevyhovělo ministerstvo naříkaným výnosem z důvodů rozhodnutí 2. stolice, k nimž dodalo: Nebylo-li by podání zvláštní stížnosti podle § 3 odst. 4 lhůtového zákona z r. 1896 vázáno žádnou lhůtou, mohla by pravoplatnost správních rozhodnutí býti do nekonečna zdržována, což však jest nemyslitelno.
Pokud stěžující si pokladna ve své stížnosti, resp. v dodatku k ní namítá, že výměr okresní správy politické z — proti ní nevstoupil v moc práva proto, že nebyl doručen starostovi společenstva, nýbrž osobě jiné, nemohl nss k této námitce přihlížeti již z toho důvodu, že námitku obsahující takové tvrzení v řízení správním pokladna nevznesla a neměly tudíž správní úřady podnětu, aby se jí zabývaly, a jest tudíž podle §§ 6 a 5 zák. o ss nepřípustno, aby námitka ta byla uplatňována teprve před nss.
O námitce stížnosti vytýkající nař. rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu, že založeno jest na nesprávném posouzení právního významu, jaký má nedostatek právního poučení v rozhodnutí úřadů politických, uvažoval nss takto:
Tvrdí-li stížnost, že rozhodnutí politického úřadu, jemuž nebylo připojeno právní poučení, jak předpisuje zákon z 12. května 1896 č. 101 ř. z. v odst. 1. § 3, jest zmatečné, tedy právně neúčinné, jest na omylu, neboť zákon ten v odst. 3. uvedeného § 3 propůjčuje stranám samostatný opravný prostředek, jímž se mohou domáhati toho, aby rozhodnutí politického úřadu předpisu odstavce 1. tohoto § nevyhovující bylo připojením náležitého právního poučení doplněno.
Tím však zákon kvalifikuje rozhodnutí neobsahující právního poučení právě jen jako naříkatelné a tím již je řečeno, že podle vůle zákona nedostatek právního poučení nepůsobí zmatečnost rozhodnutí touto jen naříkatelnou vadou stíženého.
Pokud by ve vývodech stížnosti bylo spatřovati námitku, že rozhodnutí, jež nebylo opatřeno právním poučením, jest nezpůsobilé nabýti formální právní moci, takže rozhodnutí takové mohlo by býti bráno v odpor opravným prostředkem kdykoli podaným, nemohl nss ani v tom dáti stížnosti za pravdu. Zákon z 12. května 1896 předpisem 1. odst. § 1 stanovil lhůty, ve kterých opravné prostředky proti rozhodnutím politických úřadů mohou s právním účinkem býti podány. Kdyby byl zákon ten, jenž lhůty k opravným prostředkům v řízení před politickými úřady správními vůbec upravuje, chtěl z předpisu odst. 1. § 1 vyjmouti opravné prostředky podávané proti rozhodnutím neopatřeným právním poučením o lhůtě re- kursní, nebo zvláštní opravný prostředek v odst. 3. § 3 vyznačený, byl by tak musil učiniti zvláštním předpisem, který by takovouto výjimku z normy v § 1 odst. 1. všeobecně dané výslovně stanovil; takového výjimečného předpisu však v zákoně tom není a proto musí všeobecné ustanovení § 1 odst. 1 býti vztahováno i na opravné prostředky proti rozhodnutím právního poučení neobsahujícím.
Má-li stížnost za to, že takovýto výklad jest v odporu s patrnou tendencí zákona chrániti strany v používání práva odvolacího platnými předpisy jim poskytnutého, jest proti tomu uvésti toto:
Jest ovšem pravda, že strana, jíž se právního poučení nedostalo, jest i přes opravný prostředek jí předpisem odst. 3. § 3 vyhrazený, pokud vázán je na lhůtu zákonnou, v jisté nevýhodě proti straně řádně poučené úřadem, a to potud, že ji stihnou nepříznivé důsledky úředního opominutí, když z neznalosti zákona nepodá rekurs vyhovující náležitostem § 1 zák.
Ale právní řád nechrání a podle podstaty věci ani nemůže chrániti procesních stran proti všem škodlivým důsledkům, jež jim mohou vzniknouti z neznalosti práva. Zákon z 12. května 1896 o opravných prostředcích uznal v předpisech 2. a 3. odst. § 3 jediný důvod za tak závažný, aby vyloučil nepříznivé procesní účinky zanedbání náležitostí v § 1 pro opravné prostředky stanovených, totiž ten, že strana byla uvedena v omyl o těchto náležitostech výslovným nesprávným poučením úřadu. Poněvadž pak jiného zvláštního předpisu v té příčině neobsahují, nelze ani ze zákona toho, ale ani z všeobecných zásad právní řád ovládajících vyvoditi, že by strana byla chráněna proti následkům své neznalosti zákona i tehdy, když úřad toliko opominul, jak ovšem jest povinen, právní poučení vůbec jí uděliti.
Řídě se těmito úvahami zamítl nss stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1472. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 947-949.