Č. 1279.

Policejní věci trestní (Slovensko): I. * Neodporuje předpisu § 24 uh. polic. trest. řádu (nař. uh. min. vnitra a sprav. č. 65000/1909), když policejní trestní soudce nesdělí úřednímu fiskálovi návrh podaný státním poz. úřadem pro přestupek § 9 vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. a nepřivolá-li ho k líčení. — II. * Uh. polic. trestní řád (č. 65000/09) nepřevzal zásadu § 315 zák. čl. XXXIII. z r. 1896, dle níž se žalobce nemá vyjádřiti o výši trestu, jejž jest uložiti. — III. K platnému vyhlášení vlád. nařízení stačí — i když jde o občany státního jazyka neznalé — zařadění jeho do sbírky zákonů a nařízení. — IV. Není dostatečnou omluvou pro nesplnění soupisové povinnosti dle vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., že nebyly v čas vydány potřebné tiskopisy. Rovněž není k přičítatelnosti deliktu třeba zlého úmyslu u osoby soupisem povinné.
(Nález ze dne 4. dubna 1922 č. 3332.)
Prejudikatura: nál. č. 1183.
Věc: Arpád S. v R. proti županskému úřadu župy Gemer-Malohontské v Rimavské Sobotě stran trestního nálezu pro nesplnění soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K návrhu stpú, aby Arpád a Elemer S. byli potrestáni pro přestupek § 9 vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. a § 18 d) zákona ze dne 11. března 1921 č. 10 sb. z. a n. a aby jim byla uložena pokuta 5000 K, zavedl hlavní služný v Tornale trestní řízení. Rozsudkem z — odsoudil pak st-le pro svrchu uvedený přestupek k pokutě 5000 K, v případě nedobytnosti k uzavření na 250 dnů na základě přiznání, že nepodal soupisu ve lhůtě zákonem stanovené. Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozsudek I. instance s tím, že v případě nedobytnosti uložené pokuty nastupuje trest uzavření v trvání 30 dnů.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto: Bezdůvodný jsou předem námitky vznesené se stanoviska práva procesního, neboť pokud st-l vytýká, že se líčení konalo bez účastenství zmocněnce státního zástupce, je patrno z 1. odst. § 20 nař. uher. min. vnitra a spravedlnosti č. 65000/09, že účastenství orgánů těch není bezvýjimečně nutno. Byť i podle § 23 měly právo zakročiti v zájmu veřejném v zastoupení žaloby ohledně kteréhokoliv přestupku stihatelného z úřední povinnosti, musí jim podle § 24 býti sděleno trestní oznámení z úřední povinnosti pouze v případech v odst. 1. cit. §, kdežto v případech jiných sdělení to jest podle odst. 2. a 3. téhož §u závislo na přání úředního fiskála, případně na úvaze policejního trestního soudu. Že ostatně přítomnosti a účastenství úředního fiskála při líčení vždy třeba není, je patrno i z posl. odst. § 104 a § 106, odst. 2 cit. polic. tr. řádu.
Podle § 9 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. přestupek, o nějž jde, jest ohrožen peněžitou pokutou neb vězením, a úřad použil trestu peněžité pokuty. Jestliže tudíž žal. úřad nesdělil trestní oznámení z úřední povinnosti fiskálovi a nepřivolal-li ho k líčení, vycházeje z právního názoru, že není zde případ odst. 1. č. 1 cit. § 24, majícího na mysli pouze přestupky, při nichž je trest vězení obligatorní, nelze podle výše uvedeného ustanovení policejního trestního řádu tomuto postupu vytýkati, že by se příčil zákonu.
St-l vytýká však se stanoviska procesního také, že žalobce rozšířil svůj návrh i na výši trestu a určil v trestním oznámení obnos pokuty, již jest žalovanému uložiti. St-l má na mysli patrně ustanovení § 315 zák. čl. XXXIII. z r. 1896, dle něhož se nesmí žalobce ve svém návrhu vyjádřiti o výši trestu. Ve směru tom však poukazuje žal. úřad správně ve svém odvodním spisu, že polic. tr. řád č. 65000/09 tuto zásadu nepřijal, a že tudíž názor, že zásada ta platí i v oboru policejně trestního soudnictví, nenalézá opory v právní normě upravující výlučně právě obor tohoto soudnictví (§ 282 cit. nař.).
Jak z výnosu 2. instance patrno, hleděla táž, ukládajíc trest, nejen k sazbě nařízení č. 61/20 stanovené, nýbrž uvažovala a hodnotila i polehčující okolnosti žalovaným v odvolání k platnosti přiváděné a je tudíž bezdůvodná výtka, jako by se byl úřad dal vésti pouze oním návrhem stpú. Pokud jde o věc samu, nutno předem uvésti, že se nss nemohl zabývati námitkou promlčení vznesenou teprve v dodatku k stížnosti, a to již proto, že tento stižný bod povahy nejen právní, nýbrž také skutkové, uveden byl teprve po uplynutí lhůty v § 14 zák. o ss stanovené. St-l nepopírá skutkové podstaty žal. úřadem zjištěné, že soupisu svého movitého majetku ve lhůtě stanovené cit. nař. č. 61/20 nepodal, broje proti rozsudku pouze vývody, jimiž se snaží dokázati, že povinnosti soupisové neměl, případně tvrdí okolnosti vylučující dle jeho názoru trestnost onoho skutku.
Nss shledal však námitky tyto bezdůvodnými. Pokud jde o soupisovou povinnost, ukládá ji § 1 cit. nař. každé fysické a právnické osobě, jež jest vlastníkem nebo spoluvlastníkem nebo při vázaném majetku uživatelem zabraného majetku pozemkového, při čemž se nařízení odvolává na §§ 2 a 3 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. St-l opírá svoji námitku o to, že nemovitého majetku, o nějž jde, užívá odděleně se svým bratrem a že na každého z nich nepřipadá 250 ha, čímž chce patrně říci, že tu nejde vůbec o majetek pozemkový po zákonu zabraný. St-l však nepopírá okolnosti žal. úřadem zjištěné a nalézající oporu v knihovním výtahu ke spisům přiloženém, že ono tvrzené faktické rozdělení majetku knihovně provedeno není a rovněž nepopírá, že majetek ten, pokud dle knihovního stavu náleží st-li společně s jeho bratrem, přesahuje výměru 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec (§ 2 zábor. zák.). Jestliže úřad za tohoto stavu věci dospěl, řeše pro účel svého rozhodování otázku, zda jde o majetek zabraný, k závěru, že st-l byl jako spoluvlastník majetku toho, dle své výměry záboru podléhajícího, soupisem povinen, neodporuje závěr tento ani spisům ani svrchu uvedeným předpisům zákonným, když, jak nss vyslovil a odůvodnil již v nálezu ze dne 10. listopadu 1921 č. 14646 (Boh. č. 1011 adm.), k němuž se st-l dle § 44 jedn. řádu odkazuje, je v případě takovém nerozhodno, zda z celkové výměry takového ve spoluvlastnictví se nalézajícího majetku připadá na každého ze spoluvlastníků výměra 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec.
Vývody, jimiž se st-l snaží doložiti svou beztrestnost, možno shrnouti ve tři body, že totiž 1. nevěděl o onom vládním nařízení č. 61/20, poněvadž nebylo vyhlášeno také v jazyku maďarském, 2. že stpú neposlal mu potřebných tiskopisů k tomu, aby mohl soupisové povinnosti vyhověti a 3. že neměl zlého úmyslu.
Nss nemohl však uznati důvodnost ani těchto námitek, neboť ad 1. vyhlašují se jak zákony tak nařízení, vydávaná ústředními úřady a tudíž i nařízení vládní podle zák. z 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. ve Sbírce zákonů a nařízení státu čsl. a postačuje uveřejnění jich v této sbírce podle §§ 2 a 4 k jich účinnosti, aniž třeba nějakého dalšího jich vyhlašování. Podle § 4 vztahuje se pak účinnost zákonů a nařízení takto vyhlášeních, pokud není v nich jinak ustanoveno, na celé území státu čsl. Vzhledem k těmto předpisům je nepochybno, že vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. již zařaděním do sbírky té bylo platně publikováno a nabylo dle svého § 10 dnem 18. února 1920 působnosti v celém území státním. Potom však se nemůže st-l podle zásady vyslovené v § 12 zák. čl. XL : 1879 a v § 21 zák. čl. V : 1878 omlouvati jeho neznalostí.
Námitka druhá byla by na místě, kdyby cit. nařízení vyslovujíc soupisovou povinnost zároveň stanovilo, že jest k tomu cíli použíti tiskopisů, jež za tím účelem budou úřadem vydány. Předpisu takového však nařízení to neobsahuje, označujíc výslovně formuláře k příslušné částce sbírky zákonů a nařízení připojené jako pouhé vzory, dle nichž tomu kterému jednotlivci soupisovou povinností postiženému jest postupovati. Nelze tudíž z doslovu nařízení toho dovozovati, že by st-l musil použíti určitých tiskopisů, tím méně ovšem, že byl úřad byl povinen tiskopisy ty vydati a stranám je poslati, nebo že by splnění oné povinnosti bylo na tak dlouho odloženo, dokud se tak nestalo. Jest tudíž i tato námitka bezdůvodná právě tak, jako námitka ad 3., neboť skutková povaha přestupku, o nějž jde, jest tu podle § 9 cit. nař. již tehdy, jakmile soupis nebyl předložen ve lhůtě předpisem tím stanovené.
Potom však jest pro posouzení otázky, zda st-l čin jemu za vinu daný spáchal, také lhostejno, zda v jiných případech předpisům zákonným vyhověl a svoji povinnost splnil.
Namítá-li posléze st-l nepřiměřenost uloženého mu trestu, poněvadž prý úřad nehleděl k polehčujícím okolnostem, jež přiváděl k platnosti, stačí poukázati na znění nař. rozsudku, jenž právě výměru pokuty pod sazbu cit. nař. stanovenou odůvodnil tím, že ony polehčující okolnosti vzal v úvahu. Poněvadž pak názor st-lův, že ono nařízení stanovilo maximum pokuty ve výši 50000 K právě se zřetelem na to, že majetek záboru podléhající v častých případech má výměru 50000 ha a že tedy při majetku 500 ha měla by býti uložena pokuta pouze 500 K, nenalézá opory v zákoně, z něhož naprosto nelze vyčísti, že by byl měl v úmyslu stanoviti takovouto trestní jednotku 1 K z každého nepřihlášeného ha, a protože posléze nss-u po rozumu §§ 6 a 7 zák. o ss nenáleží vůbec přezkoumávati vnitřní hodnotu závěru formálních vad nevykazujícího a zákonu neodporujícího, k němuž úřad hodnotě všechny rozhodné okolnosti dospěl, nebylo možno vyhověti stížnosti ani v tomto směru.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1279. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 527-530.