Č. 1311.

Pozemková reforma: I. * Vlastník zabraného majetku pozemkového je povinen platiti hektarový příspěvek dle § 73 náhr. zák. i tehdy, když náhradním pensijním ústavem jest postaráno o pensijní zaopatření zřízenců zaměstnaných na zabraném majetku. — II. * Jmění alodní a jmění stížené fideikomisární substitucí lze sčítati v jediný soubor majetkový po rozumu § 2 zák. zábor.
(Nález ze dne 21. dubna 1922 č. 5552.)
Věc: Josef C.-M. v D. (adv. Dr. A. Arnošt z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (rada Vančura) stran předpisu hektarového příspěvku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím zamítnut byl požadavek stěžovatelův, aby od celkové výměry půdy, vzaté úřadem za základ pro výpočet příspěvku dle § 73 zák. náhr., odpočtena byla ještě výměra dalších 250 ha pro pozemkový majetek fideikomisu jako zvláštního souboru majetkového a aby dále odpočtena byla výměra nemovitostí přenechaných osobám třetím na základě zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům aneb na základě zcizení se souhlasem příslušného úřadu, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Všeobecný pensijní ústav v Praze předepsal st-li jako příspěvek pro fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků za r. 1920 3 K z každého hektaru zabrané půdy v celkové částce 172036 K 91 h, při čemž vycházel z předpokladu, že z celkové zabrané půdy st-lovy odečísti jest pouze výměru 250 ha, ostatní však veškeru plochu ve výměře 57345 ha 63 a 58 m2 že třeba vzíti za základ pro vyměření příspěvku.
Proti tomuto výpočtu hektarového příspěvku podal st-l námitky k stpú, o nichž tento úřad svým výnosem ze dne 26. ledna 1921 rozhodl zamítavě, odůvodniv své rozhodnutí tím, že nahlédnutím do úředních operátů u stpú vedených bylo zjištěno, že v odpor vzatý předpis příspěvku ze zabraného majetku pozemkového jest správným, zejména pak že jest správnou výměra pozemků vzatá za základ předpisu. Nárok stlův na osvobození plochy pozemkové ve výměře 750 ha (tří zbytkových statků po 250 ha) od poplatku, není prý zákonem odůvodněn, ježto § 73 náhr. zák. jedná o povinnostech jednotlivých vlastníků zabraného majetku pozemkového k placení poplatku a přiznává jim nárok na osvobození části zabraného majetku od poplatku v celkové určitě omezené ploše 250 ha. Také prý námitka, že st-l jakožto vlastník velkostatků D., O. a Z. zajistil svým zaměstnancům a pensistům jejich služební a pensijní nárok vlastním samostatným pensijním ústavem na vlastních velkostatcích vedeným a zákonem uznaným, nemá v zákoně opory, neboť prý k fondu zřízenému při všeobecném pensijním ústavu v Praze dle § 73 zák. náhr. jsou povinni přispívati všichni majitelé zabraného majetku, a nelze vylučovati ty, kteří zřídili náhradní pensijní ústav.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost majitele panství, vytýkajíc rozhodnutí jednak neúplnost řízení, jednak porušení zákona těmito námitkami:
1. St-l zabezpečil již nároky a čáky svých zřízenců pojištěním u náhradního pensijního ústavu, jest tedy osvobozen od placení hektarového příspěvku do fondu, jenž zřízen byl k tomu, aby uvedené nároky a čáky byly zabezpečeny. 2. Pozemkový majetek, o který jde, skládá se ze tří majetkových podstat. Panství náleží reálnímu fideikomisu C.-M., velkostatky Z. a D. pak C.-M-ské substituční podstatě, a konečně některé menší objekty jsou alodním jměním st-le samého. Nutno tedy z každé podstaty vyhraditi vlastníku dle § 11 záb. zák. 250 ha, a osvoboditi je od příspěvku.
3. Výměra vzatá za základ pro výpočet hektarového příspěvku jest nesprávná také proto, poněvadž nelze bráti zřetele k půdě, která se svolením úřadu byla zcizena, dále k půdě, jež musila býti odevzdána do vlastnictví drobným pachtýřům.
Rozhodnutí spočívá na této úvaze:
ad 1. Prvou námitkou svou odmítá st-l vůbec povinnost placení příspěvku dle § 73 náhr. zák., vycházeje z právního názoru, že povinnost placení příspěvku nepostihuje ony majitele zabraných pozemků, jichž zaměstnanci jsou v příčině zaopatřovacích požitků a čák zabezpečeni pojištěním u náhradního ústavu pensijního. Názor ten nss sdíleti nemohl. Dle § 73 náhr. zák. byla vláda zmocněna, aby dle výše služebních požitků, doby služební a druhu služby určila míru zaopatřovacích požitků a čák zaměstnanců na zabraném a přejímaném majetku, řídíc se při tom zásadami o pensijním a úrazovém pojištění. K fondu zřízenému k zabezpečení těchto nároků při všeobecném pensijním ústavu v Praze povinni jsou přispívati všichni vlastníci zabraného, ale dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového, a to dle výměry tohoto majetku Z ustanovení toho zcela jasně vysvítá povaha příspěvku placeného do fondu pro zaopatřování zaměstnanců velkostatků. Výše příspěvku pro určitého majitele zabraného majetku neřídí se ani dle počtu jeho zaměstnanců pensijnímu neb úrazovému pojištění podléhajících, ani dle výše mzdy neb jinakých osobních poměrů těchto zaměstnanců, nýbrž jedině dle výměry zabrané půdy.
Nemá tedy příspěvek ten povahu pensijního příspěvku placeného zaměstnavatelem pro určité jeho zaměstnance, naopak osobnost zaměstnanců ustupuje při vybírání řečeného příspěvku úplně do pozadí a stává se rozhodnou teprve tehdy, když jedná se o to, zda určitá osoba má býti účastná výhod, jež zmíněný fond poskytuje zaměstnancům velkostatků.
K námitce st-lově, že nemohlo býti úmyslem zákona, aby povinnost k placení příspěvků na pensijní pojištění zaměstnanců postihovala majitele zabraných statků dvakráte, a aby tak z hektarových příspěvků jimi placených hromaděn byl fond pro účely, o které jest postaráno již jiným způsobem, třeba připomenouti, že takového bezúčelného hromadění fondu zde není, neboť fond, o který jde, zřízen byl se zřetelem na možné postižení zaměstnanců na zabraném majetku prováděním pozemkové reformy a má sloužiti k zabezpečení nároků a čák, jež vláda používajíc zmocnění v odst. 1. § 73 náhr. zák. může pro tyto zaměstnance určiti v míře převyšující nároky jiných zaměstnanců, a má dále tvořiti úhradu, z níž dle § 75, odst. 6 náhr. zák. mohou poskytovány býti podpory v nezaměstnanosti, na něž nároků z pensijních pojištění není.
Jest tedy pro předepsání hektarového příspěvku nerozhodným, zda majitel statku zřídil pro své zaměstnance náhradní ústav pensijní zajišťující zaměstnancům nárok na požitky v dostatečné výši či nikoliv, a slušelo tudíž námitku strany opírající se o skutečnost, že st-l již jiná- kým způsobem o zajištění pensijních požitků svým zaměstnancům se postaral, zamítnouti jako bezpodstatnou.
ad 2. Námitkou touto brání se st-l tomu, aby jmění náležející fideikomisu, jehož jest držitelem, dále jmění patřící k substituční podstatě a konečně jmění jeho alodní bylo sčítáno v jediný majetkový soubor, od něhož by jen jednou ve smyslu § 73, odst. 8 zák. náhr. odpočtena byla při výpočtu hektarového příspěvku výměra 250 ha půdy.
Nss však již ve svém nálezu ze dne 22. června 1921 č. 8128 (Boh. č. 900 adm.) vyslovil, že jmění alodní nelze sčítat se jměním svěřenským v jediný majetkový soubor, ježto zde není identity vlastnických subjektů požadované §em 2 zák. zábor., neboť vlastnickým subjektem svěřenského statku není dočasný jeho držitel sám, nýbrž vlastnictví jest tu dle § 629 o. z. o. děleno tak, že vrchní vlastnictví přísluší dočasnému držiteli jeho a všem čekatelům, požitkové pak vlastnictví přináleží jen dočasnému držiteli fideikomisu. Dle jiné dikce zákona jest vlastnickým subjektem svěřenství »rodina«, pro niž svěřenství bylo zřízeno, tedy rovněž subjekt od dočasného držitele fideikomisu odlišný.
Jinak jest tomu však při pouhé fideikomisární substituci, již má na zřeteli stížnost, mluvíc o panství D. a Z. jako o substituční podstatě. Zde jest ve smyslu § 613 o. z. o. fiduciář skutečným jediným vlastníkem substituční podstaty, třeba vlastnictví jeho bylo ve prospěch fideikomisáře omezeno za tím účelem, aby svého času dostalo se substituční podstaty fideikomisáři. Fideikomisář není vlastníkem substituční podstaty, nýbrž nastupuje dle vůle zůstavitelovy v dědictví teprve po smrti dědice jemu předcházejícího, nebo v jiném zůstavitelem určeném případě.
Nelze tedy ohledně vlastnického subjektu činiti rozdílu mezi jměním substitučním závazkem stíženým a jměním, jež takového omezení jest prosto. Není zajisté požadavkem § 2 zák. zábor., aby vlastnické právo držitele zabraných nemovitostí mělo ohledně všech nemovitostí jeho týž obsah, nýbrž jde jedině o to, zda dotyčné nemovitosti náležejí témuž subjektu, předpoklad tento pak, jak svrchu uvedeno, není fideikomisární substitucí vyloučen.
Poněvadž tedy fiduciář jest vlastníkem substituční podstaty, nutno považovati za jeden majetkový soubor náležející témuž vlastníku jak pozemkový majetek jeho patřící do substituční podstaty, tak i ostatní jeho majetek fideikomisární substitucí nestížený. Potom však se nemůže st-l domáhati toho, aby ve smyslu § 73, odst. 8 zák. náhr. odpočtena byla od majetku substitucí stíženého výměra 250 ha jako od zvláštního souboru nemovitostí. Jest tedy námitka jeho, pokud substituční podstaty se týče, bezdůvodná.
Naproti tomu tvoří ovšem jmění fideikomisní zvláštní soubor nemovitostí, odlišný od jmění dočasného držitele. Žal. úřad tedy v rozhodnutí svém ze dne 26. ledna 1921 neprávem odepřel odpočísti z celkové výměry pozemkového majetku fideikomisního jako od zvláštního souboru nemovitostí také 250 ha, i jest nař. rozhodnutí v tomto bodě nezákonné.
ad 3. Námitku tuto shledal nss důvodnou. Nař. rozhodnutí stalo se před vydáním vládního nařízení ze dne 29. prosince 1921 č. 496 sb. z. a n., nelze tudíž toto nařízení vztahovati na naříkané rozhodnutí.
Dle § 73, odst. 4 náhr. zák. tvoří základ pro předpis hektarového příspěvku rozloha velkého majetku pozemkového dosud nepřevzatého, tedy půda státem zabraná a dosud nepřevzatá. Z toho jest patrno, že pro výpočet hektarového příspěvku nepřichází v úvahu ona půda, jež ze záboru byla propuštěna, tedy také ne půda, která postoupena byla do vlastnictví třetích osob na základě zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům nebo na základě právního jednání opírajícího se o souhlas kompetentního úřadu. Žalovaný úřad odepřel při výpočtu hektarového příspěvku vzíti náležitý zřetel k tvrzení st-le, že zabraný majetek stěžovatelův se zmenšil o plochy přešlé do vlastnictví osob třetích, s poukazem na to, že dle úředních operátů u státních pozemkových úřadů vedených jest výměra vzatá za základ pro výpočet příspěvku správnou. St-l však tvrdí, že ve výměře zabrané půdy dodatečně nastala změna, a sice, že zabraná půda se zmenšila postoupením její části dlouhodobým pachtýřům a zcizením se souhlasem úřadu. Žal. úřad opomenul vyšetřiti správnost tohoto pro rozhodnutí závažného tvrzení st-lova, veden jsa mylným názorem, že jedině jeho operáty jsou rozhodny pro otázku výměry zabraného statku, a že nelze vzíti vůbec zřetele k námitkám, jež správnost těchto záznamů berou v odpor. Zákon však operátům pozemkového úřadu takové absolutní důkazní moci nepropůjčuje, jest tedy názor žal. úřadu mylný. —

Citace:

Č. 1311. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 596-600.