Č. 1212.

Vyvlastnění: I. Úřad vyvlastňující pozemek za platnosti zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. nemusí vyšetřovati, zda je v místě bytová nouze. — II. Zjištění, zda tu jsou státní pozemky k zastavení způsobilé, není předmětem oficiosního řízení podle § 5, odst. 1 zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. — III. Okolnost, zda tu jsou pozemky parcelované, zjistiti jest za platnosti zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. za účasti stran.
(Nález ze dne 11. března 1922 č. 3425.)
Věc: Děpold C. v D. (adv. Dr. J. Koeser z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění pozemku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Stavební družstvo čsl. strany socialistické pro D. a okolí v D., zapsané společenstvo s ručením obmezeným, požádalo okresní správu politickou v P. o vyvlastnění pozemku č. kat. — v D., patřícího st-li. Okresní správa politická konala dne — za účasti zájemníků, jmenovitě i zástupce st-lova, komisi na místě samém a vydala nález ze dne 4. března 1921 č. —, dle něhož podle zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 ex 1920 sb. z. a n. vyvlastnila část pozemku č. kat. — v D. ve výměře 5340 m.
Do tohoto nálezu podal vlastník pozemku stížnost uváděje v ní, že by vyvlastněním povstala v jeho pozemcích enkláva, že nouze o stavební místa v D. není, jelikož sám na jiném místě stavební místa prodává, že družstvu právě toto místo za vyvlastněný pozemek nabízí, že na vyvlastněném pozemku není pitné vody. Navrhl, aby vyvlastnění, týkající se parcely č. — bylo zrušeno a aby vyvlastnění stalo se na parcele č. —, kterouž za vyvlastněný pozemek nabízí.
Zemská správa politická k podané stížnosti vyzvala okresní správu politickou, aby zjistila, nacházejí-li se v D. pozemky, o jichž vyvlastnění a pořadí zmiňuje se § 3 zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n.
K vyzvání tomu oznámil obecní úřad v D., že v obci žádných neúrodných pozemků k stavbě způsobilých není, že majitel vyvlastňovaného pozemku k rozšíření svého průmyslového závodu (cukrovaru) ho nepotřebuje, poněvadž jest pozemek téměř 1 km od cukrovaru vzdálen a cukrovar jest obklopen vesměs jinými pozemky st-lovými. Pozemek se pro stavbu hodí, jest na něm vody dostatek, neboť velkostatek čerpá na téže straně vodu pro dvůr a pivovar. Naproti tomu nabízený pozemek č. — jest vzdálen od komunikace dráhy a na zapadlé straně obce a pitné vody tam vůbec není. Obec sama stavebních míst nemá. Na to zemská správa politická nař. rozhodnutím z 30. srpna 1921 č. — stížnost zamítla.
Do tohoto rozhodnutí podána jest stížnost, o níž uvažoval nss takto:
Stížnost tvrdí, že rozhodnutí naříkanému nesprávně byl položen za základ zákon ze 17. prosince 1919 č. 20 z r. 1920 sb. z. a n., kdežto mělo býti rozhodováno dle zákona z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., který v době vydání tohoto rozhodnutí již byl v účinnosti.
Námitka ta není opodstatněná. V rozhodnutí 2. instance není sice výslovně uvedeno, dle kterého zákona bylo rozsuzováno, ale dle spisů jest patrno, že zemská správa politická výnosem z 22. dubna 1921 č. —, tedy před vydáním svého rozhodnutí nařídila prvé instanci doplnění řízení dle § 3 zákona z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. Z toho jde na jevo, že žal. úřad se řídil tímto zákonem, jak to i odvodní spis jeho výslovně vytýká. Leč nss shledal namítanou vadu řízení právě v provádění výše uvedeného výnosu.
Na tento výnos podal totiž obecní úřad v D. zprávu, že neúrodných pozemků v obci není, že se pozemek č. kat. — pro stavbu hodí, kdežto pozemek nabízený se pro ni nehodí, a že obec sama parcelovaných pozemků nemá.
Zpráva tato nebyla st-li sdělena a on ve stížnosti tvrdí, že parcelované pozemky, kteréž dle § 3 odst. 2. předvším jest vyvlastniti, v obci jsou a sice právě na parcele, kterou k vyvlastnění nabízí. Jest tu tedy rozpor o skutkové otázce, zda v obci skutečně jsou již příhodné pozemky parcelované, jež vyvlastniti jest dříve, než se sáhne na pozemky jiné. Rozpor těmto vyjasniti bylo dle § 5 1. c. řízením za účasti všech zájemníků, tedy i st-le. Tím, že se tak nestalo, vznikla podstatná vada řízení. Námitka st-lova po této stránce není opožděná, neboť v dřívějším řízení v 1. stolici prováděném za starého zákona k uplatňování její nebylo příležitosti, ježto zákon tento nestanovil pořadí, v jakém jest při vyvlastňování půdy postupovati. Když však vstoupil nový zákon v platnost, padala tato okolnost na váhu, a zůstala-li vůbec nevyšetřena, resp. tvrzení obce po této stránce nebylo st-li sděleno, pak měl stěžovatel možnost okolnost tu namítati teprve v řízení před nss.
St-1 namítá dále, že úřad tím, že vyslovil, že na námitku jeho, týkající se nezbytné potřeby vyvlastňovaného pozemku pro vlastní potřebu, bylo by lze míti zřetel pouze v tom případě, že by vyvlastněním zmíněného pozemku bylo hospodářství jeho ohroženo, stanovil nezákonnou podmínku.
Námitka tato není důvodná. Oním výrokem úřad jen vyslovil, že výkon hospodářství st-lova bez vyvlastňovaných pozemků se obejde, tedy že ho není nevyhnutelně potřebí pro vlastní živnost resp. hospodářství st-lovo, čímž se postavil úplně na stanovisko zákona. Výrok tento ovšem předpokládá řádné zjištění skutkového základu, t. j. musí se šetřením zjistiti, zda takováto nevyhnutelná potřeba existuje. Obec ve své zprávě uváděla, že st-1 ho nepotřebuje, st-1 již ve svém odvolání tvrdil a ve stížnosti znovu tvrdí opak. Správnost toho neb onoho tvrzení, jež jak již dle § 2 zákona ze dne 17. prosince 1919, tak dle § 3, posl. odst. zákona z 11. března 1921 jest pro rozhodnutí relevantní, nutno bylo zjistiti řízením za účasti všech stran (§ 4 resp. 5); když se tak nestálo, jest tu také podstatná vada řízení.
Naproti tomu neshledal nss důvodnými další námitky st-lovy. Námitka, že nebylo vyšetřeno, zda skutečně jest tu bytová nouze, jest bezpodstatná, jelikož zákon sám existenci její v § 1 cit. zák. konstatuje a předpokládá (arg. sleva »po dobu nynější nouze o byty«). Též nedůvodná jest další námitka, že nebylo zjištěno, zda jsou tu státní pozemky k zastaven způsobilé. Zjištění toto není předmětem řízení vyvlastňovacího, jež dle § 5, odst. 1. zákona z 11. března 1921 má za účel zjistiti, zda jsou dány podmínky §§ 1 a 3, nikoliv tedy, zda lze použíti za staveniště pozemků státních ve smyslu § 2. Chtěl-li by st-1 poukázati na to, že tu jsou takovéto státní pozemky, jichž prodejem může být ukojena potřeba po stavebních místech, aniž bylo třeba opatřovati je vyvlastněním, bylo by jeho věcí, aby pozemky takové sám konkrétně označil. O to se však st-1 ani v řízení správním ani ve stížnosti nepokouší. I další námitka, že pozemek č. — se pro stavbu obytných domů nehodí, postrádá oprávněnosti. Vyvlastňovaný brániti se může proti zamýšlenému zásahu do jeho vlastnického práva jedině z důvodů, že nebylo zachováno pořadí zákonem pro vyvlastňovací postup stanovené, nebo z důvodu vlastní potřeby ve smyslu § 3, posl. odst. cit. zák. Jemu však nepřísluší, aby posuzoval způsobilost pozemku k zastavení obytnými domy a uplatňoval domnělou jeho nevhodnost jako důvod proti vyvlastnění.
Rovněž nevylučuje vyvlastnění pouhé stížení obhospodařování, jež vznikne po vyvlastnění části půdy, neboť s tohoto stanoviska zákon jen tehdy nedopouští vyvlastnění, když dotyčné nemovitosti je nevyhnutelně pro vlastní účely třeba.

Citace:

č. 1212. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 378-381.