Č. 1376

.
Dohled k obcím na Slovensku: O působnosti ministra s plnou mocí pro správu Slovenska podle § 10 zák. čl. XXI: 1886.
(Nález ze dne 26. května 1922 č. 6659.)
Prejudikatura: Boh. č. 1016 adm.
Věc: Ludvík K. v Košicích (adv. Dr. L. Rédeky z Košic) proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 25. listopadu 1920 č. — k opětovné žádosti st-lově za novou úpravu požitků usnesl se správní výbor města Košic, že poukazuje propuštěným úředníkům všechny požitky, které jsou spojeny s jejich úřednickým místem počínajíc od doby, od kdy požívají výslužného, poněvadž do výslužby dáni nebyli a jest je tedy považovati za úředníky v činné službě.
Z tohoto usnesení, týkajícího se st-le a tři jiných propuštěných úředníků, podal starosta města Košic odvolání, protože se příčí nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska č. 555/19 a poněvadž ani městské finance výdajů takových nesnesou a oni úředníci vzhledem k svým hmotným poměrům toho nutně nepotřebují. Krom toho vyplácela by se plná služba osobám, které aktivní služby nekonají, což by demoralisovalo ostatní úředníky.
Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad ono usnesení správního výboru města Košic z důvodu, že odporuje ustanovení § 2 zák. ze dne 10. prosince 1918, podle něhož pouze úředníci na svých místech ponechaní mají nárok na plné požitky. Usnesením ze dne 25. října 1921 č. — vzala městská rada nař. rozhodnutí na vědomí a vyrozuměla o tom i st-le spolu s ostatními zúčastněnými. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
St-1 brojí proti nař. rozhodnutí v dvojím směru: jednak upíraje ministru kompetenci k vydání onoho výroku, jednak pak dovozuje jeho nezákonitost z důvodů meritorních.
V prvním směru vrcholí vývody stížnosti v tom, že purkmistr neměl práva odvolati se mocí svého úřadu z usnesení správního výboru a podal-li přes to právní prostředek, že náleželo rozhodovati o něm, jako o stížnosti nss-u.
Jak ze správních spisů patrno, ohlásil purkmistr, předsedající tehdy 25. listopadu 1920 správnímu výboru při onom usnesení, ihned apelaci proti němu z důvodu, že se příčí nařízení ministra s plnou mocí č. 555/19 a podal pak písemnou apelaci dne 28. prosince 1920. Nař. rozhodnutí, jak výslovně uvádí, vydáno bylo právě na základě oné apelace, z čehož by bylo souditi, že žal. úřad vystupoval v daném případě ve funkci nadřízeného úřadu v pořadu správních instancí, kdežto v odvodním spise odůvodňuje úřad své zakročení odvolávaje se na ustanovení § 10 zák. čl. XXI: 1886. Předpis ten má však na mysli případy dva, jednak totiž funkci ministerstva jako instance, jednak pak zakročení mocí dozorčího práva, a jest tedy zkoumati kompetenci žalovaného úřadu s obojího stanoviska.
Jak patrno, jde o případ, kdy usnesení správního výboru nebylo vzato v odpor stranou, nýbrž úředním orgánem, který sám byl členem výboru toho. Možnost takového postupu zná zákon pouze ve dvou případech, a to jednak v § 57 lit. k) zák. čl. XXI: 1886 a § 61 zák. čl. VI: 1876 stran župana, jednak pak podle § 22 téhož zák. čl. VI stran jednotlivých zástupců správních odborů jakožto členů správního výboru, jimž přiznává se proti usnesení výboru toho právo stížnosti.
V daném případě není však ani třeba uvažovati o tom, zda a pokud bylo by lze počítati k funkcionářům těm i purkmistra municipálního města, když z ustanovení § 12 zák. čl. XX: 1901 je patrno, že použití prostředku toho je vyloučeno ve věcech náležejících v obor kompetence správního soudu, kde, jak z § 20 a 3 odst. § 157 zák. čl. XXVI: 1896 vyplývá, co do pořadu instancí jsou výlučně směrodatná ustanovení tohoto zákona.
Správní výbor municipálního města Košic rozhodl oním usnesením o zaopatřovacích požitcích svého zaměstnance, k čemuž byl podle § 46 statutu jako druhá instance oprávněn. Tím však končil pořad správních instancí a připuštěna byla podle §§ 20 a 45 č. 1 zák. čl. XXVI: 1898 pouze stížnost k správnímu soudu.
Potom však vzhledem k výše uvedenému předpisu § 12 zák. čl. XX: 1901 vyloučeno bylo odvolání k ministrovi, kdyby i § 22 zák. čl. VI: 1876 bylo lze vztahovati též na purkmistra, a rozhodl-li žal. úřad o odvolání purkmistrem podaném meritorně, učinil tak nemaje zákonitého podkladu pro svou činnost jako vyšší správní instance a příčí se jeho postup po této stránce zákonu.
Opírá-li však žal. úřad svou kompetenci o § 10 zák. čl. XXI: 1886 maje při tom na mysli dozorčí právo předpisem tím mu přiznané, jest jeho výrok taktéž nezákonný, poněvadž, jak nss již ve svém nálezu ze dne 15. listopadu 1921 č. 14.803 (Boh. č. 1016 adm.), k němuž se strany po rozumu § 44 jedn. řádu odkazují, vyslovil a blíže odůvodnil, nelze onoho dozorčího práva o citovaný § 10 se opírajícího použíti v případech, kde proti rozhodnutí správního výboru jakožto konečnému, připuštěna je pouze stížnost k nss.
Nss ovšem v témž nálezu vyslovil právní názor, že ministr s plnou mocí pro správu Slovenska má právo prohlásiti i taková rozhodnutí správních výborů za právně bezúčinná v případech, kde výroky ty jsou zmatečné pro absolutní nepříslušnost oněch úřadů.
Žal. úřad zrušil v daném případě ono usnesení proto, že je v odporu s ustanovením § 2 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., pokládaje je proto, jak z odvodního spisu patrno, nejen za nezákonité, nýbrž i za zmatečné. Leč i kdyby tomu tak bylo, že usnesení to by odporovalo § 2 cit. zákona, a kdyby i správná byla výtka, teprve v odvodním spise vznesená, že výrok ten odporuje také §§ 7 a 8 zák. ze dne 22. března 1920 č. 210 sb. z. a n., ježto správní výbor upravuje st-li jeho požitky, k čemuž nesporně byl příslušný, svým výrokem ocitl se v kolisi s citovanými právě zákonnými předpisy co do výše požitků těch, byl by jeho výrok stížen pouze nezákonitostí, nikoliv však zmatečností, zakládající se v absolutní nepříslušnosti úřadu toho a nenastal by tudíž případ, kdy žal. úřad by byl oprávněn prohlásiti usnesení to za právně bezúčinné.
Bylo tedy zrušiti nař. rozhodnutí již z těchto procesních důvodů jako nezákonité podle § 7 o ss, následkem čehož odpadla potřeba zabývati se také meritorní stránkou onoho výroku.

Citace:

č. 1376. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 737-739.