Č. 1368

.
Legionáři: Ke zrušení usnesení okresní správní komise, kterým propůjčila místo okresního cestáře nelegionáři, není dle § 14 zák. z 24. července 1919 č. 462 sb. z. a n. v cestě dozorčí povolán zemský správní výbor, nýbrž jedině příslušné ministerstvo.
(Nález ze dne 18. května 1922 č. 7024.)
Věc: Okresní správní komise v Ž. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran jmenování cestáře.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zemský správní výbor na základě § 14 zák. z 24. července 1919 č. 462 sb. z. a n. o propůjčování míst legionářům z úřední moci zrušil usnesení okresní správní komise v Žatci z 27. října 1921, jímž místo okresního cestáře na silnici Kounovské, ač se o ně uchá- zel také legionář Jan Ch., uděleno bylo nelegionáři invalidu Václavu Q., z důvodu, že usnesení to odporuje citovanému zákonu.
Stížnost, která žalovanému úřadu vzhledem k ustanovení § 14 cit. zákona upírá kompetenci k tomuto výroku, nss shledal důvodnou.
Nař. rozhodnutí nebylo vydáno v cestě instanční, nýbrž z úřední moci a opírá se o ustanovení § 14 zák. z 24. července 1919 č. 462 sb. z. a n. Tento § stanoví však, že — bylo-li nějaké místo obsazeno proti předpisům tohoto zákona — je povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel. Ačkoli tedy zákon jedná o místech nejen ve službě státní, nýbrž i ve službě zemské, okresní a obecní (§ 4 lit. a) leg. cit.), vyhrazuje kompetenci k zrušení nezákonného obsazení v § 14 vesměs výslovně přece jen ministerstvu, o nejvyšších samosprávných úřadech při tom se nezmiňuje. Vzhledem k tomuto výslovnému ustanovení zákona nelze tedy o § 14 cit. zák. opírati dozorčí zákrok zemského správního výboru, kterým jmenovací akt pro rozpor s tímto zákonem se zrušuje.
Kompetenci zemského správního výboru nebylo by lze obhájiti ani argumentací, že zákon mluvě o »ministerstvu, jemuž podléhá úřad«, měl asi na mysli jenom úřady státní, kdyžtě úřady samosprávné ministerstvu nepodléhají, a že vzhledem k postavení, které mají zemské výbory v organisaci samosprávy místní, dlužno jim vůči nižším úřadům samosprávným přiznati analogicky stejné kompetence, které přísluší ministerstvům ohledně úřadů jim podrobených. Výkladu takovému vadí především výslovný a přesný předpis § 14 zákona; dále dlužno však uvážiti, že zákrok ministerstva dle § 14 jest aktem dozorčím, kterým se stihá nezákonnost, že dozorčí moc zemského výboru nad zastupitelskými okresy jest omezena na dohled nad neztenčeným zachováním kmenového majetku okresu (§ 75 zák. o okresním zastupitelstvu), a naproti tomu, že jinak jsou již dle dosavadního právního stavu povolány úřady státní, aby z úřední moci bděly nad zákonitostí aktů okresních orgánů (§ 78 zák. o okresním zastupitelstvu), takže po této stránce i tyto orgány »podléhají« ministerstvu.
Ježto však se jinak dozorčí moc zemského správního výboru nad okresy — jak již podotčeno — vztahuje toliko na neztenčené zachování kmenového majetku okresu, a mimo tento případ není všeobecné normy, která by zemskému správnímu výboru dávala právo rušiti z úřední moci nezákonná usnesení okresních orgánů, nemá nař. rozhodnutí v platném právním řádu opory a bylo je proto zrušiti.

Citace:

č. 1368. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 721-722.