Č. 1203.

Vyvlastnění: Druhá stolice, rozhodujíc za platnosti zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. o nálezech vyvlastňovacích vydaných dle zák. ze 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. na r. 1920, musí se říditi předpisy nového zákona.
(Nález ze dne 6. března 1922 č. 1354.)
Prejudikatura: Boh. č. 1068 a 1180 adm.
Věc: Děkanské obročí v U. (zastoupené Českou finanční prokuraturou v Praze) proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění pozemku pro stavbu obytných budov.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím byla určena náhrada za vyvlastněný pozemek částkou 12 449 K 59 h, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti stavebního družstva rodinných a dělnických domků, spol. s r. o. v U., byla usnesením okresní politické správy v Žižkově ze dne 6. října 1920 č. — na základě zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. ex 1920 vyvlastněna část pozemku č. kat. — v U. ve výměře 1 ha 42 a 28 m2 k stavbě rodinných domků. Náhrada za vyvlastněný pozemek byla po slyšení znalce určena částkou 1700 K za 1 korec, tudíž za celou vyvlastněnou část 8340 K.
Na odvolání děkana jako uživatele farního beneficia v U. a patronátního komisaře dala zemská správa politická zjistiti cenu vyvlastňovaného pozemku ještě druhým znalcem za účasti st-lů, načež nař. rozhodnutím odvolání ve věci samé zamítla, avšak náhradu za vyvlastněný pozemek zvýšila na 2500 K za jeden korec čili za vyvlastněnou výměru 1 ha 42 a 28 m2 na 12 449 K 59 h.
Do tohoto rozhodnutí podána jest stížnost, o které nss takto uvažoval: Stížnost vytýká řízení vadnost a nař. rozhodnutí nezákonnost, ale obé jenom vzhledem k výši náhrady za vyvlastněný pozemek, neuplatňujíc žádného stížného bodu proti výroku, jímž vyvlastnění samo bylo vysloveno. Nutno proto na přednesené námitky také jen s tohoto hlediska stížnosti pozírati a výrok o vyvlastnění pokládati stížností za nedotčený (§ 18 zák. o ss).
Na prvém místě dlužno se zabývati námitkou stížnosti, že žal. úřad měl na sporný případ použíti předpisů zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., který počal působiti dnem 21. března 1921, tedy dříve, nežli žal. úřad své rozhodnutí vydal.
K této námitce se druží konsekventní námitka formální, že měl býti k odhadu vyvlastňovaného pozemku přivzat soudní znalec stavební, jak to předpisuje § 5 cit. zák.
Jisto jest, že usnesení prvé stolice bylo vydáno za platnosti zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. na r. 1920 a není také pochybnosti, že žal. úřad, rozhoduje o odvolání, pozíral na ono usnesení, pokud jde o meritum, se stanoviska tohoto staršího zákona, použiv zákona pozdějšího toliko v poučení o opravných prostředcích. Toto stanovisko neuznal nss správným.
Oba zákony, o které tu jde, mají jeden a týž účel: opatřiti v mimořádné nouzi o byty vhodný a nepředražený pozemek pro stavbu domů obytných a tím povzbuditi i udržeti chuť k stavbě. Prostředkem k tomu jest možnost vyvlastniti takový pozemek i proti vůli jeho vlastníka. Oba zákony liší se od sebe jednak podmínkami, které požadují jak na straně vyvlastnitele, tak na straně vyvlastněného, jednak způsobenu a postupem při stanovení náhrady za vyvlastněný pozemek. Vyvlastnění jest výjimečný zásah do práva vlastnického (§§ 364 a 365 o. z. o.), které chráněno jest ústavou (§ 109 úst. list.) a jest zásah takový jen tenkrát přípustný, byl-li dovolen zákonem. Když pak takový zákon byl vydán, pak právo na vyvlastnění na jedné straně, i právo strpěti vyvlastnění na straně druhé od té chvíle, kdy zákon počal působiti, posuzovati jest podle pravidel tohoto zákona.
Byl-li zákonem tím starší zákon zrušen, jak tomu jest v daném případě, jest všecky právní poměry a na nich založené nároky stran posuzovati podle tohoto novějšího zákona a to bez rozdílu, ve kterém stadiu a ve které stolici se spor právě nalézá. Totéž odvoditi nutno i z celé povahy administrativního soudnictví, které od prvé do poslední stolice jest jediným celkem, takže podáním opravného prostředku přechází rozhodování na stolici vyšší ve svém celku a také z tohoto důvodu bráti se musí cestami, které vytyčuje onen zákon, jenž v době rozhodování jest účinným. Výjimka z tohoto pravidla by mohla nastati jen, kdyby zákon zrušující zákon předešlý ustanovoval něco jiného, zejména pro případy, o nichž jednání již se vede, nebo kdyby šlo o výrok deklaratorní, uznávající existenci určitého subjektivního práva na základě předpokladů v určité době existentních a tedy také zákony oné doby se řídících.
Nález vyvlastňovací není výrokem deklaratorním, nýbrž konstitutivním, kterým se teprve subjektivní právo strany zakládá, neplatí o něm tedy výjimka právě naznačená, a protože zákon ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. zrušil starší zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. ex 1920 výslovnéěa bezvýminečně, neustanoviv pro případy ze starší doby předpisů přechodních, nelze pochybovati, že druhá stolice, rozhodujíc za platnosti zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. o nálezch vydaných dle zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. ex 1920, musí se říditi předpisy nového zákona.
Toho žal. úřad nedbal a důsledkem toho hleděl na vyvlastněný pozemek jen podle dosavadního způsobu jeho užívání a nevyšetřil, nejde-li snad o pozemek stavební, jak st-lka v řízení správním tvrdila, a nepřibral k určení náhrady soudního znalce stavebního. To se státi mělo, neboť na základě novějšího zákona staly se rozhodnými nebo aspoň směrodatnými momenty, které podle starého předpisu nemusily nebo docela ani nesměly býti oceňovány.
Dřívější zákon totiž kázal při odhadu obecné ceny pozemku hleděti jen k dosavadnímu způsobu jeho užívání a zakazoval přihlížeti k té okolnosti, že pozemek stal se po té, kdy ho vlastník nabyl, pozemkem stavebním, leč že by býval vlastník učinil na pozemek za tím účelem zvláštní náklad. Novější zákon tyto předpisy nerecipoval, čímž dal na jevo, že dovoluje, aby bylo rozeznáváno mezi pozemkem stavebním a pozemkem jiného druhu i bez podmínky zvláštního nákladu v zákoně z prosince 1919 obsažené. Tomu dal také výraz v předpisu jinak rázu procesního, vysloviv požadavek, aby byl k odhadu povolán soudní znalec stavební.
Poněvadž — jak dolíčeno — žal. úřad použil při rozhodování zrušeného zákona a platným se nařídil, z čehož vyplynula vytknutá neúplnost skutkové podstaty, bylo nař. rozhodnutí, pokud bylo stížností v odpor vzato, zrušiti pro nezákonnost dle § 7 zák. o ss. Důsledkem tohoto výroku minula však potřeba zabývati se námitkami ve stížnosti proti řízení a jeho formě vznesenými.

Citace:

č. 1203. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 360-362.