Č. 1388

.
Pozemková reforma: 1. Na otázku, zda uchazeč o výhody dle § 75 zák. náhradového byl v kritické době zaměstnancem zabraného velkostatku, může si st. poz. úřad dáti odpověď toliko jako na otázku prejudicielní. Odpověď ta jest součástí skutkové podstaty rozhodnutí, kterou nss může přezkoumávati pouze s hlediska § 6 zák. o ss. — 2. Nové rozhodnutí poslední instance správní o rozkladu či pouhé opakování dřívějšího rozhodnutí?
(Nález ze dne 31. května 1922 č. 7626.)
Věc: Rudolf O. z P. (adv. Dr. R. Saturník z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (Dr. Lad. Havelka) stran odepření výhod dle § 75 zák. náhradového. Výrok: Stížnost do rozhodnutí ze dne 28. dubna 1921 č. — se odmítájako nepřípustná. Stížnost do rozhodnutí ze dne 27. května 1921 č. — se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad nevyhověl výnosem ze dne 28. dubna 1921 č. — žádosti st-lově za přiznání výhod ve smyslu § 75 zák. náhradového ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. a zamítl rozhodnutím ze dne 27. května 1921 č. — také jeho rozklad proti výnosu tomu, protože st-l byl již dřívějším vlastníkem velkostatku P. ze služeb tajemníka tohoto panství dnem 1. listopadu 1919 okamžitě bez jakékoliv výpovědi ve smyslu § 29 zákona ze dne 13. ledna 1914 č. 9 ř. z. propuštěn, velkostatek ten byl však žal. úřadem od bývalého vlastníka převzat teprve dnem 5. října 1920 s užitky a břemeny od 1. července 1920, kdy Rudolfa O. již v žádném případě nebylo možno pokládati za úředníka velkostatku toho, neboť do té doby byla by prošla i výpovědní lhůta 6 měsíců, kdyby na ni byl měl st-l dle § 19 cit. zák. nárok. Proti propuštění si Rudolf O. včas dle § 22 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. nestěžoval a rozsudek, který si vymohl u okresního soudu v P. proti dřívějšímu vlastníkovi o zaplacení náhrady za deputátní obilí do konce roku 1919, není pro rozhodnutí otázky, má-li st-l nárok dle § 75 zák. náhradového, rozhodným. Nárok ten přísluší jen těm zaměstnancům velkého majetku pozemkového, kteří pozbudou svého zaměstnání jedině v důsledku převzetí zabraných nemovitostí státem k účelům pozemkové reformy. Takový případ však u Rudolfa O. nenastal.
Rozhoduje o stížnosti do obou těchto výnosů pro nezákonnost podané uvážil nss takto:
1. Pokud jde především o rozhodnutí z 28. dubna 1921 č. —, udal sice st-l ve stížnosti, že mu bylo doručeno dne 10. června 1921 a byla by dle toho stížnost datovaná dnem 1. srpna 1921 a došlá k tomuto soudu dne 2. srpna 1921 podána ještě v 60tidenní lhůtě stanovené §em 14 zák. o ss, tedy včas. Ale z předložených správních spisů je patrno, že rozhodnutí to, vypravené žal. úřadem dne 3. května 1921, bylo st-li doručeno nejpozději dne 15. května 1921, neboť tímto dnem je datováno již »odvolání« jeho z onoho rozhodnutí došlé k žal. úřadu dne 18. května 1921. Včasnost stížnosti nutno tudíž posuzovati při nejmenším dle tohoto data 18. května 1921 a jest ovšem stížnost do zmíněného rozhodnutí opožděná, pročež ji bylo dle § 21 zák. o ss odmítnouti jako nepřípustnou.
2. Uvažuje pak dále o stížnosti do rozhodnutí ze dne 27. května 1921 č. —, neuznal nss, že by jí stálo v cestě pravoplatné rozhodnutí stpú pod č. 1 uvedené, neboť žal. úřad se v rozhodnutí vydaném k odvolání, správněji rozkladu st-lovu neodvolal k odůvodnění svého opětně zamítavého stanoviska na ono dřívější rozhodnutí, nýbrž zabýval se podáním st-lovým věcně a vyvracel meritorně jeho vývody, v čemž dlužno spatřovati povolení obnovy řízení, a jde tedy o nové samostatné rozhodnutí ve věci, proti kterému je také přípustná samostatná stížnost k nss.
Stížnosti samé však nemohl nss dáti za pravdu. Výhod a předností dle § 75 zák. náhrad. požívají — jak zákon výslovně praví — náhr. z., § 75 Obě strany správně uznávají, že podle tohoto předpisu zákonného je nezbytnou podmínkou nároku dle § 75 cit. zák., aby uchazeč byl v kritickou dobu trvalým zaměstnancem velkého majetku pozemkového. St-l má za to, že podmínce vyhověl, neboť prý v rozhodnou dobu, t. j. v den 4. března 1920, kdy se konal soupis zaměstnanců velkého majetku pozemkového (§ 72 cit. zák.), byl ještě tajemníkem velkostatku P., kdežto žal. úřad to popírá, poukazuje na to, že st-l byl z tohoto zaměstnání propuštěn dřívějším vlastníkem velkostatku toho již k 1. listopadu 1919 dle § 29 zák. o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914 č. 9 ř. z. bez jakékoliv výpovědi. Byl tedy dle mínění žal. úřadu tímto dnem 1. listopadu 1919 jeho služební poměr zrušen a nelze prý mluviti o tom, že st-l pozbyl svého zaměstnání jedině v důsledku převzetí velkostatku P. státem k účelům provádění pozemkové reformy, kdyžtě převzetí to se stalo — jak nesporno — teprve dne 5. října 1920 s užitky a břemeny od 1. července 1920.
St-l naproti tomu uvádí, že předčasné propuštění jeho se stalo neprávem, neboť prý měl vzhledem k svému 7 1/2letému zaměstnání na velkostatku P. dostati 6měsíční výpověď a jelikož tato lhůta v den 4. března 1920 ještě neuplynula, že sluší k němu přihlížeti jako k zaměstnanci, o jakých mluví § 75 cit. zákona, což prý bylo vysloveno rozsudkem okresního soudu v P. ze dne 5. února 1921 č. j. —, soudem odvolacím potvrzeným, a což prý uznal i sám žal. úřad, když ve svém pravoplatném výnosu ze dne 16. dubna 1921 č. — prohlásil, že st-l byl dne 4. března 1920 úředníkem velkostatku P.
Otázka, jež tvoří zákonný předpoklad nároku st-lem uplatňovaného nese se k tomu, zda st-l v kritické době byl ještě ve službách velkostatku či zda byl v době té již služební jeho poměr rozvázán. Otázku tuto nemůže s účinkem zakládajícím právní moc luštiti stpú, ježto otázka tato jest povahy soukromoprávní a podléhá tudíž příslušnosti řádných soudů.
Stpú, který potřeboval míti odpověď na otázku onu jen aby na podkladě tom si rozřešil, zda st-l teprve převzetím zabraného statku zaměstnání svého pozbyl, mohl zaujati k otázce oné stanovisko toliko jako k otázce tvořící součást potřebných premis, z nichž si měl utvořiti závěr o vzneseném nároku.
Potom však odpověď jeho na otázku zmíněnou není »rozhodnutím« ve vlastním technickém smyslu, jež by podléhalo kognici nss dle § 2 zák. o ss, nýbrž jen kusem zjištěné skutkové podstaty, která může jen s hlediska § 6, odst. 2 cit. zák. podrobena býti zdejšímu přezkoumáni.
Může tedy v tom směru býti toliko zkoušeno, zda tu není nějakého formálního nedostatku, zejména není-li tu rozporu se spisy. Stížnost sama tvrdí takový rozpor, uvádí-li, že prý již rozsudkem okresního soudu v P. ze dne 5. února 1921 bylo další trvání služebního poměru st-lova uznáno. Tvrzení toto je však nesprávné. Rozsudek onen pouze praví, že soud vzal za prokázáno, že dřívější vlastník nebyl oprávněn k okamžitému propuštění st-le ze svých služeb, protože jednání jeho nebylo takového rázu, aby tu byly důležité důvody dle § 29 zákona ze dne 19. ledna 1914 č. 9 ř. z., následkem čehož žalobce může právem požadovati obilní deputát až do konce roku 1919. Rozsudek právě uvedený řešil tedy prejudicielně jen otázku, bylo-li předčasné propuštění st-le důvodné a dospěv k úsudku, že tomu tak nebylo, přiznal mu ná- hradu škody, neřešil však ex professo otázku, kterým dnem služební poměr st-lův zanikl. Za tohoto stavu věcí bylo proto úkolem stpú, aby si otázku tu rozřešil sám pro svou potřebu, jako otázku prejudicielní, na níž závisí rozhodnutí o nároku st-lově na výhody a přednosti dle § 75 zák. náhrad.
Stížnost dále míní, že zmíněný skutkový předpoklad stojí v rozporu s výměrem žal. úřadu ze dne 16. dubna 1921 č. —, v němž prý bylo prohlášeno, že byl st-l dne 4. března 1920 ještě úředníkem velkostatku P. Naproti tomu stačí poukázati na to, že výnos citovaný vzhledem k obsahu rozsudku okresního soudu v P. čj. — pouze vyslovil, že jest povinností správy velkostatku P., aby st-le uvedla dle zákona ze dne 12. října 1920 č. 575 sb. z. a n. v seznamu svých úředníku a zřízenců a vybídl st-le, aby vyplnil a příslušným potvrzením opatřené předložil soupisové dotazníky vzorec A, čímž nebylo a nemohlo býti nijak prejudikováno řešení otázky, zda st-l patří mezi osoby, o jakých mluví § 75 zák. náhrad.
Poukaz st-lův na § 22 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z.a n., dle něhož prý by byl mohl nutiti velkostatek, aby ho vzal zpět do svých služeb, jest nemístný. Paragraf ten předpisuje toliko, že zaměstnanec na zabraném velkostatku nesmí býti propuštěn proto, že konal povinnosti, jež mu ukládá tento zákon, a přiznává mu právo, aby — domnívá-li se, že byl z tohoto důvodu propuštěn — stěžoval si na to do 14 dnů k politickému úřadu 1. stolice a po případě podal stížnost k nadřízenému politickému úřadu, který o ní po vyšetření věci rozhodne s konečnou platností. Stejné právo přiznáno jest i těm zaměstnancům, kteří jednali v duchu tohoto zákona dříve, než počal působiti.
Že by se byl kdy této ochrany dovolal, st-l ani netvrdí a jeho protesty u dřívějšího vlastníka a u stpú nemohou kroky zmíněné v § 22 nahraditi. Jsou proto všecky další vývody st-le, sem spadající, bezpředmětné.
Když však dle toho všeho o st-li právem lze tvrditi, že nebyl již dne 1. listopadu 1919 zaměstnancem velkého majetku pozemkového, není ani nezákonným výrok žal. úřadu, kterým mu odepřel nárok dle § 75 zák. náhrad.
Stížnost do rozhodnutí z 27. května 1921 č. — jest tedy ve všech směrech bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1388. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 765-768.