Č. 1286.

Pozemková reforma: I. Pro nařízení trvalého dozoru podle § 12 č. 3 zákona o hospodaření na zabraném majetku ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. je nutno, aby bylo prokázáno, že se osoba hospodařící dopouštěla v různých stadiích hospodaření chyb, jež jsou hrubým porušením zásad řádného hospodaření. Dle § 12 č. 4 téhož zákona lze trvalý dozor uvaliti k návrhu příslušného úřadu jen, když se zjistí, že jisté poruchy hospodářské na statku se vyskytnuvší ohrožují zásobování lidu a mají svůj základ v příčinách, které zavedením trvalého dozoru budou odstraněny. — II. Správní úřad může přes to, že byla proti jeho pravoplatnému rozhodnutí o prejudicielní otázce podána stížnost k nejv. správ. soudu, dosud nevyřízená, vyvozovati ze svého rozhodnutí další zákonné důsledky.
(Nález ze dne 6. dubna 1922 č. 4809.)
Věc: Konvent řádu Dominikánů Sta. Maria Rotunda ve Vídni a P. Bruno J., prokurátor a ředitel panství v Č. (adv. Dr. B. Lorman z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (Dr. L. Havelka) stran trvalého dozoru na velkostatku Č.
Výrok: Stížnost P. Bruna J. se odmítá jako nepřípustná; ke stížnosti konventu řádu Dominikánů Sta. Maria Rotunda ve Vídni zrušuje se naříkané rozhodnutí pro vady řízení.
Důvody:
Výnosem z — nařídil stpú trvalý dozor na velkostatku Č. stěžujícího si konventu a pověřil dozorem tím na útraty velkostatku Otakara T. Opatření své odůvodnil, opíraje se o výsledek provedené revise, takto:
Do tohoto opatření stpú podal stížnost jednak konvent řečeného řádu, jenž jest majitelem uvedeného velkostatku, jednak P. Bruno J., prokurátor řádu a ředitel zmíněného statku.
Stížnost P. Bruna J. bylo však odmítnouti jako nepřípustnou, poněvadž dle § 2 zák. o ss může jen ten si stěžovati do rozhodnutí neb opatření správního úřadu, kdož tvrdí, že jeho subjektivní práva byla naříkaným rozhodnutím dotčena. V daném případě P. Bruno J. nehájí svých subjektivních práv, nýbrž práv majitele panství, aniž se vykázal plnou mocí od něho vydanou, není tedy legitimován svým jménem do naříkaného rozhodnutí si stěžovati.
O stížnosti konventu uvážil nss takto:
Stížnost především vytýká, že úřad neměl nařizovati trvalý dozor na velkostatku Č., kteréžto opatření předpokládá, že jde o majetek zabraný státem, dokud nss pravoplatně nerozhodl o jiné stížnosti st-le, kde šlo o otázku, zda nemovitý majetek st-le jako příslušníka německo-rakouské republiky vzhledem k ustanovení § 267 mírové smlouvy Saint-Germainské záboru podléhá či nikoliv.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Jest sice pravda, že otázka, jde-li o majetek státem zabraný, jest otázkou prejudicielní ve sporu o tom, zda lze na majetek ten naříditi trvalý dozor, avšak otázka ta byla již výrokem stpú o zabrání velkostatku pravoplatně rozřešena. Není tedy nezákonným, když úřad nečekaje na rozhodnutí nss o otázce prejudicielní, nařídil trvalý dozor na velkostatku Č. dříve, než nss rozhodl o zákonnosti výroku, že velkostatek ten záboru podléhá. Dále vytýká stížnost, že nebylo zde předpokladů pro nařízení trvalého dozoru dle zákona o hospodaření na zabraném majetku, a že řízení správní k zjištění předpokladů těch trpí podstatnými vadami, jež stížnost v dalších svých vývodech blíže vytýká. Úvaze o jednotlivých námitkách třeba předeslati toto:
Stpú nařídil na velkostatku Č. trvalý dozor, shledávaje důvod pro opatření to v ustanoveních § 12, bodu 3. a 4. zák. o hospodaření na zabraném majetku, dle nichž může trvalý dozor býti nařízen, jestliže hospodařící osoba opětovně hrubě poruší zásady řádného hospodaření nebo nedbá ustanovení tohoto zákona, zejména jeho §§ 4, 21 a 22, a pak jestliže toho vyžaduje nutné zabezpečení zásobování lidu potravinami a jinými předměty potřeby, a pozemkovému úřadu byl učiněn návrh od příslušného úřadu.
Pro nařízení stálého dozoru dle bodu třetího nestačí tudíž pouhé konstatování, že se v hospodaření na zabraném statku vyskytly určité poruchy, nýbrž musí býti zjištěno, že poruchy ty nastaly zaviněním osoby hospodařící a to opětovným hrubým porušením zásad řádného hospodaření neb nedbáním zákona o hospodaření na zabraném majetku.
Musí tedy býti prokázáno, že osoba hospodařící v různých stadiích hospodaření dopouštěla se chyb, jež jsou hrubým porušením zásad řádného hospodaření.
Pro nařízení dozoru dle bodu čtvrtého jest pak kromě návrhu příslušného úřadu potřebí, aby opatření onoho vyžadovalo nutné zabezpečení zásobování lidu potravinami a jinými předměty. Dospěje-li tedy úřad k seznání, že jisté poruchy hospodářské na statku se vyskytnuvší ohrožují zásobování lidu, může jen tehdy naříditi trvalý dozor, když zároveň zjistí, že poruchy ony mají základ svůj v příčinách, které zavedením trvalého dozoru budou odstraněny.
V daném případě spatřuje úřad příčiny ty rovněž ve špatné správě velkostatku a má za to, že trvalým dozorem znemožní vadnou správu zabraného statku.
Stížnost všeobecně popírá existenci závad, jež se dle úředního zjištění vyskytly na zabraném majetku, a tam, kde závady ty přec připouští popírá, že by byly vznikly následkem nedbalé neb vadné správy statku. Naproti tomu nař. rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, že v hospodaření na statku zabraném vyskytly se závady, a že jejich příčinu hledati jest v porušení zásad řádného hospodaření se strany st-le.
Zjištění to jest však součástí skutkové podstaty, již nss dle § 6 svého zákona může jen po té stránce přezkoumati, zda zjištění úřadu neodporuje spisům, zda nepotřebuje v podstatných bodech doplnění nebo zda nebyly porušeny podstatné formy řízení správního. V tom směru nss dospěl k seznání, že správní řízení není prosto vad uvedených, a sice v těchto směrech: ... 1.
Co se hospodářství lesního týče, nesdělil úřad st-li ve správním řízeni, ve kterém hospodářském postupu vidí primitivní hospodaření lesní na velkostatku, rovněž není ze spisů zjevno, že by byl úřad dal dobrozdání lesní inspekce z —, na které se nař. rozhodnutí odvolává a o něž také se opírá, st-li k vyjádření, čímž st-li odňal možnost, aby seznal, na zá- kladě jakých skutkových okolností dospěl úřad k seznání, že se v lesích hospodaří primitivně, a aby o těchto skutkových okolnostech a konklusi úřadu z nich učiněné mohl se ve správním řízení vyjádřiti. Co se týče výtky činěné úřadem st-li, že hospodářství se vede bez lesního odborníka, popřel st-l tento fakt a uvedl, že správu vede kvalifikovaný lesník. Úřad vyšetřil sice lesní inspekcí v P., že hospodářství lesní obstaráváno jest lesním, že však jest to stařec chorý na duchu i na těle. Toto zjištění však, jak uvedeno, straně v řízení správním dle spisů sděleno nebylo, čímž jí byla znemožněna obrana proti němu.
Další závadu v hospodaření lesním shledal úřad v tom, že se hospodaří bez hospodářského plánu vypracovaného pro běžné období. Ve správním řízení uváděl sice st-l, že se hospodaří dle plánu, když však nař. rozhodnutím bylo konstatováno, že výpověď st-lova neodpovídá skutečnosti, ježto dle vyjádření lesní inspekce hospodářský plán sestavený pro lesy st-lovy prošel již před lety, tvrdí st-l ve stížnosti, že se hospodaří řádně na základě plánu již prošlého, a že nebylo lze získati lesního technika k vypracování plánu nového. Přiznává tedy stížnost, že se hospodaří bez řádného pro běžící dobu zvlášť sestaveného hospodářského plánu, v čemž právě spatřuje nař. rozhodnutí jednu ze závad v hospodaření na statku. St-l jednak odmítá odpovědnost za tuto závadu, tvrdě, že nepodařilo se mu nalézti technika, jenž by plán byl sdělal, jednak uvádí, že se i na základě prošlého plánu hospodaří řádně.
Je-li však sestavení řádného hospodářského plánu pro určité časové období podmínkou řádného lesního hospodaření, jak za to má nař. rozhodnutí a měl-li úřad následkem nepopřeného fakta, že se hospodaří bez takového plánu, pro toto zjištění ve spisech opory, pak jsou bezpodstatny námitky st-lovy, zvláště když ani netvrdí absolutní nemožnost vyhověti tomuto požadavku řádného hospodaření.
Pokud vedení knih se týče, reagoval st-l na posudek hospodářského znalce, obsažený v protokolu z — toho obsahu, že účetní knihy vedeny jsou velmi nepořádně, že některé nevykazují žádného zápisu po 3-4 roky, že namnoze jsou v nich vloženy cedulky s nejasnými zápisy postrádajícími věrohodnosti, a že správce dovolává se své paměti, dnes arciť ochablé — jedině tvrzením, že knihy vedeny jsou v pořádku, aniž by popřel jednotlivé závady při revisi shledané resp. nabídnul protidůkazy. Není tedy vadou, když úřad bez dalšího ještě šetření přijal za prokázané, že účetní knihy vedeny jsou nepořádně.
Na výtku, činěnou hospodaření, že hospodářský průmysl jest zcela zanedbán, odpovídal st-l ve správním řízení, že u velkostatku byl lihovar, jenž však před dávnými lety pro nedostatek brambor byl zrušen. Nař. rozhodnutí nepraví, v čem spatřuje zanedbávání průmyslu na statku, a již touto přílišnou všeobecností svojí stěžuje st-li obranu proti uvedené výtce úřadu. Chce-li tím vytýkati, že zmíněný dle udání st-lova již r. 1877 zrušený lihovar nebyl znovu zřízen, jak st-l také výtku tu pojímá, pak měl úřad předem vyšetřiti, zda jsou zde dle § 2 zák. o hospodaření na zabraném majetku podmínky pro vznik povinnosti majitele k znovuzřízení lihovaru, a když ano, zda zřízení jeho nebránily faktické překážky, st-lem udávané. Neučinil-li tak, jest řízeni sloužící za podklad tomuto výroku neúplné. Dle toho, co svrchu uvedeno, není v mnohém směru skutková podstata prosta vad dle § 6, odst. 2. Jelikož však úsudek úřadu o tom, že osoba hospodařící opětovně hrubě porušila zásady řádného hospodaření a nedbala ustanovení zákona o hospodaření na zabraném majetku, jakož i že nařízení dozoru vyžadovalo nutné zabezpečení zásobování lidu potravinami a jinými předměty potřeby, byl utvořen na základě souhrnu zjištění, jež v mnohých směrech trpí podstatnými vadami, spočívá i rozhodnutí úřadu samo na vadném řízení.
Z důvodů těch bylo stížnost P. Bruna J. odmítnouti jako nepřípustnou, naproti tomu však ke stížnosti majitele statku zrušiti naříkané rozhodnutí pro vadné řízení.

Z obšírných vývodů nálezu po této stránce citujeme ukázkou jen některé.)

Citace:

Č. 1286. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 540-544.