Č. 1112.

Spolkové právo: 1. Zastavení činnosti spolku ve smyslu § 25 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. není vyloučeno už tím, že se spolek usnesl, že se rozejde. — 2. Podmínky zastavení činnosti spolku. — 3. Po
page number='00166'/>
dobu likvidace má spolek rozpuštěný nebo zaniklý právo stížnosti k nejv. správ, soudu.
(Nález ze dne 12. ledna 1922 č. 15288/21.)
Věc: »Ortsgruppe Prag des österreichischen Flottenvereinen« v Praze proti ministerstvu vnitra (min. taj. Dr. V. Dusil) stran zastavení spolkové činnosti a vydání jmění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z — policejní ředitelství v Praze zastavilo dle § 25 zákona ze dne 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. veškeru činnost stěžujícího si spolku a zároveň nařídilo, aby úředníku výměr ten doručujícímu bylo vydáno veškeré jmění spolkové, zejména hotovost peněžní. Výměr ten potvrzen v pořadí instančním nař. rozhodnutím min. vnitra z důvodu, že po státním převratu účel, jakož i další činnost spolku jako odbočky spolku zahraničního se staly nezákonnými.
Při veřejném ústním líčení o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané popíral zástupce žal. úřadu legitimaci stěžujícího si spolku k stížnosti na nss, protože spolek v době podání stížnosti právně již neexistoval a že tudíž nař. rozhodnutím nějaké právo jeho nemohlo býti porušeno, neboť jednak dle vlastního tvrzení rozešel se již začátkem r. 1919, jednak — jsa pouhou odbočkou zahraničního spolku »Oesterreichischer Flottenverein« ve Vídni státním převratem zanikl.
Nss neshledal námitku tu důvodnou, vycházeje z právního názoru, že dobrovolný rozchod, rozpuštění neb zánik spolku nemá ještě v zápětí úplný zánik jeho právní osobnosti, pokud právní relace k existenci spolku se pojící nejsou skoncovány. Po dobu likvidace spolku nelze mu podle názoru nss upříti právo stížnosti k tomuto soudu, tvrdí-li svými orgány, jež v době rozchodu neb rozpuštění či zániku byly oprávněny jej zastupovati, že bylo určitým rozhodnutím neb opatřením správního úřadu — jako v daném případě — proti zákonu zasaženo do jeho práv. S hlediska toho ostatně i úřady stěžujícímu si spolku v řízení správním přes námitku, že se již dobrovolně rozešel, přiznávaly postavení strany, vyřizujíce meritorně v druhé i v třetí stolici opravné prostředky jím podané. Ve věci samé uvážil nss toto:
Dle § 25, odst. 2 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. jsou úřady v § 28 jmenované oprávněny činnost spolku zastaviti, jsou-li zde důvody pro rozpuštění spolku. Toto právo dáno jest úřadu v zájmu veřejném a praktický dosah jeho jest určen úmyslem zákona zabrániti jakékoliv činnosti spolku, která by zakládala právo i povinnost úřadu zakročiti proti němu po rozumu § 24 cit. zák. Tato kvalifikovaná ochrana veřejných zájmů, již zákon uložil za povinnost úřadu, nemůže býti omezena neb vyloučena tím, že spolek ještě před zakročením úřadu sám se usnese na dobrovolném rozchodu. Usnesení takové neznamená svojí podstatou — jak výše bylo již řečeno — úplné zakončení spolkové činnosti, nýbrž vyžaduje ještě dalších disposic, zejména opatření o jmění a majetkových poměrech spolku vedoucích k úplné likvidaci a nebrání tudíž samo o sobě úřadu, zastaviti činnost spolku nacházejícího se ve stadiu likvidace. Dle toho jest okolnost namítaná v řízení, že se stěžující si spolek dobrovolně rozešel dříve ještě, nežli činnost jeho byla úřadem zastavena, pro otázku zákonitosti tohoto opatření bez právního významu a nelze tudíž shledati vytýkanou vadu řízení v tom, že žal. úřad námitky té nedbal.
Pokud pak stížnost namítá nezákonitost nař. rozhodnutí, jež týká se zastavení další činnosti spolku, neshledal nss stížnost důvodnou. Právo úřadu zastaviti činnost spolku jest vázáno dle § 25 cit. zák: na podmínku, že jsou tu důvody pro jeho rozpuštění, tudíž dle cit. § 24 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., jenž v době vydání nař. rozhodnutí ještě platil, že činnost spolku ruší trestní zákon, že si jí spolek osobuje autoritu v některém oboru zákonodárství neb výkonné moci (§ 20), že vybočuje z mezí působnosti stanovami určené nebo že nevyhovuje již vůbec podmínkám své právní existence. Činnost spolku nevyhovuje pak zejména podmínkám právní své existence tehdy, když u něho nastaly skutečnosti, jež by zakládaly právo a povinnost úřadu utvoření spolku a priori zakázati (§ 6 cit. zák.), t. j. když spolek podle svého účelu nebo zařízení odporuje zákonu nebo právnímu řádu neb že jest nebezpečný státu.
Jest mimo spor, že stěžující si spolek jest odbočkou zahraničního spolku Oestereichischer Flottenverein in Wien«, jehož působnost, která až do státního převratu obsahovala teritoriálně »království a země na říšské radě zastoupené«, pominutím tohoto státního útvaru a utvořením samostatné republiky čsl. na území této republiky přestala sama sebou.
Stanovy stěžujícího si spolku určují v § 3 za účel jeho napomáhati cílům hlavního spolku »Oestereichischer Flottenverein in Wien«, jak jsou v § 2 jeho stanov vytčeny, a podporovati snahy jeho jakýmkoliv způsobem, zejména pak dle § 4 lit. e) plněním oněch úkolů, jež ukládají odbočkám stanovy hlavního spolku. Účelem hlavního spolku pak bylo mimo buzení porozumění a zájmu obyvatelstva pro námořní plavbu a přímoří v podstatě působiti pro rozvoj rak.-uh. válečného a rakouského loďstva obchodního a jiných zařízení v jeho prospěch. Těmito účely byly oba spolky těsně spjaty s existencí bývalého státního zřízení rakousko-uherského. Státním převratem z r. 1918, jenž způsobil úplný zánik zmíněného zřízení státního a měl v zápětí zejména i zánik rakousko-uherského loďstva válečného, nastaly však skutečnosti, jež působily automaticky i na stěžující si spolek. Přivodily podstatnou změnu v obsahu jeho působnosti, zejména s hlediska účelu v § 3 stanov blíže vyznačeného, jenž byl rozhodným svého času, když úřad zřízení spolku jako odbočky spolku tehdy tuzemského dle § 6 cit. zák. nezakázal. Důsledkem této změny bylo, že stěžující si spolek nemohl činnost svoji vyvíjeti v působnosti stanovami jí vykázané a nevyhovoval tudíž podmínkám své právní existence.
Stížnost to ostatně doznává sama, připouštějíc, že po státním převratu spolková činnost ukázala se zbytečnou a svým účelem též nemožnou.
Je-li však tomu tak, pak nelze spatřovati nezákonitost v naříkaném zastavení činnosti spolku, poněvadž nedostatek podmínek právní existence spolku zakládá právo a povinnost úřadu spolek rozpustiti (§ 113, odst. 2 úst. listiny) a dává tudíž dle § 25 spolk. zák. úřadu právo činnost jeho zastaviti. Z opatření tohoto vyplývá pak jen jako nutná konsekvence i právo a povinnost učiniti opatření, aby zákaz další činnosti spolku ve výroku tom obsažený byl skutečně též dodržen. Když v daném případě úřad měl za to, že jest k zajištění onoho zákazu zapotřebí, aby jmění spolku bylo jím vzato do úschovy — šlo jen o provisorní opatření tohoto obsahu, jež rozhodnutí o případných nárocích vlastnických na toto jmění nijak nepředbíhá — nelze říci, že by opatření to odporovalo smyslu spolkového zákona a bylo nezákonné.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1112. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 165-168.