Č. 1245.

Pozemková reforma: I. Průmyslové podniky nejsou všeobecně vyloučeny ze záboru již podle §§ 1 a 2 zák. zábor., nýbrž pouze když byly splněny předpoklady uvedené v § 3 lit. a) zák. zábor. — II. K podání stížnosti na nejvyšší správní soud ve věcech podstaty fideikomisu není oprávněn držitel fideikomisu sám o sobě, nýbrž jen společně s kurátorem fideikomisu a nejbližšími čekanci (§ 229 nesp. pat. a z něho prýšící obyčejové právo na území kdysi uherském). — III. Právní věty stejné jako při č. 1136 a 1229.
(Nález ze dne 22. března 1922 č. 4049.)
Prejudikatura: Boh. č. 946 a 1127 adm.
Věc: Irma E.-M. v Z. M. (Slovensko) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (rada Dr. R. Křtil) stran poznámky záboru a převzetí nemovitostí.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí žalovaného úřadu z 26. dubna 1921 č. — odmítá se jako nepřípustná; stížnost do rozhodnutí z 20. května 1921 č. — zamítá se z části jako bezdůvodná, z části jako nepřípustná.
Důvody: Podáním ze dne 26. dubna 1921 čj. — navrhl stpú v Praze okresnímu soudu jako pozemnoknižné vrchnosti v Z. M. podle § 16 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a § 8 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., aby při nemovitostech patřících k fideikomisu E.-M. a zapsaných v přesně udaných knih. vložkách bylo poznamenáno, že nemovitosti ty jsou státem zabrány podle zákona ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., a současně oznámil po rozumu §§ 2 a násl. zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. Irmě E.-M. jako nynější vlastnici a užívatelce tohoto fideikomisu, sedrii v Nitře jako fideikomisnímu soudu a Imrichu E. jako fideikomisnímu kurátoru, že se rozhodl převzíti z tohoto zabraného fideikomisního majetku všechny nemovitosti v uvedených vložkách zapsané. Žádal pak, aby bylo zamýšlené převzetí knihovně poznamenáno a aby byli Irma E.-M., sedrie v Nitře a Imrich E. vyzváni, aby do 30 dnů podali soudu vyjádření po rozumu § 3 zákona náhr. —
V jiném podání učinil stpú obdobný návrh stran nemovitostí patřících Irmě E.-M. samotné a zapsaných v přesně udaných vložkách knihovních.
Rozhoduje o stížnostech podaných Irmou E.-M. do těchto opatření vycházel nss z těchto úvah:
Stížnost Irmy E.-M., pokud ji podala jako užívatelka nemovitostí patřících k fideikomisu E.-M., jest naprosto nepřípustná pro nedostatek aktivní legitimace. Neboť jde, jak řečeno, o zábor a zamýšlené převzetí nemovitostí patřících k fideikomisu, je tedy subjektem, který by se mohl domáhati u nss ochrany proti zmíněnému opatření stpú jen fideikomis sám jako uznaná osoba právnická. Stížnost za fideikomis mohou však u nss podati jen osoby, které dle § 229 nesp. pat., jehož zásady platí v území bývalého mocnářství uherského jako právo obyčejové, jsou povolány, aby fideikomis zastupovaly ve sporech, o jaký tu nepochybně jde, totiž společně s dočasným držitelem fideikomisu také ještě kurator fideikomisu a nejbližší čekatelé.
Stížnost č. — je podána toliko Irmou E.-M. jako držitelkou fideikomisu — fideikomisní kurátor a nejbližší čekatel, ať již z důvodu jakéhokoli, stížnost nepodali. Není tedy fideikomis náležitě zastoupen a nutno stížnost tu, podanou jen Irmou E.-M., odmítnouti pro nepřípustnost.
O pouhé uplatnění práv jejích jako držitelky fideikomisu se jednati nemůže, neboť její práva jsou toliko reflexem práv a vztahů fideikomisu samého a mohla by tedy býti uplatňována jedině v rámci stížnosti podané za fideikomis jeho oprávněnými zástupci.
Otázku správnosti doručení nař. opatření všem těmto zákonným zástupcům fideikomisu nemůže nss po rozumu § 3 a) zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 řešiti, ježto jde o doručení provedené podle § 3 zákona z 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. soudem.
Pokud jde o druhou stížnost Irmy E.-M., nelze skutečnost, vytýkanou žal. úřadem, že v ní st-lka nesprávně citovala návrhy stpú a nesprávně uvedla příslušné vyřízení okresního soudu v Z. M., posuzovati jinak, nežli jako pouhé nedopatření, neboť jinak jest z této druhé stížnosti jasně patrno, že st-lka chce meritorně potírati onen návrh, resp. ono opatření stpú ze dne 20. května 1921 č. —, které se vztahuje na poznámku záboru a zamýšlené převzetí nemovitostí patřících jí do soukromého vlastnictví, tedy ono, které bylo vyřízeno usnesením okresního soudu v Z. M. ze dne 19. července 1921 č. —. Jest proto příslušná výtka odvodního spisu žal. úřadu, která pokládá druhou stížnost za nepřípustnou, protože čelí vlastně proti témuž opatření stpú jako stížnost první, nebo že stížnost ta není náležitě konkretisována, bezdůvodná. Z námitek stížnosti dlužno se především zabývati výtkami, které označují nař. opatření za zmatečné, resp. neplatné.
1. Námitka st-lčina, že opatření stran převzetí nemovitostí, o něž jde, stalo se v rozporu s předpisem § 11 č. 2 zákona ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. bez souhlasu řádně složeného správního výboru, souvisí úzce s další námitkou její, že žal. úřad přikročil k převzetí nemovitostí vůbec bez předepsaného pracovního plánu, k němuž právě jest souhlasu toho potřebí. O významu pracovního plánu bude pojednáno níže zvlášť při zkoumání důvodnosti příslušné námitky a tam dojde tudíž řešení i otázka souhlasu správního výboru.
2. St-lka vytýká dále neplatnost doručení naříkaného rozhodnutí, a to z té příčiny, že prý nebylo dodáno do jejích vlastních rukou dle §§ 3 a 4 zákona náhrad., nýbrž že je převzal nezmocněný její úředník. Ale tím nebrojí proti zákonnosti tohoto opatření samotného, nýbrž proti nesprávnému postupu soudu knihovního, sběhlému po vyřízení návrhu, takže námitka její jest zde nepřípustná (§ 3 a) zák. o ss), a to tím více, když se nař. opatření dostalo, jak ze stížnosti nutno usuzovati, třeba oklikou, přece jen do rukou st-lčiných a když jí nesprávným doručením nebylo zabráněno, aby proti němu podala v čas stížnost na nss.
Pokud snad st-lce při této námitce tanou na mysli účinky, jaké může oznámení podané po rozumu § 2 zák. náhr., bylo-li řádně doručeno a předepsanou výzvou soudní doprovozeno, vyvolati dle § 3, odst. 1 téhož zákona, sluší poukázati na to, že zde o uplatnění takových účinků stpú-em nejde a že by otázka platnosti či neplatnosti doručení nař. oznámení žal. úřadu musela býti samostatně zkoumána a řešena, kdyby st-lka ve lhůtě jí dané nereklamovala řádně své právo dle § 11 zák. zábor. a žal. úřad chtěl vyvoditi z mlčení jejího závěr, že se zamýšleným převzetím souhlasí.
3. Výtka, že nař. opatření stpú není odůvodněno, jest bezpodstatná. Návrh na poznámku záboru jest výslovně opřen o ustanovení § 16 zák. zábor. a § 8 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., oznámení o zamýšleném převzetí pak o předpis § 5 zák. zábor. a §§ 2 a násl. zákona náhr. To k odůvodnění nař. opatření úplně postačí, neboť jest z obsahu oněch zákonných ustanovení zřejmá jak skutková podstata, tak i právní názor, z jakého žal. úřad při svém opatření vycházel, st-lka pak sama netvrdí, že by nemovitosti, o jichž zabrání a zamýšlené převzetí jde, neměly povahy majetku podrobeného záboru, až na výjimky výslovně uvedené, o nichž bude pojednáno později.
Pokud jde o výtky, jimiž se snaží stížnost dokázati nezákonnost nař. opatření žal. úřadu, bylo uváženo toto:
a) St-lka má za to, že by nař. opatření o převzetí odpovídalo jen tehdy zákonu, kdyby bylo organickou součástí pracovního plánu k provedení pozemkové reformy (§ 2 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n., § 11 č. 2 zákona ze dne 11. června 1921 č. 330 sb. z. a n., §§ 18, 19, 20, 21 a 22 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n.), jejž mají schváliti příslušní zákonní činitelé (§ 11 č. 2 zákona č. 330/19) a jehož potřebný rozsah a obsah st-lka podrobněji rozvádí;
b) kdyby skutečně sloužilo účelům, které mají na zřeteli zákony o reformě pozemkové (§§ 6 č. 1, 8, 13, 14, 16, 23 a 25 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n.), což žal. úřad nezkoumal, a také nesestavil potřebný plán, ba neprovedl ani předběžné přípravy k němu; c) kdyby bylo určeno pořadí vyvlastnění majetku podle zásad zákonů o reformě pozemkové a zákonitým způsobem. Pozemkový úřad ani neurčil tohoto pořadí ani se ho nedrží. Chybí-li však i jen jediný z těchto předpokladů, jest rozhodnutí pozemkového úřadu v rozporu s ústavou a rovností před zákonem.
Ale právo k převzetí zabraných statků státem založeno jest již samotným záborem (§ 5 zák. zábor.). Jak stát, resp. v jeho zastoupení stpú se statkem po jeho převzetí naloží, jest ponecháno úplně jeho volné úvaze v mezích předepsaných platnými zákony o pozemkové reformě. Otázka ta však nemá nijakého právního významu ani pro existenci práva státu na převzetí statku, ani na existenci povinnosti dosavadního vlastníka trpěti, aby stát zabraný statek převzal. Povinnost ta jest — jak řečeno — založena již po zákonu tím jediným faktem, že statek onen jeví se podle §§ 1—3 zák. zábor. zabraným a jest tedy existence povinnosti vlastníka jeho dána již momentem tohoto záboru, takže stát může po tomto momentu kdykoliv na splnění její naléhati, nejsa vázán na nějaké určité pořadí. Tento důsledek, vyplývající z § 5 zák. zábor., nedoznal nijaké modifikace zákonem ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n., kterým byl zřízen stpú, zejména předpisem § 7 č. 4, v němž jest úřadu tomu uloženo »stanoviti postup, v jakém zabraný majetek má býti přejímán«. Neboť předpisem tím stanovena byla toliko směrnice pro úřadování stpú, vymezena jeho úřední povinnost a má tedy předpis ten pouze ráz instrukcionelní direktivy. Nelze proto v předpisu, že stpú má postupovati dle stanoveného programu, spatřovati nějaký předpis ve prospěch soukromých stran daný, z něhož by pro ně vyplýval subjektivní nárok žádati, aby se stpú vždycky a všude dle § 7 č. 4 zachoval, nebo právo odmítati splnění své povinnosti plynoucí z § 5 zák. zábor. proto, že stpú po jejich náhledu přesně dle tohoto předpisu nejednal. Totéž platí o předpisu § 2 zák. náhr., dle něhož má stpú oznámiti vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti se právě rozhodl převzíti podle svého pracovního plánu. Zmínka o pracovním plánu v tomto předpise obsažená není ničím jiným, než odkazem na shora citované ustanovení § 7 č. 4 zákona č. 330/19 sb., neukládá tedy ani ona stpú žádný nový závazek a straně neposkytuje žádného subjektivního nároku na to, aby pracovní plán takový byl vypracován za její součinnosti, neb aby s ní byl alespoň sdělen a aby měl určitý obsah.
Z té příčiny jest ovšem nepřípustná také výtka stížnosti výše pod č. 1. zmíněná, že tu není souhlasu platně zvoleného správního výboru k programu přejímacímu, neboť nemá-li strana dle zákona subjektivního nároku na to, aby byl před převzetím jejího nemovitého majetku sestaven pracovní plán a aby hověl určitým zásadám, pak nemůže také právem namítati, že souhlas ke zvolenému postupu přejímacímu nebyl dán správním výborem vůbec nebo že správní výbor, který souhlas dal, nebyl náležitě zvolen.
Co výše pověděno o plánu dle § 7 č. 4 zákona č. 330/1919 sb. a dle § 2 zák. náhr., platí tím více i o plánu, na nějž poukazuje předpis §§ 18 a násl. zákona příděl. a který má za úkol rozděliti co nejúčelněji a s ohledem na zásady racionelního hospodaření objekty, ze kterých se uchazeči domáhají přídělu. Tento příděl předpokládá, že jde již o objekty skutečně převzaté, tedy do vlastnictví státu přešlé, takové stadium však v daném případě vůbec ještě nenastalo; ale i kdyby k němu došlo, mohl by pak již jen stát sám rozhodovati, co s převzatou nemovitostí učiní, zejména zda ji nadále podrží pro sebe, či zda ji ve smyslu § 10 zák. zábor. a zákona přídělového přidělí určitým zájemníkům.
Na toto rozhodnutí, resp. na způsob jeho provedení nemůže již bývalý vlastník, který převzetím statku státem přestal býti vůbec v jakémkoliv právním vztahu ke statku tomu, vykonávati nižádný právní vliv a nemůže tudíž v tom směru reklamovati pro sebe jakákoliv práva, na př. pokud jde o vyhotovení určitého pracovního plánu.
Jsou tedy všecky výtky st-lčiny, zabývající se otázkou pracovního plánu, pořadím vyvlastňování a postupem při budoucím event. přídělu zabrané půdy, nepřípustné.
b) St-lka konečně pokládá nař. opatření za nezákonné i proto, že se vztahuje také na nemovitosti, které prý dle § 2 zák. zábor. nelze zabrati, zejména na městské domy a samostatné průmyslové závody, nebo které jsou dle § 3 téhož zákona ze záboru vyloučeny, a uvádí v obou stížnostech podrobně nemovitosti takového druhu.
Ale nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 18. ledna 1922 č. 636 (Boh. č. 1127 adm.), na jehož odůvodnění se dle § 44 j. ř. odkazuje, právní názor, na kterém trvá i v tomto případě, že předmětem záboru dle §§ 1 a 2 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. jest zásadně soubor všeho velkého majetku pozemkového témuž subjektu vlastnicky patřícího a ležícího v území čsl. republiky bez rozdílu, o jaký druh majetku jde, a že otázku, které součástky tohoto souboru pokládati jest za vyloučené ze záboru, řešiti nutno jedině dle positivního ustanovení § 3 zák. zábor. A rovněž trvá nss důsledně na stanovisku opětně již projeveném a odůvodněném zevrubně na př. v nálezu ze dne 21. září 1921 č. 10 762 (Boh. č. 946 adm.), na nějž se tímto odkazuje a dle něhož není nezákonným postup, při kterém stpú nejprve vyšetřuje, zda tu jsou podmínky záboru dle §§ 1 a 2 zák. zábor. a dospěl-li na základě dat tímto šetřením zjednaných k přesvědčení, že tu jde o majetek patřící témuž subjektu a přesahující 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec, vymůže poznámku záboru na celek a nakládá s ním i jinak jako se zabraným, kdežto o vyloučení objektu dle § 3 a) zák. zábor. rozhoduje teprve dodatečně, ať již z povinnosti úřadu či na zakročení strany.
Nelze proto postupu žal. úřadu ani v daném případě vytýkati po této stránce nějakou nezákonnost.

Citace:

č. 1245. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 455-459.