Č. 1301.

Administrativní řízení: Nadřízený úřad správní nemůže uložiti podřízenému úřadu, aby místo něho zamítl odvolání, a ponechati mu volbu důvodů zamítacích. Důvody uvedené žalovaným úřadem až při veř. ústním líčení nemají dle § 5 zák. o ss významu.
(Nález ze dne 19. dubna 1922 č. 5392.)
Prejudikatura: nál. č. 517 a 817.
Věc: František K. (adv. Dr. F. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (odb. rada Dr. Jeništa) stran zpětné platnosti vysvědčení učitelské způsobilosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-l složil zkoušku dospělosti učitelské dne 10. července 1913, byl ustanoven ve službě školské dne 31. října 1913, byl od 26. října 1914 do 15. října 1915 a od 1. října 1917 až do doby po převratu v aktivní službě vojenské. Ke zkoušce učitelské způsobilosti přihlásil se v listopadovém termínu 1915, když však při ní neobstál, vykonal ji v listopadu 1917. Na základě § 7 zák. ze dne 23. července 1919 č. 470 sb. z. a n. podal si žádost za zpětné datování svého vysvědčení způsobilosti učitelské, které rozhodnutím zemské školní rady z — nebylo vyhověno pro nedostatek zákonného podkladu. Jeho rozklad proti tomu podaný předložila zemská školní rada ministerstvu školství a národní osvěty k rozhodnutí, připojíc k tomu dobré zdání, dle kterého st-li výhoda žádaná nepřísluší; zároveň však zemská školní rada navrhla, aby bylo použito onoho předpisu § 7 uved. zákona, podle kterého může ministr školství lhůtu dvou let v případech zřetele hodných prodloužiti.
Nař. rozhodnutím pak žal. úřad vyslovil, že tomuto návrhu nelze vyhověti, poněvadž ze spisů nevycházejí na jevo nižádné zvláštní důvody, pro které by se doporučovalo prodloužiti dvouletou lhůtu stanovenou v § 7 zák. č. 470 ex 1919, v důsledku čehož budiž odvolání zamítnuto.
Na to vydala zemská školní rada toto vyřízení:
»Na základě výnosu min. školství a národní osvěty z — nelze stížnosti vyhověti z těchto důvodů: § 7 zákona ze dne 23. července 1919 č. 470 sb. z. a n. činí zpětné datování vysvědčení učitelské způsobilosti pro školy obecné závislým na třech předpokladech, a to 1. že učitel má vysvědčení dospělosti, 2. že zkoušku způsobilosti nemohl složiti do 2 let následkem vojenské služby a 3. že tato zkouška s prospěchem složena byla do 2 let od propuštění z vojenské služby.
První dvě podmínky jsou u st-le splněny. Jinak však podmínka třetí. St-l se sice v listopadu 1916 ke zkoušce dostavil, ale neobstál při ní, jak § 7 zák. žádá. Jím udaný důvod není rozhodující, jelikož nekonal službu ve frontě, nebyl tedy vydán mimořádným útrapám duševním nebo tělesným a poněvadž jeho tehdejší zdravotní stav podle udání pro studium nepříznivý není úředně stvrzen. Měl též celý rok času k přípravě.
St-l mohl na to mezi lhůtou zákonem stanovenou, totiž v dubnu 1917, zkoušku opakovati. Složil ji však s prospěchem teprve v listopadu 1917, tedy měsíc po uplynutí zákonné lhůty. Na tomto překročení lhůty nemění se nic tím, že st-l v srpnu 1917 byl opět podroben prohlídce a 1. září téhož roku opět nastoupil vojenskou službu. Neboť jeho sproštění z vojenské služby z 15. října 1915 mohlo se jako v četných jiných případech státi též trvalým, takže by se bylo rovnalo propuštění z vojenské služby. Jinak nebyl by měl st-l vůbec příčinu připravovati se hned po sproštění v říjnu 1915 — při domnělém významu jeho jako opatření přechodného — ke složení zkoušky a jí se podrobiti.
Jelikož st-l zkoušku způsobilosti vykonal měsíc po lhůtě stanovené § 7 zák. ze dne 23. července 1919 č. 470 sb. z. a n., která uplynula dne 15. října 1917, nemohlo jeho rozkladu proti rozhodnutí zemské školní rady ze dne 30. listopadu 1920 č. 19977 býti vyhověno.«
O stížnosti uvážil nss takto:
Ze shora uvedeného plyne, že — žalovaný úřad jednak nevyhověl zvláštnímu návrhu zemské školní rady o výjimečné přiznání výhody (prodloužení lhůty podle § 7 2. věta), o kterou st-l vůbec nežádal, jednak nařídil zamítnutí odvolání neudávaje důvodů, že však zemská školní rada vydala st-li rozhodnutí o jeho odvolání opatřené podrobnými důvody, čerpanými z vyjádření svého, kterým předkládala odvolání, a to v takové formě, že ve st-li musil vzniknouti dojem, že to jsou důvody uvedené pro zamítnutí jeho rekursu ministerstvem samým.
Řízení jest tudíž vadné jednak v tom směru, že ministerstvo odvolání samo nevyřídilo, nýbrž toliko nařídilo zemské školní radě zamítnutí odvolání, tedy přeneslo svou instanční kompetenci na jiný úřad, k čemuž nebylo oprávněno, jednak že neudalo vůbec důvodů, nýbrž dle znění nař. rozhodnutí vzbuzovalo zdání, jako by jediným důvodem pro zamítnutí odvolání bylo, že nebylo vyhověno návrhu na výjimečné prodloužení lhůty dvouleté.
Pokud pak žal. úřad — jak lze souditi z přednesu zástupce jeho při veřejném ústním líčení — uvažoval, nařizuje zamítnutí odvolání, též o důvodech jiných, zejména o použití předpisů cís. nař. ze dne 4. dubna 1916 č. 97 ř. z., nemohl nss v důsledku zásad § 5 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 k těmto otázkám netvořivším předmět instančního rozhodování, přihlížeti.
Uvedenými vadami byl st-l uveden v omyl v podstatných směrech a stížená jemu tím obrana.
Proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž se mohl nss zaměstnávati vůbec meritem věci.

Citace:

Č. 1301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 579-581.