Č. 1222.

Pozemková reforma: Nařizuje-li stát. poz. úřad při výkonu svého dozorčího práva nad úřední správou uvalenou podle zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. určité hospodářské nebo právní disposice, nemůže tak učiniti, leda když zachová ony podmínky, za kterých cit. zákon dovoluje úřednímu správci takovou disposici učiniti. Nesmí tedy naříditi zrušení pachtu stran hospodářských celků, aniž dříve vyslechl vlastníka statku nebo jeho důvěrníka (§ 17, odst. 2 cit. zák.).
(Nález ze dne 15. března 1922 č. 3567.)
Věc: Karel Bedřich S. v M. (adv. Dr. Al. Brunclík z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran rozvázání pachtovní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jde o výroky obsažené v jeho bodu druhém a pátém, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Na dvory st-lovy, které byly jím dány do pachtu firmě A. K., končícího v r. 1922, uvalena byla usnesením ze dne 24. prosince 1919 vnucená správa dle nařízení ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. a ze dne 24. října 1919 č. 570 sb. z. a n. Výnosem obvodové úřadovny žal. úřadu v Užhorodě ze dne 30. března 1920 dány byly dvory V. a D. do drobného pachtu žadatelům z 8 sousedních obcí a byl výnos ten žal. úřadem rozhodnutím z 15. října 1920 potvrzen. Stížnost, která proti tomuto rozhodnutí u nss byla podána, byla nálezem ze dne 27. září 1921 č. 8251 zamítnuta.
Po vydání výnosu obvodové úřadovny ze dne 30. března 1920 vznikl mezi firmou A. K. a mezi uchazeči o půdu spor, týkající se jednak výše pachtovného, jednak polohy pozemků, jež jednotlivcům měly býti do pachtu dány. Za účelem odstranění tohoto sporu jednal žal. úřad opětně se zástupci drobných pachtýřů a zástupci firmy A. K. a uzavřena 24. října 1920 ústní dohoda, která byla 9. listopadu 1920 protokolována. Naříkaným rozhodnutím ze dne 9. listopadu 1920 rozhodl žal. úřad na základě oné ústní dohody takto:
1. Rozhodnutím ze dne 24. října 1920 ustanoveno pachtovné, které mají platiti vnucení pachtýři velkonájmu K-ovu, na 35 K za kat. jitro a určeno placení administrativních příspěvků. Ustanovení užitečného nákladu stane se rozhodčím' soudem.
2. Pozemkový úřad vstupuje co do dvorů V., D. s poplužními dvory L., L., V. E. a Š. v pachtovní smlouvu, kterou uzavřel Karel B. S. a jež příštím rokem končí, a sice ohledně řečených dvorů a pozemků k nim náležejících, nyní k přídělu dle § 63 příděl. zák. určených, načež tuto smlouvu pachtovní v řečeném objemu zruší. Obvodová úřadovna v Užhorodě se poukazuje, aby řečené objekty převzala ihned ve svou správu.
3. Vnucená správa velkonájmu K-ova byla rozhodnutím ze dne 25. října 1920 dle dohody zrušena.
4. Pozemkový úřad béře na sebe povinnost svou obvodovou úřadovnou stanovené pachtovné od vnucených pachtýřů vybrati a do 25. listopadu 1920 je do rukou velkonájmu firmy A. K. splatiti.
5. Velkonájem firmy A. K. jest povinen zaplatiti veškeré daně a dávky na uvedené objekty připadající, jakož i pojištění proti ohni do 30. října 1920 a ručí také za veškeré náhrady, kterých by se majitel pozemků a budov z pachtovní smlouvy až do dne 30. března 1920 eventuelně mohl domáhati. Od té doby nastalo ručení pozemkového úřadu. K tomu se podotýká, že dle vyjádření firmy A. K. majiteli řečených objektů žádných nároků náhradních proti firmě do konce roku 1920 nepřísluší, poněvadž její závazky byly do té doby řádně splněny.
Proti výnosu tomu jest podána stížnost u nss majitelem uvedených dvorů, směřující i proti firmě A. K., jako straně spolužalované. Stížnost vytýká, že st-1 před vydáním naříkaného rozhodnutí vůbec nebyl slyšen a že nař. rozhodnutí je nezákonné, poněvadž zasahuje do soukromých práv a soukromoprávního, poměru mezi st-lem a firmou A. K. založeného, pachtovní smlouvou ze 7. prosince 1894. Pachtovní poměr končí teprve rokem 1922 a není přípustno, aby žal. úřad bez svolení st-lova smlouvu tu rušil neb do ní vstupoval a prohlašoval, kdy pomíjí ručení pachtýře.
Při rozhodování o stížnosti té veden byl nss těmito úvahami:
Pokud spolužalovaná firma A. K. v odvodním spise namítá, že nebylo příčiny, aby byla spolužalovaná, poukazuje se na § 19 zák. o ss, dle něhož je st-li volno stíhati žalobou i osobu, v jejíž neprospěch bylo by zrušení rozhodnutí neb opatření, proti němuž stížnost směřuje. V daném případě uvádí nař. rozhodnutí výslovně, že bylo vydáno na základě ústní dohody uzavřené 24. října 1920 mezi žal. úřadem a spolužalovanou firmou. Zrušením nař. rozhodnutí byla by dotčena i dohoda a mohl tedy st-1 právem míti za to, že zrušení to bude v neprospěch spolužalované firmy, dohodu onu uzavřevši.
Ve věci samé bylo uvažováno takto:
Stížnost navrhuje zrušení nař. rozhodnutí in toto, tedy i pokud konstatuje, že rozhodnutím ze dne 24. října 1920 stanoveno bylo pachtovné, které mají platiti vnucení pachtýři velkonájmu firmy A. K., pokud ustanovuje způsob placení nájemného toho firmě a pokud konstatuje, že nucená správa velkonájmu K-ova byla rozhodnutím z 25. října 1920 dle dohody zrušena. Nehledě k tomu, že těmito výroky nebyl st-1 dotčen ve svých právech, poněvadž výroky ty dotýkají se jedině fy. A. K., není ve stížnosti stížných bodů těchto výroků se týkajících a bylo tedy stížnost, pokud směřuje snad i proti těmto výrokům, v naříkaném rozhodnutí pod č. 1, 3 a 4 obsaženým, odmítnouti jako nepřípustnou (§§ 2 a 18 zák. o ss.).
Zbývají tedy výroky obsažené pod č. 2 a 5 naříkaného výnosu.
Rozhodnutí samo neodůvodňuje výroků těch a neodvolává se na žádné ustanovení zákona, uvádějíc pouze v úvodní větě, že rozhodnutí to vydává se na základě ústní dohody ze 24. října 1920 uzavřené mezi velkopachtem A. K. se strany jedné, pak mezi drobnými pachtýři a žal. úřadem se strany druhé. Nař. rozhodnutí intimováno bylo však přípisem žal. úřadu ze dne 18. května 1921 také st-li, který dohodu onu neuzavřel, jednání dohodu tu předcházejícího vůbec se nezúčastnil a nemůže tedy již proto ohledně něho opírati se o citovanou dohodu.
Výroky pod 2 a 5 v nař. rozhodnutí uvedenými bylo však zasaženo do jeho práv, když žal. úřad vstoupil ohledně nemovitostí v pachtovní smlouvu, od st-le s firmou A. K. uzavřenou, resp. smlouvu tu zrušil, správu nemovitostí oněch ihned převzal a vyslovil, že dosavadní pachtýř ručí za náhrady, kterých by se st-1 z důvodu pachtovní smlouvy domáhal, pouze do 30. března 1920 a od té doby že počíná ručení žal. úřadu. Nejde také o pouhé opatření rázu jen hospodářského, nýbrž o opatření úřadu administrativního, jak ještě níže bude rozvedeno.
K odůvodnění výroků pod č. 2 a 5 uvedených neuvádí žal. úřad, jak již řečeno, kromě odvolání na zmíněnou dohodu, která nebyvší st-lem uzavřena, nemůže býti pro něho závaznou, ničeho jiného, a necituje také žádného zákonného ustanovení. Již v tom shledává nss podstatnou vadu řízení, poněvadž tím stížená straně obrana, ježto strana neznajíc právního a skutkového podkladu nař. rozhodnutí, mohla jen všeobecně proti rozhodnutí tomu namítnouti, že zasahuje do soukromých práv st-lových bez jeho slyšení a že proto je nezákonné a vadné.
Zabývaje se těmito námitkami, musil si nss především ujasniti obsah výroků naříkaným rozhodnutím pod č. 2 a 5 uvedených. Výroky, že žal. úřad vstupuje ohledně dvorů V. a D. s poplužními dvory v pachtovní smlouvu, kterou st-1 uzavřel s firmou A. K., že tato firma za náhrady, kterých by majitel dvorů těch z důvodu pachtovní smlouvy mohl se domáhati, ručí pouze do 30. března 1920, žal. úřad rozvázal pacht mezi st-lem a firmou, t. j. firmu ze smlouvy propustil. Jde především o to, byl-li žal. úřad vůbec oprávněn platnou pachtovní smlouvu bez svolení a proti vůli st-le jako majitele nemovitosti zrušiti.
Právo to nelze žal. úřadu v daném případě zásadně upříti. Jest nesporno, že velkostatek st-lův, k němuž patří jmenované dvory, je velkým majetkem státem zabraným, posud ovšem státem nepřevzatým. Ze spisů jde dále na jevo, že na dvory ony byla usnesením ze dne 24. prosince 1919 č. — podle nařízení ze dne 18. června 1919 č. 541 sb. z. a n. a ze dne 24. října 1919 č. 570 sb. z. a n. uvalena vnucená správa. Ode dne 4. března 1920, kdy nabyl účinnosti zákon ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. o správě úřední, platila ustanovení tohoto zákona i ohledně vnucené správy dříve uvalené (arg. § 19 cit. zák.). Naříkaný výnos byl vydán za trvání této správy, poněvadž zrušení vnucené správy velkonájmu stalo se teprve naříkaným rozhodnutím. Tvrdil-li zástupce st-lův teprve při veřejném ústním líčení, že vnucená správa zrušena byla již 17. března 1920, nemohl nss na tvrzení to vzíti zřetele. Nař. rozhodnutí konstatuje výslovně, že vnucená správa byla zrušena teprve dohodou, tvořící jeho podklad, a bylo tedy věcí st-le, aby k tomuto skutkovému předpokladu zaujal stanovisko již ve stížnosti. Nechal-li je nepopřeným, musil nss dle § 6 svého zákona toto skutkové zjištění i svému rozhodnutí položiti za. základ, aniž směl na tvrzení teprve při ústním líčení uvedené pozírati (§ 18 cit. zák.). Naříkané rozhodnutí, pokud jde o výroky pod 2 a 5 uvedené, nedovolává se sice žádného ustanovení zákonného, zřejmě však spočívá na zákoně ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., jímž stpú nabyl všeobecného zmocnění zastupovati majetek podrobený úřední správě (§ 14) a vésti správu tohoto majetku (§ 15) za tím účelem, aby zabezpečil řádné hospodaření na zabraných statcích. Je tedy právním základem výroků pod č. 2 a 5 naříkaného rozhodnutí, pokud jde o st-le, neuzavřevšího dohodu ze dne 24. října 1920, patrně norma § 14 cit. zákona.
Dle tohoto § 14 přechází ustanovením úřední správy správa a vše, co se správou majetku souvisí, zejména tedy zpeněžení plodin, surovin, výrobků a pod., uzavírání a rozvazování pachtů, služebních a námezdních smluv a pod. v mezích platných zákonů na úředního správce, ustanoveného stpú-em. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že uvalení úřední správy dává orgánům jejím možnost uzavírati a rozvazovati pachtovní smlouvy o nemovitostech úřední správě podrobených.
Jestliže žal. úřad svým rozhodnutím sám učinil určité opatření, totiž rozvázal stávající pachtovní smlouvu mezi majitelem zabraného velkostatku a firmou A. K. uzavřenou, pak učinil tak jako úřad dozorčí, jemuž přísluší právo dohledu nad úřední správou na velkostatek uvalenou a jde, jak svrchu uvedeno, nikoli o pouhé prohlášení strany, nikoli o pouhou disposici hospodářskou, nýbrž o opatření úřední přezkoušení nss-em podléhající.
Shledal-li však úřad potřebu ve výkonu svého práva dohlédacího naříditi ohledně statku podrobeného úřední správě určitou disposici, nemohl a nesměl tak učiniti, leč zachovávaje všechny ony podmínky, pod kterými zákon disposici takovou úřednímu správci dovoluje. Dle § 17, odst. 2 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. nesmí úřední správce uzavříti neb rozvázati pachtovní poměr ohledně hospodářského celku (dvorce, statku), aniž by si vyžádal vyjádření vlastníka (uživatele, pachtýře) neb jeho důvěrníka.
V daném případě, ač šlo o rozvázání pachtovního poměru ohledně takového hospodářského celku, totiž dvou dvorů s poplužními dvory, nebyl st-1 jako vlastník těchto objektů před vydáním nař. rozhodnutí vůbec slyšen, ani nebyl úřadem vyzván, aby se o zamýšleném rozvázání pachtovní smlouvy vyjádřil. Tím porušen byl cit. předpis § 17, odst. 2 zák. z 12. února 1920 č. 118, což činí výroky pod č. 2 a 5 uvedené nezákonými. Bylo proto nař. rozhodnutí v bodech těchto dle § 7 zák. o ss zrušiti, čímž zrušen jest i výrok prohlašující, že stpú stává se pachtýřem dvorů shora zmíněných.

Citace:

č. 1222. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 405-408.