Č. 1421

.
Pozemková reforma: 1. Ten, komu byly propůjčeny určité míry dolové, nestává se tím již vlastníkem (§ 2 zák. zábor.) nemovitosti, stran které mu byly dolové míry propůjčeny. — 2. Skutečnost, že určité nemovitosti nejsou věnovány zemědělské výrobě, nýbrž slouží podnikání průmyslovému, hornímu a pod., může býti uplatňován nikoli námitkou proti záboru podle § 2 zák. zábor., nýbrž jen vznesením nároku na vyloučení ze záboru podle § 3a zák. zábor. — 3. Stát. poz. úřad není povinen řešiti ex officio otázku vyloučení objektů ze záboru podle § 3a zák. zábor. — 4. Strana není povinna pod ztrátou svých práv domáhati se již při soupisu svého majetku výroku, že nemovitý majetek její nepodléhá záboru nebo je z něho vyloučen (§ 4 nař. ze 6. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n.).
(Nález ze dne 14. června 1922 č. 2738.)
Prejudiktura: K 2. a 3. Boh. č. 946; K 4. Boh. č. 1097 adm.
Věc: Společnost O.-B.—u. H. ve Vídni, dále R. b. a. H., společnou v Mor. Ostravě a společnost O. B.— u. H. v Mor. Ostravě a konečně M.—O. společnost M. A. v Mor. Ostravě (adv. Dr. J. Brabec z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (ob. rada Dr. Kaňka) stran záboru nemovitostí. Výrok: Nař. opatření, pokud na jich základě poznamenán byl zábor v horní knize O. vložka čl. — a v horní knize N. J. vložka č. —, zrušují se pro vadu řízení; jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výnosy ze dne — oznámil žal. úřad stěžujícím si společnostem, že veškerý nemovitý majetek společností těch je velkým majetkem pozemkovým, státem po rozumu zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. zabraným, neboť tvoří majetek jejich soubory, jichž výměra je větší než 150 ha půdy zemědělské a 250 ha půdy vůbec.
K žádostem žal. úřadu poznamenaly pak příslušné soudy na nemovitostech stěžujícím si společnostem do vlastnictví připsaných, že tyto zabrány jsou státem dle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. Tak stalo se zejména i usnesením krajského soudu v Olomouci ze dne — v horní knize O. vl. č. — v horní knize N. J. vl. č. .
Proti těmto výnosům a opatřením na základě nich za účelem uvedení záboru v patrnost učiněným směřují čtyři stížnosti u nss-u podané, obsahující tyto námitky:
1. Vložka č. — horní knihy O. a vložka č. — horní knihy N. J. nepod- léhají vůbec záboru, poněvadž ve vložkách těch zapsány jsou pouze pro- půjčené dolové míry a to ve vl. č. — horní knihy O. propůjčené míry dolové R. b. a b. společnosti v Mor. Ostravě, ve vl. č. — N. J. propůjčené míry dolové společnosti M. A., takže nehledě k tomu, že tyto vložky záboru vůbec nepodléhají, je nepřípustno je v jeden soubor sečítati.
2. Ani ostatní zabrané nemovitosti záboru nepodléhají, poněvadž vesměs slouží neb určeny jsou provozování báňských a hutních podniků stěžujících si společností, nikoli však produkci zemědělské. Proto nevztahuje se na ně záborový zákon, jehož cílem je úprava nemovitého majetku sloužícího produkci zemědělské a jsou nař. výnosy a nař. opatření nezákonná. Pokud nebylo vyšetřeno, že nemovitý majetek ten skutečně slouží průmyslovému podnikání, jest i řízení vadné.
3. Zabrané nemovitosti jsou právně i hospodářsky samostatný a neslouží hospodaření na zabrané půdě. Jsou proto dle § 3a zábor. zák. ze záboru vyloučeny a prohlašuje-li je žal. úřad přes to za zabrané, je to nezákonné. Žal. úřad měl vyšetřiti, že jde o objekty, jaké má na mysli § 3a zábor. zák. a nestalo-li se tak, je řízení vadné.
O stížnostech těch uvažoval nss takto:
Ad 1. Podle § 40 všeob. zák. horního musí ten, kdo chce od horního úřadu dosáhnouti vlastnického práva k mineráliím vyskytujícím se v určitém ohraničeném obvodu a práva k dobývání jich, zažádati u horního úřadu o propůjčení těchto oprávnění. Propůjčení oprávnění těch dělí zákon v § 41 na různé druhy, mezi jinými i na dolové míry (§§ 42, 70). Již z toho plyne, že propůjčením dolových měr nestává se oprávněný vlastníkem nemovitostí, nýbrž nabývá pouze vlastnictví k určitým tam se vyskytujícím mineráliím a nabývá výhradního práva k jich dobývání.
Podle § 2 zábor. zák. rozuměti je velkým majetkem pozemkovým dle § 1 zábor. zák. zabraným souhrn nemovitostí a práv spojených s jejich držením, jestliže výměra náležející v území československé republiky vlastnicky jedné osobě neb týmž spoluvlastníkům je větší než 150 ha půdy zemědělské neb 250 ha půdy vůbec. Podle toho, co svrchu řečeno, nelze však všeobecně tvrditi, že by ten, jemuž určité míry dolové byly propůjčeny, byl vlastníkem nemovitosti, stran které mu dolové míry byly propůjčeny, poněvadž právě nabyl jen vlastnictví k mineráliím tam se nalézajícím a práva jich dobývati.
Ovšem mohou býti dolové míry propůjčeny jak vlastníku té které nemovitosti, tak i osobě třetí.
Vedle dolových měr a jiných pod. práv horních zapisují se do knih horních i věnování různých realit jako součástí podniku horního (117 horn. zák.).
Stížnost tvrdí, že ve vl. č. — horní knihy v O. a ve vl. č. — horní knihy v N. J. zapsány jsou pouze propůjčené míry dolové.
Jde-li skutečně jen o propůjčení míry dolové stran pozemků, které nepatří vlastnicky st-lce, pak by ovšem dle svrchu řečeného tyto vložky záboru nepodléhaly. Ale spisy neposkytují dostatečný podklad pro skutkové zjištění, co v uvedených vložkách je vlastně zapsáno, zda totiž uvedená tělesa obsahují skutečně a výhradně jen propůjčené míry dolové k pozemkům st-lce nepatřícím, či zda obsahují případně jen vyznačení, že ta která nemovitost st-lce vlastnicky v technickém slova smyslu patřící a jí snad již i v příslušné knize pozemkové také připsaná, byla dle § 117 horn. zák. účelům horním věnována, v kterémžto posledním, případě by arciť poznámka záboru, kterou vymoci si je v příslušné pozemkové knize, i do knihy horní přijíti mohla resp. musila.
V tom směru je skutková podstata neúplná a muselo nař. rozhodnutí býti zrušeno, aby bylo zjištěno, co tvoří ve skutečnosti předmět zápisu v těchto vložkách.
Pokud jde o vložku č. — horní knihy N. J., tvrdí stížnost dále, že tato vložka nepatří st-lce R. b. a h. společnosti, s jejímž souborem nemovitostí byla sčítána, nýbrž st-lce druhé, totiž společnosti M. A. St-lka, nebyvší před vydáním nař. rozhodnutí slyšena, nemohla v tom směru proti skutkovému zjištění žal. úřadu zaujmouti stanovisko. Jestliže správnost jeho ve stížnosti popřela, musilo nař. opatření, pokud jde o poznámku záboru v této vložce i z toho důvodu býti dle § 6 zák. o ss zrušeno, aby případně za součinnosti stran bylo zjištěno, komu vl. č. — N. J. vlastnicky náleží, po případě v jakém vzájemném vztahu obě společnosti jsou a jde-li tedy o identitu vlastníka, kterou předpokládá sčítání nemovitostí dle § 2 záb. zák.
Proto bylo nař. opatření, pokud na jeho základě poznamenán byl zábor v horní knize O. ve vl. č. — a v horní knize N. J. vl. č — zrušeno pro vady řízení.
Ad 2. a 3. Stran všech ostatních zabraných nemovitostí zastávají stížnosti stanovisko, že hospodářský jejich účel uplatněný věnováním jich k jiným cílům než zemědělské produkci, vylučuje způsobilost jejich státi se předmětem záboru.
Nss nemůže stanovisko toto v jeho všeobecnost i sdíleti.
Jest arciť pravda, že není hospodářské určení nemovitostí při rozhodnutí o tom, zda nemovitost ona jest stížená záborovým nexem, okolností naprosto bezvýznamnou.
Ale k významu jejímu se v zákoně nepřihlíží již v normě § 2, nýbrž teprve v předpisu § 3 zák. zábor.
Ustanovení § 2, jež všeobecně mluví o souboru nemovitostí, témuž vlastnickému subjektu patřících, aniž jakkoli mezi těmito nemovitostmi rozeznává, a jež vůči půdě zemědělské staví půdu vůbec, obojí však stíhá záborem, nedopouští již samo o sobě činiti rozdíl mezi půdou věnovanou produkci zemědělské s jedné a půdou sloužící jiným hospodářským cílům se strany druhé.
Za to však klade norma § 3 lit a) na hospodářské určení nemovitostí rozhodnou váhu, zahrnujíc pod pojmem »objekt« jen ony nemovitosti, které jsou věnovány jiným hospodářským účelům než zemědělské výrobě.
Z toho plyne, že odpověď na otázku, jaký význam a smysl přičítá záborový zákon hospodářskému určení konkrétní nemovitosti, nelze hledati — jak to stížnosti činí — již v § 2, nýbrž teprve v § 3 lit. a) a že okolnost, že určité pozemky nejsou věnovány zemědělské výrobě, nýbrž slouží podnikání průmyslovému, hornímu atd., může býti uplatňována nikoli námitkou proti záboru dle § 2, nýbrž cestou nároku vzneseného dle § 3 lit. a) a domáhajícího se vyloučení nemovitosti dotčené z nexu záborového.
Že jen tento výklad jest správný, plyne z toho, že zák. zábor. v § 3 lit. a) nejen vyslovuje výjimku z § 2, nýbrž že váže platnost výjimky této na určité předpoklady, tak že všude tam, kde nejsou podmínky § 3 lit. a) dány, t. j. kde není právní a hospodářská samostatnost objektů oněm zvláštním jiným účelům věnovaných dokázána, nebo kde není zjištěno, že tyto objekty neslouží hospodaření na ostatní zabrané půdě téhož vlastníka, zůstává ohledně těchto objektů v plné platnosti předpis § 2.
Tím také nabývá nového významu a smyslu § 13 příděl. zák. jenž jedná o přídělu průmyslových podniků a tudíž předpokládá předchozí jejich zábor.
Pokud stížnosti na podporu své argumentace ještě uvádějí, že pozemky, o něž jde, by mohly tvořiti předmět expropriace, jíž by si st-lka dle horního zákona mohla vydobýti, bylo by k tomu podotknouti toliko toto:
Okolnost, zda nemovitosti, ve vlastnictví st-lčině se již nyní nalézající, byly nebo mohly býti nabyty cestou vyvlastnění, jest pro otázku záboru dle § 2, jenž klade váhu toliko na skutečnost existujícího vlastnictví, naprosto nerozhodná.
Pokud by však přišel v úvahu § 3 lit. a), mohla by okolnost, že pozemky ony byly nebo mohly býti získány vyvlastněním, tvořiti významný moment pro zodpovídání otázky o hospodářském určení těchto pozemků, nebo otázky, zda a pokud pozemky tyto tvoří objekt resp. příslušenství nějakého objektu, jenž dle § 3 lit a) ze záboru jest vyloučen.
Z toho však znovu vysvítá, že i tato otázka může nabýti nějakého významu toliko v řízení, v němž jest stranou uplatňován nárok dle § 3 lit. a).
Stížnosti arciť také dále míní, že nebylo st-lce třeba nárok dle § 3 lit. a) zvláště formálně k platnosti přiváděti, ježto úřad má z povinnosti úřední předpisu tohoto dbáti.
V tom směru vyslovil nss již v četných nálezech právní názor, že není nezákonným jestliže žal. úřad s nemovitostmi témuž vlastníku nebo týmž spoluvlastníkům náležejícími a výměru §em 2 zák. zábor. stanovenou majícími nakládá po tak dlouho jako; se zabranými, a vymůže si na nich poznámku záboru, pokud neuzná, že jsou dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vy-
page number='00849'/>733
loučeny. Vysloveno pak opětně, že úřad není povinen ex officio vyšetřovati, pokud ohledně nemovitostí těch jsou dány podmínky vyloučení ze záboru dle § 3 a) zábor. zák., že však strana jest oprávněna nárok na vyloučení objektů vznésti kdykoli až do doby skutečného převzetí nemovitostí státem (srovn. zejména nález ze dne 21. září 1921 č. 10762, Boh. č. 946 adm.) Jsou proto námitky stížnosti a to jak námitka nezákonnosti, tak i vady řízení, čerpané z § 3 a) zábor. zák. bezdůvodny.
Nebylo-li však ani úřadu možno, ani třeba otázkami hospodářského věnování dotčených nemovitostí již v tomto řízení se zabývati, není také vady řízení v tom, že okolnosti, z nichž se dá na toto věnování souditi, nevyšetřil a jsou tedy stížnosti i v tomto ohledu bezdůvodné.
Vývody stížnosti, že nemovitosti, o něž jde, jsou skutečně ze záboru dle § 3 a) zábor. zák. vyloučeny, nemohl se nss vzhledem k ustanovení § 5 zák. o ss vůbec zabývati, poněvadž nař. rozhodnutí a opatření ještě vůbec nerozhodla o nároku na vyloučení dle § 3 a) zák. zábor., který st-lka v řízení administrativním také posud neuplatnila, nýbrž řešila otázku, zda nemovitosti ony jsou zabrány, pouze s hlediska §§ 1 a 2 zábor. zák.
Z těchto důvodů nalezeno, jak uvedeno je v enunciátě nálezu.
Poukazuje se pouze ještě k tomu, že pokud žal. úřad ve svém rozhodnutí ze dne — dovolává se toho, že strana nepodala námitek po rozumu § 4 nař. ze dne 6. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. a tím vyslovil preklusi námitek proti záboru, nebylo by lze tento důvod nař. rozhodnutí uznati za zákonný. Nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 4. ledna 1922 č. 17843-21, Boh. č. 1097 adm., že strana není povinna pod ztrátou svých práv domáhati se výroku, že nemovitý majetek její záboru nepodléhá neb z něho je vyloučen, hned při soupisu svého majetku a že proto nemůže stranu stihnouti žádná ujma, když jej v soupisu neuplatní.
Poněvadž však se nař. rozhodnutí ze dne — dovolává i výměry zabraných nemovitostí a tím zřejmě poukazuje, a to jak dovozeno, právem na §§ 1 a 2 zábor. zák., nebylo ovšem třeba je z toho důvodu pro nezákonnost rušiti.

Citace:

č. 1421. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 845-849.