Č. 1140.

Školství: 1. Není třeba zvláštního formálního návrhu finanční prokuratury jménem státu, aby správní úřad podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. povolaný mohl vysloviti vnucený nájem místností pro účely školy menšinové. — 2. Správní úřad, vyslovuje vnucený nájem podle § 7 zák. č. 189/19 sb. z. a n., může též vysloviti, jakou dobu má vnucený nájem trvati, nebo kdy a za jakých podmínek od něho ustoupí— 3. Otázka, je-li ve smyslu § 7 zák. č. 189/19 třeba zabezpečiti umístění menšinové školy nebo zabezpečiti bydlení jejích správců, ředitelů neb učitelů a kterých místností je k tomu třeba, jest otázkou skutkovou. — 4. Správní úřad, vyslovující vnucený nájem podle § 7 zák. č. 189/19, může též učiniti výrok o nutných adaptacích.
(Nález ze dne 26. ledna 1922 č. 1014.)
Věc: Purkmistrovský úřad v B. (adv. Dr. K. Schreitter z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vnucený nájem místností pro české školy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Aby zabezpečeny byly další místnosti, kterých ve školním roce 1921/22 potřebuje česká škola obecná v B. jakož i česká škola občanská tamže zřízená výnosem min. školství a národní osvěty ze dne — podle § 5 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., vyslovil tento v dohodě s min. vnitra nař. rozhodnutím podle § 7 uv. zák., změněného zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n., nucený nájem místností v nové budově německých škol národních v B. a sice v přízemí 1. dvou učeben sousedících s dosavadními učebnami české školy obecné, 2. příslušné chodby, 3 záchodů proti těmto učebnám. Při tom určil ministr, aby provedeny byly adaptace v budově tak, aby všechny místnosti českých škol byly jednotně přístupny a od učeben školy německé odděleny příčkou. Dále vyhrazeno českým školám používání vodovodu, světla, části sklepa, dvorů a půdy jakož i právo, aby zabranou část budovy uvnitř i zevně mohly opatřiti nápisy, ozdobami, obrazy, prapory a pod. Konečně ustanoveno, že nucený nájem počne dnem, kdy posádkové velitelství vyklidí dva pokoje v 1. patře budovy jím užívané a trvati bude na dobu potřeby zatím na dobu 5 let; státní správě jest volno dáti výpověď čtvrtletní prvého dne kteréhokoliv měsíce.
Stížnost namítá proti nař. rozhodnutí v podstatě toto:
1. § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. stanoví výslovně, že stát nebo země mají právo požadovati místnosti pro školu; zástupcem státu je však finanční prokuratura, ta však příslušný návrh nepodala; ministerstvo nemůže vystupovati zároveň jako strana požadující místnosti a jako úřad rozhodující.
2. § 6 téhož zákona stanoví výslovně, že země nebo stát nese veškeren náklad osobní a věcný pro školu podle tohoto zákona zřízenou; budova, o kterou jde, jest vlastnictvím obce, která jedině je oprávněna s ní disponovati s tím omezením, že budova je věnována k účelům německého školství. Nuceným nájmem je vlastnické právo obce omezováno, k čemuž úřad není oprávněn.
3. Podle všeobecných zásad právních může se státi vyvlastnění jenom ve prospěch veřejného podniku, jenž podle svého účelu potřebuje soukromého vlastnictví. Budova jest určena pro německé školství, tedy pro veřejný účel právě tak hodnotný, jako je školní vyučování české. Nelze proto pro českou školu vyvlastniti místností, které již slouží německému školství.
4. Ministerstvo nezjistilo náležitě skutkové okolnosti pro zábor důležité, neoznámilo je obci a nezkoumalo námitky obce, pokud se týče nesdělilo Obci, jakým postupem dospělo k svému rozhodnutí; byla tedy porušena zásada slyšení stran a zásada řádného zjištění skutkového stavu.
5. Žal. úřad nehleděl k tomu, že záborem znemožní se řádné vyučování na školách německých a neslyšel o tom obec.
6. Ministerstvo nařídilo též adaptace, k čemuž dle zákona není oprávněno, neboť nucený nájemce má jen tolik práva, jako nájemce vůbec; nájemce nesmí však bez souhlasu vlastníka budovy prováděti dalekosáhlé stavební změny. O zamýšlených adaptacích nebyla obec slyšena, a není vysloveno, kdo adaptace má provésti; naříkané rozhodnutí je proto v podstatném bodě nejasné a neúplné, a byla v tom směru porušena zásada slyšení stran.
7. Nezákonné je dále, že nař. rozhodnutí vyhrazuje státu právo, vypověděti nucený nájem kdykoliv 1. dne kteréhokoliv měsíce. Plyne sice z povahy nuceného nájmu, že vlastník nemá práva k výpovědi, pak však ani druhá strana toho práva nemá.
8. Podle všeobecných zásad lze zabírati jenom, když veřejný zájem činí zábor nutným; toho zde není. Zábor nebyl nutný, poněvadž jednak bylo možno zříditi zvláštní budovu pro českou školu, jednak bylo snadno nalézti místnosti v ženském klášteře.
ad 1. Zákon stanoví na uvedeném místě, že stát i země má právo získati potřebné místnosti za přiměřenou náhradu. Z toho a z následujících ustanovení § 7 plyne toliko právo státu získati nuceným nájmem místnosti, pro školy menšinové nutné, nikoli však nutnost, aby stát — chtěje takovýmto způsobem místnosti získati — zvláštním formálním návrhem u příslušného úřadu domáhal se realisace tohoto práva. Opatřovati místnosti pro školu jest úkolem správy školské a příslušných jejích orgánů. V tomto případě jde o opatření místností pro školu menšinovou, tedy pro školu, jejíž přímá správa podle § 2 a 38 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. přísluší od 1. ledna 1921 ministerstvu školství a národní osvěty; jest tedy patrno, že jest věcí tohoto úřadu postarati se o místnosti pro školu tu; intervence finanční prokuratury v tom směru třeba není, poněvadž finanční prokuratura podle § 1 min. nař. ze dne 9. března 1898 č. 41 ř. z. a § 1 zákona ze 4. června 1919 č. 313 sb. z. a n. jest toliko, povolána obstarávati práce právních zástupců vzhledem k jmění státnímu a k takovému majetku, který jemu co do zastupování na roven jest postaven, v řízení správním však podle § 15 B nařízení z r. 1898 nastupuje toliko v těch případech, ve kterých jest jí intervence svěřena od povolaného správního úřadu.
Námitka shora uvedená jest tudíž bezdůvodná.
ad 2. Stejně není důvodná námitka tato; neboť plyne z povahy nuceného nájmu , že jest zásahem do práv vlastníkových proti vůli jeho provedeným, ke kterému dává § 7 uv. zák. žal. úřadu za určitých předpokladů právo. Z místností nuceným nájmem postižených platí se ostatně náhrada z peněz státních, takže nelze v něm spatřovati uvalení nákladu za školu na obec.
Ani námitka ad 3. uvedená není důvodná, neboť — jak vysloveno bylo již v opětných nálezech tohoto soudu, na př. v nálezu ze dne 13. května 1921 č. 5381 (Boh. č. 841), na který se po rozumu § 44 j. ř. poukazuje, — stíhá nucený nájem podle § 7 každou realitu bez ohledu na to, je-li ve vlastnictví soukromém či ve vlastnictví právnické osobnosti veřejno-právní, a bez ohledu na účely, kterým budova slouží.
Rovněž výtku uvedenou pod 4. neuznal soud důvodnou, neboť ze spisů správních jde, že min. školství na základě místního šetření konaného jeho úředníkem dalo prostřednictvím okresní politické správy st-lkám předem sděliti podstatné okolnosti a že také obě st-lky k tomu zaujaly písemně stanovisko.
Stejně neuznal soud důvodnou námitku uvedenou shora pod 6. Neboť § 7 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. výslovně stanoví, že »opatření stran nutných úprav stavebních v místnostech získaných nájmem podle tohoto paragrafu, činí po slyšení vlastníka reality nebo jeho zástupce funkcionář v § 4 zákona zmíněný ...« a že »případné úkony stavebního úřadu příslušejí tu okresní politické správě«.
Z toho jde, že stát jako uživatel místností nuceným nájmem získaných nemá co do práva k provádění úprav stavebních postavení jako soukromo-právní nájemce, nýbrž že mu zákon propůjčil právo, aby na svůj náklad (arg. § 6 zákona č. 189/1919 a §§ 2 a 35 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n.) prováděl nutné adaptace, jsa při tom toliko vázán na zachování všeobecné zásady řízení správního o slyšení stran.
V tom případě pak jde ze spisu správních, že obec jako vlastník budovy o zamýšlených adaptacích byla předem zpravena výměrem okresní politické správy ze dne — a že i před provedením adaptací konáno bylo dne — za přítomnosti starosty města místní šetření.
Námitka uvedená shora pod 7. rovněž není důvodná. Z povahy nuceného nájmu jako právního poměru založeného podle § 365 o. z. o. a podle v předpisu § 7 zák. č. 189/1919 proti vůli vlastníka budovy plyne, že ani pro založení ani pro rozvázání poměru toho nelze bez podmínky aplikovati pravidla občanského práva o smlouvě nájemní, že úřad nucený nájem vyslovivší kdykoliv od něho může ustoupiti a že nelze dojista spatřovati zásah do práv vlastníkových v tom, jestliže správní úřad čině výrok o nuceném nájmu stanovil též dobu trvání jeho, pokud se týče omezil nucený nájem co do trvání jeho a předem vyslovil, kdy a za jakých podmínek od nuceného nájmu ustoupí.
Konečně uznal soud bezdůvodnou i námitku uvedenou shora pod 8., neboť z ustanovení § 7 zák. č. 189/1919 jde, že nucený nájem jest přípustný, aby se zabezpečilo umístění školy menšinové. Ze spisů správních jde, že v B. byla zřízena nová menšinová škola občanská, která místností neměla, takže bylo právem a povinností správy školské postarati se o její umístění.
Otázka pak, zda k tomu bylo třeba právě zabraných místností nebo zda bylo možno použíti k tomu místností jiných, jest otázkou skutkovou, kterou může nss podle § 6 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 přezkoumávati toliko s hlediska formálního; v tom směru namítá stížnost, že obec již před zabráním poukazovala na možnost získati místnosti v ženském klášteře, že však žal. úřad tento námět neuvážil. Ze správních spisů není však patrno, že st-lky ve svých písemných podáních ze dne — a —, ve kterých podrobně pojednaly o umístění české školy občanské, podobný námět přednesly.
Naopak obě st-lky jen opětně poukazovaly na velký nedostatek místností a nouzi bytovou v B., která podle jejich názoru byla zřízení školy občanské na překážku.
Soud proto neshledal ani neúplnost skutkového zjištění ani odpor se spisy ani porušení podstatných forem řízení, jestliže žal. úřad za tohoto stavu věci na základě zprávy svého technického orgánu a vzhledem k tomu, že již i obecná škola česká v oné budově je umístěna, pokládal způsob zabezpečení umístění školy občanské, naříkaným rozhodnutím zvolený, za nejvhodnější, takže soud na toto skutkové zjištění žal. úřadu podle 1. odst. § 6 svého zákona jest vázán.
Pokud pak zástupce stížnosti při ústním líčení vytýkal, že možno zabírati místnosti jen pro školy již zřízené, sluší konstatovati, že občanská škola menšinová byla nově zřízena výnosem min. školství ze dne — a že nucený nájem podle znění nař. rozhodnutí vysloven byl též pro tuto školu.
Zbývá tudíž zaměstnávati se námitkou shora pod č. 5. uvedenou. V tom směru setrvává soud na právním názoru již opětně, na př. v nálezu ze dne 13. května 1921 č. 5381 (Boh. č. 841) vysloveném, z něhož plyne, že nucený nájem i v tomto případě je přípustný toliko, jestliže místností zabraných není již třeba k účelu, kterému jsou věnovány, a není-li provoz školy německé ztrátou těchto místností ohrožen. Ze spisů správních jde, že zabrané místnosti sloužily škole německé za učebny. Zpráva technického znalce v tomto směru uvádí, že budova německé školy jest dostatečně velká a má tolik prostorných místností, že v ní může býti pohodlně umístěna jak škola německá tak i část české školy, a počítá s tím, že obě německé třídy možno přemístiti do dvou místnosti v 1. patře dosud vojenským velitelstvím používaných.
Naproti tomu uvedla obec i místní školní rada ve svých podáních ze dne —, že ony dvě místnosti v 1. patře jsou řiditelnou a sborovnou školy a musí po vyklizení vojenským velitelstvím opět vráceny býti tomuto svému určení.
Ze spisů správních není patrno, jak se žal. úřad s tvrzením tímto vypořádal, a neobsahuje také nař. rozhodnutí samo ničeho k vyvrácení tohoto tvrzení; jest tedy skutkové zjištění, ze kterého, žal. úřad v tomto směru vycházel, neúplné. Pokud žal. úřad snad pokládal za dostatečný důvod pro závěr, že německá škola oněch místností nepotřebuje, okolnost, že obou místností v 1. patře v době záboru skutečně nepoužívala, byl by názor tento z důvodů blíže rozvedených v rozhodnutí tohoto soudu ze dne 28. května 1921 č. 6400 mylným. Jelikož uvedená neúplnost a nejasnost skutkového zjištění, ze kterého žalovaný úřad podle spisů správních vycházel, týká se podstatné otázky, totiž toho, je-li záborem ohrožen původní vlastní účel budovy a provoz německé školy, tudíž je-li zábor po zákonu přípustný čili nic, uznal soud tuto vadu za podstatnou a bylo proto naříkané rezhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 1140. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 229-233.