Č. 1201.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Těšínsko): Při vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti na Těšínsku zcizené dne 17. listopadu 1919 sluší, když berní závazek nebyl dne 10. srpna 1920 ještě uhrazen, podle § 6 opatření stálého výboru N. S. ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. převésti tuto dávku na koruny čsl. podle klíče stanoveného v § 5 č. 2 cit. opatření.
(Nález ze dne 6. března 1922 č. 16 798/21.)
Věc: Mariana S. v R. proti zemské správní komisi pro Slezsko v Opavě o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná, pokud jde o částku 325 K (náklady soudního odhadu), v ostatním se naříkané rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Trhovou smlouvou ze dne 17. listopadu 1919 prodala st-lka usedlost ve Starém Městě u Frýštátu manželům Josefu a Barboře S. za 8200 K. Z této částky zaplatili kupující, jak ve smlouvě řečené uvedeno, před podpisem smlouvy, jenž se stal taktéž 1. listopadu 1919, peníz 4600 K, kdežto zbytek 3600 K kupní ceny se zavázali zaplatiti do 1. ledna 1920.
Platebním příkazem ze dne 20. května 1921 předepsal slezský zemský úřad pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty v Opavě na základě zákona ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z. a prov. nař. k němu ze dne 12. července 1913 č. 37 z. z. pro Slezsko, z převodu řečené usedlosti, bera za základ jako zcizovací cenu — po srážce hodnoty kupujícími převzaté služebnosti — částku 8000 K, dávku z přírůstku hodnoty penízem 1005 K 90 h, dále náklady soudního odhadu dle § 17 zák. ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z. pro Slezsko částkou 325 K, úhrnem tedy 1330 K 90 h k zaplacení do 30 dnů od doručení platebního příkazu.
Do tohoto příkazu podala st-lka dne 6. července 1921 u řečeného zemského úřadu rozklad nebo stížnost, žádajíc, aby platební příkaz byl zrušen a za základ vzata byla zcizovací hodnota 2200 Kč, ježto st-lka za prodanou nemovitost obdržela 8000 starých korun, jež pak překolkovány byly na 5600 polských marek, které si uložila ve spořitelně, za které však pak obdržela při výměně na měnu čsl. toliko 2240 K čsl., z nichž by měla nyní platiti dávku 1330 K 90 h čsl. nebo z kupní ceny 5600 marek polských dávku 27 000 polských marek.
Nař. rozhodnutím zamítla zemská správní komise pro Slezsko tuto stížnost s odůvodněním v podstatě tím, že st-lce byla, jak v kupní smlouvě uvedeno, částka 5600 K kupní ceny hotově zaplacena v korunách a nikoli v polských markách, k zlehčení hodnoty peněz při okolkování jich přivoděné nelze přihlížeti a dávka z přírůstku hodnoty proto předepsána byla v českých korunách.
Rozhoduje o stížnosti, navrhující zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost a odsouzení odpůrkyně k placení útrat, uvážil nss toto:
Stížnost nesměřuje proti cifernímu výpočtu předepsané dávky z přírůstku hodnoty, nýbrž namítá, že závazek k placení dávky, v r. 1919 vzniklý, nepodléhá vyměření dávky v kursu al pari a že naříkané rozhodnutí příčí se v tomto směru vládnímu nař. ze dne 3. srpna 1920 č. 468 sb. z. a n. a opatření stálého výboru N. S. ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. o zavedení čsl. měny v území Těšínska, které až do té doby bylo pod panstvím polským a kteréžto předpisy stanoví, že 100 starých korun rakouských je rovnocenno 40 resp. dokonce 28 korunám československým.
Pokud jde o dávku z přírůstku samu, vyměřenou penízem 1005 K 90 h, jest tato námitka opodstatněna. Podle § 6 opatření stálého výboru N. S. ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. jest převésti a platiti veškeré dne 10. srpna 1920 neuhrazené pohledávky a závazky veřejnoprávní, pokud jsou splatny u pokladen čsl. státu nebo veřejnoprávních korporací čsl. na Těšínsku, v poměru §em 5 téhož zák. předpisu stanoveném.
V tomto § jest poměr ten stanoven takto: 1. Pohledávky a závazky vzniklé v rakousko-uherských (nekolkovaných) korunách před 26. únorem 1919 v poměru 100 korun rakousko-uherských (nekolkovaných) = 100 Kč, 2. pozdější v rakousko-uherských (nekolkovaných) korunách do 19. dubna 1920 vzniklé pohledávky a závazky v poměru 250 K rak.-uh. (nekolkovaných) = 100 Kč.
Shora uvedený § 6 cit. opatření mluví jednak o veřejnoprávních pohledávkách, jednak o veřejnoprávních závazcích. Z toho plyne, že pro použití klíče v § 5 cit. předpisu uvedeného stačí, když buď veřejnoprávní pohledávka nebo veřejnoprávní závazek vznikly v rakouskouherských (nekolkovaných) korunách v obdobích, v § 5 č. 1 a 2 uvedených, a když tato pohledávka pokud se týče tento závazek dne 10. srpna 1920 ještě nebyly uhrazeny.
V daném případě jde o veřejnoprávní závazek, to jest povinnost k dávce z přírůstku nemovitosti. Závazek ten vzniká, jak jde na jevo z ustanovení § 1 zákona ze dne 2. května 1914 č. 35 z. z. pro Slezsko, dle něhož se vybírá dávka z přírůstku hodnoty při převodu nemovitosti, již tehdy, když jsou dány předpoklady tohoto závazku, a obsah jeho musí se tedy posuzovati a měřiti dle koeficientů, které tu byly v době vzniku.
Převod nemovitosti, o který běží, stal se v listopadu 1919; v této době vznikla tedy dávková povinnost st-lčina. Doba vzniku toho spadá do období mezi 26. únorem 1919 a 19. dubnem 1920, tedy do období dle § 5 č. 2 cit. zákona právě rozhodného. Cena nabývací a zcizovací a tedy resultující z nich přírůstek hodnoty t. j. rozdíl mezi oběma těmi cenami vyjádřeny jsou v nekolkovaných rakouských korunách. Sluší tedy dávkovou povinnost st-lčinu určiti dle cen vyjádřených v nekolkovaných korunách rakouských. Dne 10. srpna 1920 nesporně tento berní závazek st-lčin uhrazen nebyl. Bylo tedy dle § 6 cit. opatření při vyměření dávky z přírůstku nemovitosti převésti tuto dávku na koruny československé dle klíče §em 5 cit. opatření pod č. 2 stanoveného.
Na tom nemění ničeho okolnost, že platební rozkaz úřadu na placení dávky z přírůstku vydán byl teprve v květnu 1921, neboť platební rozkaz nezakládá veřejnoprávní závazek (dávkovou povinnost), nýbrž povinnost platební. V platebním rozkazu o dávce dlužno totiž rozeznávati dvojí stránku, jednak výrok deklaratorní, jímž se ciferně zjišťuje dávková povinnost, což dle toho, co svrchu vyloženo, má se státi na základě koeficientů daných v době jejího vzniku, jednak výrok konstitutivní, kterým se vyslovuje povinnost veřejnou dávku tu penízem tak vypočteným zaplatiti. Je sice pravda, že berní pohledávka nevzniká, dokud nebyl doručen platební rozkaz, leč tím zůstává nedotčena skutečnost, že závazek berní čili povinnost dávková vznikla již v době převodu nemovitosti, což dle § 6 cit. opatření stačí, aby založen byl právní nárok strany na použití klíče v § 5 cit. opatření stanoveného.
Spočívá tedy nař. rozhodnutí na mylném výkladu předpisů §§ 5 a 6 opatření stálého výboru N. S. ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n., pročež bylo je, pokud jde o vyměření dávky z přírůstku hodnoty, zrušiti pro nezákonnost.
Pokud však stížnost se týká též částky 325 K jako nákladu soudního odhadu, jest bezdůvodnou, neboť soudní odhad ten byl, jak z administrativních spisů zřejmo, navržen teprve dne 6. prosince 1920 a proveden dne 27. ledna 1921, náklady s ním spojené vznikly teprve dávno po 19. dubnu 1920 (§ 5 odst. 2 cit. opatření stálého výboru N. S.), a to již v čsl. měně. Chybí tedy ohledně této částky 325 K, proti jejíž výši st-lka ani v administrativním řízení, ani ve stížnosti k nss nenamítala, že by neodpovídala skutečně nastalým nákladům provedeného soudního odhadu, veškeré předpoklady právě cit. zákonného předpisu, a nelze spatřovati nezákonnost v tom, když žal. úřad předepsal st-lce placení, pokud jde o tuto částku, v korunách čsl.
Návrh st-lčin na odsouzení odpůrkyně k náhradě útrat bylo zamítnouti jako v zákoně neopodstatněný, ježto náhrada nákladů v řízení před nss uložena býti může jen st-li a to jen tehdy, když stížnost byla zamítnuta (§ 40 zák. o ss.), nikdy však žal. úřadu.

Citace:

č. 1201. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 356-358.