Čís. 1403

.
Stavební právo (Praha): 1. Předseda ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou mohl si podle § 11 odst. 2 zák. ze 6. února 1920 č. 116 sb. z. a n. stěžovati proti stavebním povolením vydaným obecními orgány v obcích sloučených i tehdy, když se stavební komise nezúčastnil, aneb zúčastniv se jí, nepodal námitek, a mohl tohoto stížního práva použíti k hájení zájmů stavební úpravy sjednocené obce pražské. — 2. Ve stavebním řízení o stavbách v požárním obvodu dráhy nemá železniční úřad postavení zájemníka, nýbrž postavení úřadu rozhodujícího o přípustnosti stavby vedle úřadu stavebního. — 3. Při posuzování přípustnosti stavby s ohledem na zájem budoucí regulace hlavního města Prahy jest otázka, jaká hranice jest správná mezi tímto zájmem veřejným a soukromým zájmem stavebníkovým, otázkou rázu skutkového, jejíž věcné řešení vymyká se rozhodování nejv. správ. soudu.
(Nález ze dne 7. června 1922 č. 8115.) Prejudikatura: Boh. č. 998 adm.
Věc: Firma »Fr. O., akciová společnost, parní mlýn a továrna na chléb« ve V. (adv. Dr. V. Wahl z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za stranu zúčastněnou — ředitelství stát. drah v Praze — Dr. J. Soudek) stran povolení ke stavbě obytného domu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při stavební komisi konané o žádosti st-lky za udělení stavebního povolení k stavbě obytného domu na pozemku č. kat. — blíže severozápadní dráhy podali zástupce ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou a zástupce státní regulační komise námitky společné, mimo to pak prohlásil zástupce státní regulační komise, že se připojuje k požadavku zástupce dráhy toho obsahu, aby stavba provedena byla ve vzdálenosti 20 m od osy severozápadní dráhy, neboť prý projekty železniční, na základě nichž požadavek tento se děje, jsou směrodatny pro nový regulační plán Velké Prahy a nutno proto pozemek na vzdálenost 20 m od osy zmíněné koleje v tomto případě prohlásiti za nezastavitelný. Zástupce studijní kanceláře pro přestavby a výstavby pražských nádraží při ředitelství státních drah v Praze dodal k prohlášení zástupce státní regulační komise, že státní dráhy projevily ochotu posunouti čáru, až ku které bylo by lze stavěti, do vzdálenosti pouze 1325 m od osy severozápadní dráhy, jestliže se stavebník zaváže, že postaví vlastním nákladem opěrnou zeď, která následkem posunutí této čáry bude nezbytná. Ježto však stavebník odpírá tak učiniti, trvá prý zástupce dráhy na čáře ve vzdálenosti 20 m od dráhy. V odpovědi své na tyto námitky uvedla st-lka, že projekt dráhy není dosud schválen ani definitivně vypracován. Její projekt jest prý prostá studie, která podléhá stálým změnám, a která v dohledné době dojista nebude uskutečněna. Na úpravu nádraží vysočanského bylo prý již vypracováno několik projektů, ale žádný z nich nedospěl tak daleko, aby se hodil k úřednímu schválení. Projekt na rozšíření nádraží dá se dojista upraviti tak, aby stavba tohoto tak nutného domu nebyla ohrožena.
Další ještě požadavky dráhy ve směru tom, že stavba má býti prováděna v blízkosti dráhy, podal zástupce V. odboru pro udržování trati v Praze, jež byly připojeny k protokolu jako příloha.
Na základě provedeného řízení udělila městská rada ve Vysočanech výměrem ze dne 18. června 1921 č. — st-lce podle zákona z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. povolení k zamýšlené stabě čtyřpatrového domu, a to za podmínek ve výměru tom pod č. 1 až 13 uvedených, při čemž o vznesených námitkách v příčině stavební čáry rozhodla, že projekt na úpravu nádraží ve Vysočanech není dosud schválen, a nebyl dosud ani komisionelně projednán, takže nelze na požadavek zástupce dráhy vzíti zřetele.
St-lka předložila pak úřadu prvé stolice nové plány s podotknutím, že jimi vyhověno jest všem stanoveným podmínkám, a žádala za jich schválení, což se také stalo usnesením městské rady ze dne 30. července 1921 č. —.
Dle těchto plánů projektována jest stavba na vzdálenost 1325 m od osy dráhy. Výměrem městského úřadu ze dne 10. srpna 1921 č. — doplněn byl pak stavební konsens st-lce udělený ještě tím, že jí bylo uloženo vyhověti požadavkům zástupce odboru pro udržování trati.
Proti stavebnímu konsensu ze dne 18. června 1921 č. — podal předseda ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou podle § 11 zák. ze 6. února 1920 č. 116 sb. z. a n. stížnost, v níž opakuje námitky přednesené zástupci státní regulační komise, pražské obce a studijní kanceláře ředitelství státních drah, žádaje za zrušení nař. stavebního povolení.
Výnosem ze dne 12. srpna 1921 č. — nevyhověla zemská politická správa v Praze stížnosti ústřední správní komise. V důvodech svého rozhodnutí pak uvedla, že námitku stran snížení čtyř pater bylo zamítnouti, ježto tento počet pater jest dle zákona o stavebním ruchu přípustný a získá se jím šest samostatných bytů o 11 obytných místnostech, stran dalších bodů stížných pak prohlásila, že zmíněné námitky staly se bezpředmětnými, ježto st-lka předloživši úřadu ke schválení plány upravené již tak, aby námitkám bylo vyhověno, přistoupila na stanovisko ústřední správní komise. Co pak se týče žádaného posunutí stavební čáry od osy dráhy, uvedla: »Námitce ústřední správní komise a požadavku ředitelství státních drah obsaženému v dopise jeho ze dne — na firmu Fr. O. vyhovuje se tím, že v nových plánech posunuta jest stavební čára do vzdálenosti 13, 25 m od osy nynější koleje severozápadní dráhy, firmě Fr. O. pak jako podmínka stavebního povolení ukládá se povinnost, aby vlastním nákladem postavila na místě násypu opěrnou zeď dle plánů dodaných správou dráhy, a to současně při provádění ostatních stavebních prací při výstavbě pražských nádraží. Tento závazek jest dráha oprávněna knihovně si zajistiti jako služebnost na realitě firmy Fr. O.«
Do tohoto rozhodnutí podána je stížnost k nss, o níž uvážil tento soud takto:
Stížnost vytýká především nař. rozhodnutí, že trpí podstatnou vadou řízení, bránící jeho řádnému přezkoumání, kterou spatřuje v tom, že úřad v enunciatu nař. rozhodnutí stížnost do stavebního konsensu zamítá, v důvodech jeho však stížnosti vyhovuje a ukládá st-lce závazky, jež by jí býti mohly uloženy jen v enunciatu.
Nss neshledal tuto výtku důvodnou.
Třeba znění nař. rozhodnutí po stránce formální mělo snad jinak býti upraveno, tolik jest jisto, že pravý jeho smysl vadou tou nikterak netrpí.
Z obsahu jeho je zřejmo, že úřad nezamítl stížnost předsedy ústřední správní komise v celém jejím rozsahu, nýbrž že za účelem ochrany zájmů zastávaných v rekursu předsedově uložil st-lce závazek, proti němuž st-lka právě se brání. St-lka také sama takto obsah nař. rozhodnutí chápe a proti němu brojí, a není tedy vytýkaná vada vadou podstatnou.
Ve věci samé čelí stížnost proti závazku, který k rekursu ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou uložen byl rekursní stolicí v zájmu budoucí výstavby pražských nádraží stavebníkovi hodlajícímu postaviti obytný dům na blízku dráhy.
Třeba tudíž především si uvědomiti, jaké právní postavení příslušelo dráze v příčině stavby, o kterou tu jde, a jakou působnost podle zákona měl předseda ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou, jenž k ochraně řečeného zájmu vystoupil ve správním řízení stížností proti stavebnímu konsensu prvé stolice.
Mezi st-lkou a žal. úřadem není sporu o tom, že v daném případě jde o stavbu, jakou má na zřeteli § 45 stav. řádu pro venkov, když ustanovuje, že při provádění staveb na blízku dráhy šetřiti jest zvláštních předpisů v té příčině platných. Jako takový předpis přichází v úvahu především § 99 žel. provoz. řádu ze 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. z r. 1852, jenž k ochraně zájmů železničních váže přípustnost provádění staveb uvnitř požárního obvodu na zvláštní formální povolení železničních úřadů, jež musí stavebník sobě vymoci vedle stavebního konsensu dle stavebního řádu. V řízení, jímž má býti rozhodnuto o přípustnosti stavby uvnitř požárního obvodu, nemá tedy železniční úřad postavení interesenta a není sousedem, s nímž měl by stavební úřad projednávati, a o jehož námitkách měl by rozhodovati, nýbrž jest rovnocenným činitelem s úřadem stavebním, ježto uděluje neb odpírá souhlas ke stavbě v požárním obvodu dráhy právě tak, jako rozhoduje stavební úřad o udělení konsensu stavebního.
Do odepření souhlasu úřadu železničního, jehož k provedení stavby stejně jest zapotřebí jako konsensu stavebního, lze si také stěžovati jen pořadem nadřízených úřadů železničních.
Stížní právo předsedy ústřední správní komise opírá se o ustanovení (§11 zákona ze dne 6. února 1920 č. 116 sb. z. a n., dle něhož všechna stavební povolení, vydaná obecními orgány obcí sloučených, jež se vztahují na budoucí území hlavního města Prahy, musí býti doručena primátorovi, který má právo v zákonné lhůtě podati do nich stížnost k rekursní stolici. Ustanovení ono nabylo dle § 2 zákona z 22. prosince 1920 č. 602 sb. z. a n. působnosti dnem 1. ledna 1921, a jeho výkon přísluší tímto dnem předsedovi ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou. V ohledu formálním neobsahuje zákon nějakého omezení tohoto stížního práva předsedy ústřední správní komise v tom směru, že by jako ostatní interesenti ke komisi řádně pozvaní mohl si stěžovati do udělení stavebního povolení jen tehdy, když by byl již při stavební komisi opřel se příslušnými námitkami proti projektované stavbě, a nebrání předsedovi podati stížnost do stavebního povolení ani tenkráte, když se stavební komise nezúčastnil aneb zúčastniv se jí oněch námitek proti stavbě při ní nepodal.
Zákon poskytuje předsedovi ústřední správní komise zmíněné právo stížnosti k tomu cíli, aby již před sloučením sousedních obcí s Prahou, jež dle § 5 zákona z 22. prosince 1920 č. 692 sb. z. a n. nastalo dnem 1. ledna 1922, kteréhož dne nabyla platnosíti také ustanovení § 2 zákona ze 6. února 1920 č. 114 sb. z. a n., jímž rozšířena byla platnost stavebního řádu pražského na celý obvod Velké Prahy, mohl předseda pomocí tohoto oprávnění vykonávati vliv na stavební rozvoj v celém území hlavního města Prahy se zřetelem na zájmy budoucí stavební úpravy města.
Posuzuje spor, o který zde jde, s těchto právních hledisek, musil nss především konstatovati, že se st-lce podle spisů nedostalo dosud potřebného povolení železničního úřadu k projektované stavbě v požárním obvodu. Ředitelství státních drah v Praze sdělilo sice přípisem ze dne 14. května 1921 č. — stěžovatelce k jejímu dotazu, za jakých podmínek by bylo ochotno dáti souhlas k posunutí stavební čáry do vzdálenosti 13, 25 m od osy koleje dráhy, sdělení to však nemá rázu úředního rozhodnutí, a mimo to bylo při stavební komisi zástupcem dráhy, když strana na požadavky její nepřistoupila, odvoláno. Ani nař. rozhodnutí nelze považovati za intimaci stavebního povolení železničního úřadu, neboť toto nezakládá se vůbec na nějakém rozhodnutí železničního úřadu, naopak žal. úřad mylně považuje ve svém rozhodnutí prohlášení železničního úřadu za pouhé námitky interesenta, o jichž důvodnosti sám rozhoduje. Z toho všeho patrno, že povolení k stavbě v požárním obvodu dráhy st-lce železničním úřadem dosud dáno nebylo, a že by st-lka musila sobě povolení to teprve u úřadů železničních vymoci.
Okolnost tato nemohla ovšem býti stavebnímu úřadu překážkou, aby se ke stížnosti předsedy ústřední správní komise zabýval řešením otázky, pokud uvedená stavba, ležící v požárním obvodu dráhy, jest přípustná s ohledem na budoucí výstavbu pražských nádraží v rámci celkové budoucí stavební úpravy hlavního města Prahy. Že by uvedená stavba, tak jak jest projektována, vadila budoucí výstavbě nádraží, bylo vytýkáno při stavební komisi vedle nástupce dráhy také zástupcem regulační státní komise, tudíž orgánem, jenž zvlášť zákonem ze dne 5. února 1920 č. 88 sb. z. a n. zřízen byl k ochraně zájmů budoucího stavebního rozvoje hlavního města Prahy. Seznal-li předseda ústřední správní komise z doručeného mu stavebního konsensu, že úřad zamítl požadavky kladené státní regulační komisí, mohl se dojista dle toho, co svrchu uvedeno, sám stížností k rekursní stolici domáhati nápravy v zájmu příští stavební úpravy hlavního města Prahy, a to bez ohledu na to, zda již také ve stavebním řízení vznesl námitku téhož obsahu. Námitka stížnosti, tvrdící opak toho, jest tudíž bezdůvodnou.
Co se týče merita nař. rozhodnutí, uvésti jest toto:
Předseda ústřední správní komise domáhal se rekursem svým toho, aby stavební čára posunuta byla na vzdálenost 20 metrů od osy koleje dráhy, úřad pak o tomto rekursu rozhodl, že čára ta probíhati má ve vzdálenosti 13, 25 m od dráhy, zároveň však st-lce uložil zmíněný závazek v příčině zřízení opěrné zdi. S tímto výrokem předseda ústřední správní komise se spokojil a stížnosti proti němu nepodal, stěžuje si však stavebník, a to právě co do uloženého mu závazku v příčině zřízení opěrné zdi.
Závazek ten byl mu uložen v zájmu budoucí stavební úpravy hlavního města Prahy, tedy v zájmu veřejném. Jaká hranice jest správná mezi tímto zájmem veřejným a soukromým zájmem st-le, není zákonem stanoveno. Určení této hranice v určitém konkrétním případě není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, kterou nss dle § 6, odst. 1 svého zákona věcně řešiti nemůže.
Jsou tedy námitky stížnosti, vytýkající, že úřad nedbaje této hranice uložil st-li zmíněný závazek, bezdůvodnými.
Vzhledem k tomu slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1403. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 803-807.